Co je důležitější: Desatero nebo 7 smrtelných hříchů?

Dobrý den,
ráda bych se zeptala, jak je to se závažností porušení Desatera.  Myslela jsem, že provinění proti Desateru přikázání Bůh neodpustí. Ale teď jsem slyšela, že Pán je tak milosrdný, že odpustí.  Pak je tu ale tzv. sedmero smrtelných hříchů. Ty tedy Pán neodpustí, když jsou smrtelné? Je důležitější toto kritérium než Desatero? Podle čeho se řídit?

A pak ještě jeden dotaz: Co je myšleno tím, že Bůh sice nenávidí hřích, ale miluje hříšníka? Jak tomu rozumět? Vždyt ten hříšník vytváří ten hřích? :) 

Bůh Vám žehnej.
 

Milá ...

Moc děkuju za Váš dotaz a taky za Vaši otevřenost a důvěru, se kterou jste oslovila Linku víry.
Jak je to tedy s hříchem a co je to vůbec hřích? Abych mohl odpovědět, myslím, že je zapotřebí začít jiným dotazem:

Co je to víra? Co je víra pro Vás, kým je pro Vás je Ježíš, proč vlastně věříte nebo chcete věřit?

Pro mě osobně je víra pojmenováním pro můj vztah s Bohem. Ze strany Boha se jednoznačně jedná o lásku - On nás všechny miloval jako první a ze své veliké lásky za naše hříchy vydal svého jediného Syna, našeho Pána Ježíše Krista (srov. list Římanům, 8. kap., v. 32, zkráceně Řím 8,32). Vztah z Boží strany je jasný - je to láska. Navíc je to láska dokonalá - Bůh nedělá věci polovičatě. A jak to vypadá ze strany mojí? A tady se to začíná trošku zadrhávat: Chtěl bych Boha milovat, učím se to, ale není to vždycky tak, jak by to mělo být.

Do mého vztahu s Bohem vstupuje hřích.

Hřích nemusí být nutně to, co dělám, může to klidně být i to, co bych měl udělat, ale z nějakých důvodů jsem neudělal. Je to všechno, co by ode mě Bůh oprávněně žádal jako člověka, který Boha miluje, ale co já jsem neudělal, a to z mnoha důvodů - třeba jsem se bál, nebylo mi to příjemné, obával jsem se, co na to řeknou ostatní... Anebo je to něco, co jsem aktivně udělal, ačkoliv jsem tušil nebo dokonce věděl, že se to Bohu nelíbí.

Z tohoto pohledu je hříchem vše, co narušuje můj láskyplný vztah s Bohem.

A zde si myslím, že je možné najít odpověď na Vaši druhou otázku: Bůh nás miluje, protože nás stvořil jako bytosti, které ho chtějí, umí a můžou milovat. Hřích však nenávidí, protože narušuje tento láskyplný vztah a "rozbíjí" moje důvěrné společenství s Bohem.

Možná máte nějakou zkušenost s partnerským vztahem - pokud ano, vcelku jistě jste zažila nějakou krizi - partner se nezachoval, jak byste oprávněně očekávala a Váš vztah se ocitl v krizi - různě hluboké, podle toho, jak moc bylo to zklamání závažné. A stejně je to s hříchem - je různě závažný, podle toho, jak závažné bylo narušení vztahu mezi Vámi a Bohem.

Jak moc musí být ten vztah narušený, aby nešel opravit? Jak moc těžký musí být hřích, aby jej Bůh neodpustil? Ježíš v evangeliu Mt 12,31 (srov. Mk 3,28-29) říká toto: "Proto Vám pravím, že každý hřích i rouhání bude lidem odpuštěno, ale rouhání proti Duchu svatému nebude odpuštěno."

Hřích proti Duchu svatému znamená vědomě odporovat poznané pravdě, je to vědomě zvolený postoj, jímž se člověk chce od Ježíše distancovat. Tento postoj se objevuje také tehdy, když člověk pohrdá vědomě Božím milosrdenstvím, ať už na způsob pyšného opovážlivého spoléhání se na to, že Bůh je povinen mě zachránit anebo na způsob zoufalství, že mě ani Bůh nemůže pomoci. Podstata hříchu proti Duchu svatému tedy spočívá v tom, že člověk sám na své straně díky své svobodě vytváří Bohu nepřekonatelné překážky." viz Hřích proti Duchu svatému 
Tolik k tomu, co Bůh odpustí nebo neodpustí.

K Desateru:

V Bibli máme zaznamenáno Desatero dokonce na dvou místech: ve druhé knize Mojžíšově (Exodus), konkrétně Ex 20,2-17 a dále v páté knize Mojžíšově (Deuteronomium), konkrétně Dt 5,6-21. Smysl obou těchto výčtů je stejný, byť se v některých případech trochu liší formulace. Na Desatero lze nahlížet jako na mezníky našeho vztahu s Bohem. Ukazují nám, co bychom neměli dělat, aby náš vztah s Bohem byl v pořádku. Je to vlastně takové negativní vymezení: Toto nedělej, abys byl blízko Bohu. Existuje však i vymezení pozitivní, kterým odpovídá Ježíš na otázku: "Které přikázání je největší?". Ježíš zde říká dvě přikázání lásky:

1) Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdce, celou svou duší a celou svou silou (Dt 6,5 pátá kniha Mojžíšova, kapitola 6, verš 5)
2) Miluj svého bližního jako sám sebe (čtvrtá kniha Mojžíšova, Leviticus, Lv 19,18)

Desatero tedy můžeme na své cestě za Bohem považovat za patníky, přikázání lásky pak jsou jednoznačně pomyslná středová čára, která vede přímo do (a také z) Božího srdce.

K těm "smrtelným" hříchům:

Ve skutečnosti to je trochu zavádějící překlad - ony se původně označují jako "kardinální" nebo také "hlavní", známé jsou zhruba ze 6. století od papeže Řehoře I. Velikého. Podle něho jsou to neřesti nebo hříchy, okolo kterých se "otáčí" lidská mysl ("cardum" znamená "otáčení se"), takže jakoby dokážou natolik zaujmout člověka, že se pak jeho mysl točí pouze okolo nich a ztratí ze zřetele Boha.

Jak to tedy všechno shrnout?

Asi bych se vrátil k obrazu silnice. Než se soustředit na to, abych se nedostal "za patník", hledal bych způsob, jak se držet té "středové čáry" - hledal bych to, jak mě osobně Bůh miluje, jak mě vede, jak, kde a kdy mi pomohl v životě. Hledejte jakýkoliv náznak Boží lásky ve svém životě a děkujte Bohu za to, že Vás k sobě přivádí. Ať se Vám daří hledat stopy Boží lásky ve svém životě. Bůh (ať) Vám žehná. Budu se za Vás modlit.

 Linku víry

-redakčně upraveno- 

Kategorie otázky: Svátosti, zpověď, biřmování, sv. nemocných, Hledání Boha, víry