Ježíš jako Syn Boží a Syn člověka

Jak rozumět tomu, že je Ježíš označován za "Božího syna" a zároveň za "Syna člověka"?

Váš dotaz je velmi široký, takže vůbec nevím, odkud začít. Dá se bez nadsázky říct, že na těchto dvou výrazech spočívá celé křesťanství: od ostatních monoteistických náboženství se liší právě tím, že vyznává Krista, Božího Syna, který „pro nás lidi a pro naši spásu sestoupil z nebe, skrze Ducha svatého přijal tělo z Marie Panny a stal se člověkem“ (Nicejsko-konstantinopolské vyznání víry), tedy synem člověka.

První a nejdůležitější význam těchto dvou spojení je tedy zřejmý. Druhá osoba Nejsvětější Trojice, Boží Syn, na sebe přijala vtělením naše lidství. Jeho Osoba je božská, je to Bůh sám. Ke svému božství však připojil ještě lidství, lidskou přirozenost, aby ji mohl vysvobodit z hříchu a smrti mocí svého božství.

Všechna tahle tvrzení otvírají řadu dalších otázek, a museli bychom probrat celou trinitární teologii a christologii, abychom se ponořili hlouběji do tohoto tajemství. Pokud Vás to zajímá, neváhejte se ptát dále podrobněji – ale pro tuto chvíli se do toho nebudu pouštět.

Další, nebo spíš předběžný, předobrazný význam je biblický. Tyto výrazy se nacházejí, i když ojediněle, už ve Starém zákoně. V nejstarších vrstvách znamená výraz „synové Boží“ anděly. Pak označuje syny vyvoleného národa, Izraelity. Ale postupně se stává důležitým titulem krále – nejprve krále Davida a pak jeho očekávaného nástupce, Mesiáše (2Sam 7,14; Žl 2,7).

Jak se odvíjely dějiny, bylo čím dál jasnější, že od člověka spása přijít nemůže. Člověk, byť by byl sebezbožnější a byl sebevíc milován Bohem jako jeho adoptivní syn, nemůže spasit celé lidské pokolení. Mesiáš tedy dostával v předpovědích stále „duchovnější“ rysy, byl čím dál víc podobný Bohu. Přesto ani proroci netušili, jak doslovně se vyplní jejich proroctví. Sám Bůh, Boží Syn svou přirozeností, přijde a spasí nás.

Druhá linie zase prorocky předpovídala titul „syn člověka“. Syn lidský nebo syn člověka znamená v Bibli především potomka Adamova, zkrátka člověka. Většinou se používá v souvislostech, kdy je potřeba zdůraznit lidskou nepatrnost a hříšnost před Bohem. O to více udivuje, že Bůh se k člověku sklání, zahrnuje ho svou láskou, povyšuje ho na trůn krále tvorstva (Žl 8) a dokonce se rozhodne sám přebývat mezi lidmi (Př 8, 31). Kniha Danielova (7, 13) pak podává obraz lidských říší (šelmy), na jejichž konci vystoupí v oblacích „někdo jako Syn člověka“, aby všechny tyto „šelmy“ přemohl a chopil se vlády nad celým světem.

Když Pán Ježíš pak o sobě říká, že je Syn člověka, má zřejmě na mysli všechny tyto aspekty: vzal na sebe lidskou přirozenost, s ní veškerou lidskou bídu (kromě hříchu), ale nakonec mu bude všechno položeno k nohám a on se ujme vlády ve slávě nebeského království. I ve věčnosti zůstane Synem člověka, ponechává si navěky svou lidskou přirozenost, oslavenou vzkříšením. A my, lidští synové, ho budeme následovat (v lepším případě). Nerozplyneme se v božství jako kapky v moři, zůstaneme syny lidskými, každý sám sebou. Bude nám kralovat Bůh–člověk Ježíš Kristus.

Přeji Vám radost z Božího vtělení.

Kategorie otázky: Ježíš