Determinismus aneb kauzalita v náboženství

Dobrý den, zajímá mě, jestli existuje nějaké náboženství, které věří v determinismus. Počítám, že křesťanství to nebude, ale dost mě toto filozofické přesvědčení zajímá. Jinak jsem ateista,  dost  materializovaný (uvěřím všemu, co jde popsat a dokázat vědecky a fyzicky).
Díky!

Dobrý den, 
z hlediska náboženství jde o velmi důležitou, ale také velmi těžkou otázku. Rozhodnutí pro determinismus (či indeterminismus) má samozřejmě dalekosáhlé důsledky nejen pro představu o fungování světa a Boha, ale i pro mravní život člověka. Náboženství samo ze své podstaty by nemělo být deterministické, protože vyloučením svobodné vůle by zmizela i veškerá motivace k dobrému životu podle daného náboženství a k uctívání božstva (Boha). Pokud je náš život jen kauzálním řetězcem bez možnosti ho narušit nebo přeznačit svým svobodným rozhodnutím, pak by veškerý mravní étos (včetně toho náboženského) ztratil smysl. Takže absolutní, fyzický až fyzikální determinismus je s pojmem náboženství neslučitelný – pokud se ovšem takové náboženství samo nedefinuje jen jako další nutné kolečko v soukolí (čímž by se jakožto „náboženství“ diskreditovalo).

Stejně tak ale každé náboženství nutně počítá s jistou úrovní determinace, danou nejen přírodními zákony, ale i jakousi vyšší vůlí, která – v různých náboženstvích různým způsobem – tuto přirozenou kauzalitu ovládá a zasahuje do ní. Tak jako se pojem náboženství ze své podstaty neobejde bez svobodné vůle člověka, má-li dávat smysl, tak se neobejde ani bez této vyšší danosti (kterou zde budu zjednodušeně nazývat Bohem), má-li se vůbec mluvit o „náboženství“.

Takže tu máme dvě položky, které jsou pro jakékoliv náboženství nutné (tj. svobodnou vůli člověka a jistou determinaci ze strany Boha) a přitom stojí často v napětí až konfliktu. Každý náboženský systém se s tímhle dilematem vyrovnává po svém, a v každém existují proudy, které se naklánějí víc na stranu determinismu nebo voluntarismu.

Východní náboženství (hinduismus, buddhismus) kladou důraz na kauzální řetězce příčin a následků (karma). kterému není možné se vzepřít, ale ze kterého je možné se vymanit minimalizováním příčin (a tedy i následků) až do naprostého vyvanutí. Tím se ovšem člověk ztrácí, i se svou svobodou.

Zjevená náboženství (tj. židovství, křesťanství, islám) vidí svět, člověka a jeho cíl jinak. Bůh je nejvyšší, všemohoucí a vševědoucí bytost, která všemu dala svobodně bytí a řád (tedy i kauzální zákony), a v rámci tohoto soudržného kauzálního celku stvořila bytost se svobodnou vůlí, člověka. Konečným cílem člověka není sebezničení, ale naopak věčný život. Člověk může svobodnou vůlí jaksi „spolutvořit a dotvářet“ svůj mikrosvět, dávat svému životu tu či onu krásnou podobu zde i na věčnosti. Má ale také moc vzepřít se, odvrátit se od Božích darů a směřovat k trvalému vyčlenění se z Božího záměru.

Bůh ale všechno tohle počínání „předem“ vidí a počítá s ním. Slovo „předem“ je tu v uvozovkách, protože nejde o předvídání nebo o předpovídání budoucnosti: v Bohu existuje jediné přítomné Nyní, v němž je veškerý čas až do konce přítomen jako rozvinutý film. Bůh tedy vidí vše, co bylo, je a bude, dokonce tomu sám dává bytí, ale to neznamená, že člověk nemá svobodnou vůli rozhodnout se v daném okamžiku tak nebo onak! Můžeme si to představit jako napětí mezi neomylně platnými zákony newtonovské fyziky a kvantovou teorií neurčitosti, přičemž my lidé jsme ta kvanta:)

V islámu (nakolik ho vnímáme jako jeden myšlenkový celek) je tendence k determinismu dost velká, Boží vůle je tam často interpretována jako danost, nezměnitelný plán, který musí člověk svým jednáním naplnit. Nepopírá se svobodná vůle člověka konat dobro či zlo. Dobro ale znamená pochopit a vykonat striktně daný Boží záměr s člověkem, nikoliv rozvinout a uplatnit svou kreativitu a svobodu.

Ovšem i v křesťanství existují „úlety“ směrem k determinismu. Tento spor se koncentruje kolem nauky o milosti – jestliže všechno dobré pochází od Boha, znamená to, že i naše dobré skutky pochází od Boha. Takže když nám Bůh nedá milost k dobrému jednání, máme smůlu – jsme jím předurčeni ke zlu a k zavržení. Ti, kteří jednají dobře, jsou naproti tomu evidentně Bohem předurčeni ke spáse. Takhle vykládal nauku o předurčení Kalvín. Ale abychom mu nekřivdili – už svatý Augustin se ve sporu Boží milosti a svobodné vůle přikláněl na stranu milosti, jako by „svobodná“ vůle byla jen vykonavatelem Božích záměrů s člověkem. Kalvín to jen dotáhl do extrému a mluvil rovnou o „předurčení k věčnému zavržení“, což odporuje křesťanskému pojmu Boha, milujícího a milosrdného tvůrce.
Dalo by se tedy říct, že křesťanství se svou naukou o svobodném, dobrém, milujícím Tvůrci a o člověku, který byl stvořen „podle jeho obrazu a podoby“ stojí na straně kompatibilismu. Svoboda v Bohu ani v člověku není dána možností přiklonit se ke zlu, ale možností rozhodovat se pro tu či onu cestu v rámci dobra, krásy, pravdy a štěstí. Jsme determinováni ke svobodě!

Kategorie otázky: Víra – nauka víry, katechismus, Eschatologie