Bůh se na mě vykašlal, ignoruje mě...

Dobrý den,
potřebovala bych se zeptat. Před půl rokem jsem se na jedné křesťanské akci OPRAVDU setkala s Boží přítomností. Ačkoli jsem z věřící rodiny, po této úžasné zkušenosti jsem poprvé opravdu rozhodla patřit Ježíši.

Můj problém spočívá v tom, že v poslední době mám dojem, že mě Bůh opustil a ignoruje mě. Lidi kolem mi to vymlouvají. Já ale nevím, co se stalo. Modlím se za to každý den. Snažím se znovu přiblížit, ale padám. Navíc se na mě valí další problémy a já odmítám přijmout, že je to zkouška, protože si nemyslím, že Ten Ježíš a Bůh, který tam tehdy se mnou byl, by si dovolil mě nechat samotnou zrovna teď. Potřebuju radu, protože si myslím, že žádný opravdový křesťan by nevěřil v takového Boha...

Milá ...
asi Tě nepotěším, ale musím říct to samé jako ti, s kterými jsi sdílela svůj zmatek – Bůh Tě neopustil, nepropadej panice. Je to dokonce něco jako zákon duchovního života. Jako jsou přírodní a fyzikální zákony, tak i život s Bohem má svoje zákonitosti. A tohle je jedna z nich: jestliže nám Bůh na malou chviličku odkryje svou tvář, tak jen proto, abychom z toho pak čerpali sílu, až se nám zase skryje. Musí se skrývat, protože bychom ho mohli snadno zaměnit za svého kamaráda, pomocníka, za duchovní bonbón nebo „domácího mazlíčka“. Nic z toho Bůh není. On naprosto přesahuje všechno, co můžeme vnímat a pociťovat. Proto říkáme, že v Boha „věříme“, ne že Ho vidíme nebo zakoušíme. To bude až v nebi. Tady na zemi existuje jediný přístup k Bohu, a to je čistá víra. Přesto nám Bůh dává někdy mimořádným způsobem pocítit svou blízkost, abychom svou víru posílili. Je to ale spíš  milost než normální stav, na který bychom měli trvale nárok.

I Písmo o tom mluví na mnoha místech. Už ve Starém zákoně se píše o tom, že Bůh byl Izraeli nejblíž na poušti – když měli hlad, žízeň, hádali se s Mojžíšem, nevěděli, kam jdou a proč, vzpomínali na plné hrnce v Egyptě, měli sto chutí se vrátit. A to právě byla ta doba, kdy Bůh očišťoval svůj národ od falešných představ o Bohu a učil ho žít jen z víry a důvěry. A pořád opakoval – cožpak jste zapomněli, co jsem pro vás udělal, jak jsem se vám dal poznat při východu z Egypta? Proč mi nevěříte teď, když moji přítomnost nepociťujete?

Z Nového zákona zase připomenu proměnění Páně na hoře Tábor: učedníci viděli Kristovo božství, ale než se vzpamatovali, bylo vidění pryč, museli z hory dolů, a teď je čekalo ukřižování toho samého Ježíše, beznaděj, zmatek, ztráta smyslu života. I oni propadli panice – copak zapomněli na ten okamžik na Táboře? (I Ty jsi vlastně zažila Boží přítomnost na táboře :-), a teď sestupuješ z hory dolů.)

A tak Tě chci povzbudit: Dostala jsi mimořádnou milost, když ses setkala s Bohem. Buď za tu zkušenost vděčná, připomínej si ji, ale nesnaž se ji opakovat.  Pán Bůh chce, abychom v něho věřili, i když se jeho Tvář skryje za mraky potíží, hádek s rodiči, naší lidské slabosti a hříchů, za pocity méněcennosti apod. To je úplně normální, je to poušť, kterou Tě Bůh vede, očišťuje si Tě a chce, abys mu věřila a „chodila po jeho cestách“. K dobrému životu s Bohem stačí víra, modlitba, důvěra, – není potřeba mimořádných milostí. Ty přijdou, až On sám bude chtít.

Život s Bohem není vznášení se v oblacích svatosti a Boží blízkosti. K lidskému údělu patří i bolest, samota,...  Ježíš nepřišel proto, aby nás toho zbavil, ale aby v tom byl přítomen, tajemně a skrytě, ale pravdivě. A dokonce slibuje, že právě skrze to všechno  přijdeme do nebe, když uvěříme, že je v tom s námi! 

Věřím, že se Ti Bůh zase ozve, novým způsobem, jak On uzná za vhodné. I když se Ti zdá, že Tě opustil, věř, že se jeho blízkost skrývá právě v Tvých těžkostech, tam kde jsi. Věř, že právě tehdy je Ti nejblíž. 

-redakčně upraveno-

Kategorie otázky: Pochybnosti a krize víry