Jak to může bůh dopustit?

Dobrý den,
nezlobte se za můj dotaz. Předně bych chtěla uvést, že jsem ateista, a i když jsem se snažila během svého 40letého života  uvěřit, není to pro mě bohužel možné. Nečekám už zázrak, vím, že bůh není kouzelník, aby mi předváděl kouzla na počkání. Ale od dětství jsem byla vychovávána s představou dobrého boha - otce, milosrdného atd.atd.

Přemýšlela jsem nad boží spravedlností, kterou popravdě moc na světě nevidím a bohužel nevidím příliš ani milosrdenství. Zkoušela jsem se na to téma bavit i s lidmi duchovními a stále se mi dostává stejné odpovědi - zlo a bolest a všechno špatné závisí na lidech, na jejich příklonu ke zlu a bůh to nijak neovlivní.

Ale to mi nevysvětluje jednu věc. Když trpí malé nemocné dítě, které například umírá, není to ničí vina, žádný člověk se ke zlu nepřiklonil a rodiče jsou zoufalí a prosí a pomoc nikde....to dítě nikomu nic neudělalo, oni také ne, nikdo jiný o jeho nemoci nerozhodl....tak to tedy způsobil bůh? A je mu to jedno? Nepomůže? Nemá důvod ani slitování?

Ač to naštěstí není má osobní zkušenost může mi srdce urvat, když to vidím ve svém okolí. Tak řekněte mi, proč milosrdný otec dovolí tolik bolesti a na těch, kteří ještě ani neměli šanci se pro dobro ani zlo rozhodnout? A to je to, co mě dohnalo k tomu být ateista, ač jsem tak nebyla vychována, protože jsem se vůči němu zalykala takovou nenávistí, že mi vlastně pomohlo nevěřit, chápat to tak, že hrozné věci se dějí a tak to v životě je. Protože kdyby existoval, tohle dopouštěl, nepomohl a byl hluchý k lidské bolestí, tak to, že pak lidé prosí o pomoc tu "druhou stranu" by se mi v určitých situacích zdálo akceptovatelné. Ale jak jsem psala, nevěřím ani v jednoho ani v druhého. Mrzí mne to samotnou, že jsem tak od sebe odehnala dost lidí, kteří mě už rozčilovali jen svou vírou a útrpným nošením kříže a tvrzením že bůh ví, proč to dělá a že se všichni zase shledají v nebi. Kdo by tam s ním chtěl po tomhle být? Když mu chce vyrvat dítě? Možná to vypadá, že jsem zlý člověk, ale myslím že ne, že mne právě naopak trápí zoufalství a bolest lidí, ale bohužel to naplnilo moje srdce nevírou. Třeba mi to vysvětlíte :-) Nebo třeba udělá nakonec v tom jednom případě opravdu zázrak a já padnu v tu ránu na kolena. Mějte se hezky!

Dobrý den,

děkujeme za Vaši otázku na Linku víry, která nemohla být těžší :-). A nedělám si nárok, že Vám ji uspokojivě zodpovím. Otázka po utrpení nevinných tváří v tvář milosrdnému Bohu je asi ta nejtěžší, kterou si lidské bytosti kladou, a je to otázka naprosto oprávněná…

Vážím si Vaší pravdivosti. Nevíra ve Vaší situaci je upřímná a pochopitelná. I já na Vaši otázku říkám narovinu, že nevím. Nechci se dopustit jednoduché zkratky a opakovat obecnou pravdu o zlu, jako následku zla a hříchu ve světě, i když je to samo o sobě nějak pravda. Realita světa a lidského života je však podstatně složitější a mnohdy se nedá vměstnat do takto jednoduchých definic.

Víra nemá být útěk před realitou, nemá to být berlička, která jen pomáhá uniknout zoufalství tváří v tvář zlu, nespravedlnosti a utrpení. Myslím, že právě v souvislosti s touto Vaší otázkou je na místě říci, že víra je spíše dar a jakási schopnost duše těmto nezodpověditelným otázkám čelit. Představuje podstatně složitější úkon, než jen přitakání na nějaké zákonitosti, které „dávají logiku“. Člověk zpravidla nezačne věřit tím, že něčemu rozumí, spíše naopak uvěří navzdory, že tomu nerozumí…

Víra je jakási intuitivní schopnost duše přijímat realitu života a smrti s vědomím, že to, co vidíme a zažíváme, je jen její část, a že skutečná realita je mnohem širší a bohatší. Že přesahuje naše smyslové a časné zkušenosti. Je to jakýsi postoj důvěry, že tragédie vnímané optikou pozemského života mají nějaké vyšší vyústění, vyšší smysl. A to nejen „tam někde v nebi“, ale už i v rozměru pozemského života.

Naší fyzickou, smyslovou podstatou vnímáme jen část reality a zbylá část nám zůstává skryta, zůstává pro nás tajemstvím. Utrpení, zejména utrpení nevinných, je jedno z největších tajemství. Tajemství ne ve smyslu utajení, ale ve smyslu toho, že přesahuje lidské rozumové kapacity. A tady právě přichází na pomoc víra, která rozum transcenduje. Víra svou intuicí tuší, nebo má aspoň naději, že za horizontem rozumu je smysl, a to i když v dané chvíli naprosto nerozumí…

Asi Vám nepíši nic nového. Nicméně i já s těmito otázkami pravidelně zápasím. A ne vždy tu bitvu vyhrávám. I já padám pravidelně do pochybností a částečné nevíry tváří v tvář nespravedlnosti a nezaviněnému utrpení. Děje se tak, protože naše vnímání je hluboce spjaté s naší každodenní, životní skutečností. Občas se člověk zmítá ve tmě pochybností, když mu smyslová zkušenost a rozum nejsou schopny interpretovat pozemskou nespravedlnost.

Přesto však znovu a znovu přichází jakési světlo naděje, určitý pevný bod v prostoru, o který když se člověk opře, dostane sílu přijmout a jít. Je to jakási vyšší síla duše, kterou člověk dostává a která ho uschopňuje k pohledu intuice za běžnou realitu, k transcendenci každodennosti. V tomto je víra skutečně dar, který si člověk nevymyslí a nevyrobí, není to jeho zásluha. Může o tento dar usilovat, hledat ho jako Vy a snažit se mu otevřít. A pokud se tento dar projeví, člověk o něj má pečovat, kultivovat ho svým duchovním životem...

Křesťanství je postavené na příběhu Ježíše Krista. Někoho, kdo byl vyhledáván pro své dobro, laskavost, soucit, milosrdenství. Někoho, kdo představuje to nejlepší z lidství. Přesto je nakonec naprosto nespravedlivě zavražděn. Pokud tento příběh vezmeme vážně, tak je to přesný model toho největšího dilematu. Jediný skutečně nevinný nakonec skončí naprosto nespravedlivě ohavnou smrtí na popravišti. Ale ten příběh nekončí. Něco se stalo potom a smrt neměla poslední slovo. A tento fakt dává základ celému principu víry…

Tolik moje zkušenost. Nemohu Vám to vysvětlit, mohu jen možná trochu předat inspiraci z mého pohledu. Přeji Vám zdar ve Vašem upřímném hledání a modlím se o ten tajemný dar víry pro Vás.

Kategorie otázky: Zlo a utrpení ve světě