Boží soud

Dobrý den,
kdy vlastně podle katolické církve předstupuje duše zemřelého člověka před Boží soud?  Je to bezprostředně po smrti nebo duše mrtvých lidí někde čekají na 2. příchod Ježíše Krista, kdy má soudit živé i mrtvé? Pokud někde duše mrtvých čekají, tak kde? A  proč církev tolik lidí tzv. svatořečí?
Děkuji za odpověď.

Dobrý den, 

Bůh je zdroj a cíl veškeré svatosti, všechna lidská svatost je jen nepatrná, ale zato fyzická účast na jediné Boží svatosti. Tak jako jsou všichni věřící jediné Kristovo tělo, tak jsou také svatí jedinou Boží svatostí. V prvotní církvi se všem věřícím říkalo „svatí“ – proto, že byli křtem očištěni od hříchu a přivtěleni ke Kristu. Až později se význam tohoto slova zúžil a přesunul na ty, kdo už zemřeli – a u nichž se předpokládá, že jejich duše jsou v nebi. Stále je to ale jen jejich napojení na Krista a jeho svatost, která je činí svatými. Nejsou to jejich heroické činy a ctnosti nebo konání zázraků – ty jsou jen výrazem, znamením jejich spojení s Kristem, a ještě ne nutným. Je mnoho „nenápadných svatých“, o kterých ví jen Bůh.

To nás dovedlo k první, těžší otázce. Jediné, co můžeme podle katolického učení tvrdit, je, že Boží soud je dvojí. První je osobní, hned při smrti člověka. Duše předstupuje před Boží soud a její další osud je definitivně zpečetěn: duše těch, kdo zemřeli odděleni od Krista (což nemůžeme z pozemské perspektivy posoudit, dokonce ani u hříšníků, nepokřtěných, ateistů), čekají na Poslední soud v pekle. Duše těch, kdo zemřeli ve spojení s Kristem (což také nemůžeme posoudit, ale církev někdy ano, podle jistých známek svatosti), čekají v nebi (to jsou ti svatořečení), případně v očistci (což je dosti nepříjemná a nepohodlná předsíň nebe – prý se podobá spíš peklu, s tím rozdílem, že netrvá navěky a jejím cílem je nebe).

Tato „místa“ ale nejsou místa v topologickém smyslu. Duše, protože jsou nehmotné, bez těl, nemohou být na nějakém „místě“. Jedná se o obraz stavu duše – nebe je stav štěstí a blaženosti, který zažívá duše bez hříchu, v přátelství s Bohem, ve smíření s lidmi a se sebou samotnou. Očistec je stav, kdy duše touží po této blaženosti, ale ze světa neodešla čistá a smířená, a po smrti ji očisťuje láska a touha po Bohu. Podle toho, kolik zla si s sebou odnesla na věčnost, se měří míra její bolesti (to jsou ty „očistcové tresty“ – nedají se měřit naším kalendářem a hodinkami, protože kde není prostor, není ani čas v našem slova smyslu, ale dá se mluvit o jejich intenzitě; takže „délka“ očistcových trestů je zase jen obrazné vyjádření). A peklo je stav duše, která pokračuje i na věčnosti ve své sebezničující nenávisti k Bohu, lidem, k sobě samé, bez touhy a ochoty jít vstříc světlu.

Až nastane konec světa a Poslední soud, nedozví se duše zemřelých nic nového, co se týče jejich věčného údělu – ten už je rozhodnut. Soud vyšší instance jen potvrdí ten nižší. A přece bude všechno nové – jednak tím, že blažení i zavržení dostanou zpět svá těla, jedni k věčné blaženosti, druzí k věčným mukám, jednak tím, že Bůh „všechno stvoří nové“, budou „nová nebesa a nová zem“ (Zj 21,1.5). Očistec skončí a zůstane jen nebe a peklo jako definitivní stavy; už to nebudou jen „virtuální místa“, stavy duše, ale skutečné nové stvoření, které se vymyká naší představivosti, proto o něm toho moc nevíme – kromě obrazů, které nám podává Zjevení svatého Jana.

A stejně tak nevíme, jak si máme konkrétně představit ono „čekání“ v mezičase mezi osobním a všeobecným soudem. Ale víra se týká právě věcí, které jsou neuchopitelné smysly i rozumem, takže by nás to nemělo překvapit. Ať Vás tato víra přenese přes všechny nejasnosti a pochybnosti

přeje
Linka víry

Kategorie otázky: Víra – nauka víry, katechismus, Eschatologie