Bůh ve svatostánku

Chvála Kristu.

Před nedávnou dobu jsem konvertoval z církve evangelické a přijal katolickou víru.
Rád bych se zeptal na jednu věc, která mi nějak nesedí, a tou je otázka Boží přítomnosti ve svatostánku.

Věříme, že při slavení eucharistie je chléb a víno proměněno v tělo a krev Pána Ježíše Krista. Viditelně vše zůstává stejné, ale podstata je změněna na skutečné tělo a krev, lidství a Božství Kristovo. Proto také ke konsekrovaným hostiím přistupujeme s velkou úctou (např. adorace).

Na konci mše svaté, jsou tyto hostie uloženy do svatostánku. Věřící před ním poklekají v úctě, že zde přebývá Bůh.  A tady nalézám jistou nesrovnalost, neboť v Písmu sv. se píše, že Bůh nebydlí a nepřebývá v postavených chrámech:

„Bůh, který stvořil svět i všechno, co je v něm, je Pánem nebe i země. Nebydlí v chrámech udělaných rukama.“ ‭‭Sk‬‭17‬:‭24‬ ‭
„Copak nevíte, že jste Boží chrám? Vždyť ve vás přebývá Boží Duch! Kdokoli ničí Boží chrám, toho zničí Bůh, neboť Boží chrám je svatý, a to jste vy.“ ‭‭1 Kor‬ ‭3‬:‭16‬-‭17‬ ‭

Jak tomu, prosím, rozumět?

Nejprve se musíme zeptat, co to je vlastně chrám. Je to místo zvláštní Boží přítomnosti. Jak ale víme z katechismu, Bůh je „všudypřítomný“. Proto Pavel říká, že Bůh nepřebývá v chrámech udělaných lidskýma rukama.

Boží přítomnost ve světě má ale jakési „stupně“. Jinak je přítomen v kameni, jinak ve stromu, jinak v motýlovi, jinak ve slepici. A úplně jinak v člověku. A i jeho přítomnost v člověku má různé stupně: už samotná lidská přirozenost je „Božím obrazem a podobou“, dovršuje se ale milostí a pak slávou (v nebi).
Také milost má své stupně a způsoby: základ je milost posvěcující (která nás spojuje s Kristem), a na ni se vážou další milosti, např. milost modlitby a svátostí.

Vrcholem svátostí je svátost eucharistie. To je chrám (místo Boží přítomnosti ve světě) v nejvyšším slova smyslu, který skutečně není udělán lidskýma rukama, ale rukama samotného Božího Syna, když bere chléb a kalich a ústy kněze říká: „Toto je mé tělo… toto je má krev.“
A teprve odvozeně nazýváme chrámem dům, kde je tato Boží přítomnost uchovávána, kde se jí můžeme klanět a přijímat ji, abychom se stali chrámem my, lidské bytosti, a skrze nás celé stvoření.
 

Sv. Pavel odlišuje Hospodina od všech starověkých božstev

Boží všudypřítomnost rozhodně nebyla pro starověké kulty samozřejmostí. Bohové byli lokální, měli svou podobu, bydleli ve svých chrámech (případně na jiných místech – na výšinách, v posvátných hájích, atd.), měli na starosti to či ono. Jakmile se člověk přesunul do jiného kraje, už musel vzývat jiného boha, protože měli rozdělené okrsky a oblasti působnosti. Proto byla tato náboženství celkem tolerantní – bohové si vzájemně nekonkurovali, pokud se neoctli na stejném místě ve stejné roli, například na dobytém území. Ještě i v Římské říši prvních staletí je božství pojímáno takto, i když už je tu poptávka po „nejvyšším bohu“, který by vládl ostatním.

Izraelský Bůh byl však úplně jiný – byl Pánem „nad celou zemí“, nad všemi národy, byl stvořitelem a udržovatelem života a veškerého bytí. Byl to Bůh „žárlivý“, nesnesl konkurenci. Byl všudypřítomný a neviditelný, neměl žádnou podobu. Přesto určil místo, kde se bude užším bližším a důvěrnějším způsobem setkávat se svým lidem (Stan setkávání a později Chrám).

Takový Bůh, Hospodin, byl předmětem Pavlova kázání ve Skutcích apoštolů. Pavel odlišuje Hospodina od všech starověkých božstev, zdůrazňuje jeho všudypřítomnost, duchovnost, transcendenci, jeho stvořitelskou moc a vládu nade vším. Pro Athéňany to byla zajímavá spekulace – na Areopág chodili asi jako my do obchodního centra, za zábavou, jak jízlivě poznamenává Lukáš v předcházejícím verši –, ale jakmile Pavel ve svém kázání přechází k Boží přítomnosti ve světě v konkrétní osobě Ježíše Krista, Athéňané přestávají poslouchat. A jejich trpělivost přeteče, když Pavel začne mluvit o vzkříšení. To už přestává být pěkná „duchovní“ teorie, jsou to směšné povídačky, moc konkrétní a tělesné.

Bůh k nám tělesně přichází mnohem blíž, než si dokážeme představit. 

A tenhle paradox je obsažen v samém jádru křesťanství – Bůh je mnohem duchovnější, než si dokážeme představit, a zároveň k nám tělesně přichází mnohem blíž, než si dokážeme představit. Dokonce jako pokrm a nápoj! Absolutně není závislý na nějakých chrámech, které mu vystaví člověk – vždyť už samotnému Davidovi říká: „Ty mi chceš vybudovat dům, abych v něm sídlil?... Hospodin ti oznamuje, že on vybuduje dům tobě“ (2 Sam 7, 5 a11). To se nevztahovalo v prvé řadě na Šalomounův chrám, protože ten budovali lidé (i když podle Božího návodu), ale na Krista. Kristus je náš chrám zde ve světě i ve světě budoucím: „Avšak chrám jsem v něm (v nebeském městě Jeruzalémě) nespatřil: Jeho chrámem je Bůh všemohoucí a Beránek“ (Zj 21, 22).

Tento Boží chrám v našem pozemském světě je stále budován Božíma rukama, když Kristus bere do svých rukou chléb a kalich a ústy kněze pronáší slova: „Toto je mé tělo… toto je kalich mé krve…“ Tato Boží přítomnost je předmětem našeho uctívání v kamenných chrámech, ale především v chrámech „z masa a kostí“, v člověku samotném.

Kostely jsou jen místa, kde se můžeme setkat s Chrámem v nejvyšším slova smyslu – s Kristem samotným, s Beránkem, s Boží přítomností, kterou on sám pro nás ustanovil.

Sláva Otci i Synu i Duchu svatému navěky věků.

Kategorie otázky: Víra – nauka víry, katechismus, Ježíš, Mše, eucharistie, liturgie, nedělní povinnost