Zmrzačený pohled na sexualitu přináší prázdnotu

z knihy Kde jsi, Adame? , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství

BŮH VIDĚL, ŽE VŠECHNO, CO UČINIL, JE VELMI DOBRÉ

Sexualita je darem samotného Stvořitele. Byla jím stvořena zároveň s celou lidskou přirozeností a uznána za velmi dobré dílo (Gn 1,31). Sám Stvořitel nám tedy přikazuje, abychom pohlíželi na svou sexualitu pozitivně; není v ní nic negativního, co by samo o sobě zasloužilo odsouzení. Tělo jakožto sexuální vyjadřuje povolání člověka ke vzájemnosti, to znamená k lásce a vzájemnému obdarování. Tělo tedy vybízí muže a ženu k naplnění jejich základního povolání, k plodnosti. Potřebujeme se osvobodit od pohledu, který vidí záležitosti lidské sexuality jako cosi Bohem zakázaného, cosi, co je mu třeba vykrádat za cenu hříchu; protože ačkoli se v sexuálním životě projevuje tolik slabosti, přesto jsou pohlavní funkce samy o sobě přirozené a dobré a v patřičných podmínkách naprosto odpovídají Boží vůli (F. Sawicki).

Dar lidské sexuality je zároveň i úkolem, před nějž Stvořitel člověka staví. Přijímání tohoto daru a jeho rozvíjení od nás vyžaduje vědomý a svobodný přístup. Právě tím se naše lidská sexualita odlišuje od sexuálního pudu zvířat, neřídí se totiž pouze zákonitostmi instinktu, ale především rozumem a svobodou. Člověk utváří vlastní sexualitu s velkým úsilím sám i s pomocí druhých. Snad žádná jiná oblast lidského života se nevykazuje takovou intimitou, jako právě oblast sexuality. Proto též každý člověk utváří svůj postoj vůči sexualitě osobním způsobem, a veškerá vnější pomoc může následovat pouze na výslovné požádání. Lidskou sexualitou však vládnou určité zákonitosti vepsané do lidského nitra. Proto je také lidskou výsadou a současně povinností poznat tyto zákony a přizpůsobit se jim. Skutečné dobro a štěstí člověka zaručuje pouze takové užívání pohlavnosti, které odpovídá Božímu záměru, zákonu. Odmítnutí zákonů řídících lidskou sexualitu se neobrací především proti Bohu, nýbrž proti člověku samému; protože to, co bylo Bohem stvořeno jako velmi dobré, může být člověkem užíváno dobře či zle. Nepořádek v sexuální oblasti způsobuje vždy mnoho lidského utrpení.

TŘI ROZMĚRY LIDSKÉ SEXUALITY

Lidskou osobnost lze nahlížet na třech úrovních: duchovní, psychické a fyzické, které jsou hierarchicky uspořádány. Každá z nižších úrovní v člověku se otevírá směrem k vyšší. Celek se pak podrobuje vedení duchovní osoby, kterou charakterizuje svoboda a zodpovědnost. To, co je v člověku nižší, může být usměrňováno a zušlechťováno duchovní osobou a může se pozvednout výše (V. E. Frankl).

Je nesmírně důležité, abychom při pohledu na sexualitu jakožto na integrální součást lidství vždy brali v úvahu zmíněnou trojvrstevnost lidské existence, která je hierarchicky uspořádána: od tělesného k duchovnímu. Jednotlivé úrovně lidské sexuality však od sebe nejsou odtrženy, nýbrž vzájemně se pronikají. Pokus pomíjet nebo dokonce vylučovat kteroukoli z nich bude vždy představovat jisté zmrzačení lidské pohlavnosti. Snad v žádné jiné oblasti lidského života jako v sexualitě není tak zřejmé, jak velmi je třeba usměrňovat a zušlechťovat nižší skutečnosti vyššími. Sexualita člověka nemůže být skutečně lidská, aniž by člověk překračoval sám sebe a vystupoval od slepého instinktu k duchu.

Často se však dnes hovoří a píše o lidské sexualitě výlučně v biologických či psychologických kategoriích. To však velice zjednodušuje a ochuzuje lidskou pohlavnost, což vede nakonec k ospravedlňování krajního egoismu. Při takovém přístupu se stává uspokojení pudu nadřazenou věcí a druhý člověk je pak chápán předmětně. Lidé, kteří se odborně zabývají lidskou sexualitou (např. psychologové a sexuologové) jsou nakaženi "redukovaným pohledem" (V. E. Frankl) na sexuální zkušenosti člověka a vidí v nich pouhý spletenec vzájemně působících potřeb, přání a slepých mechanismů. Duchovní pastýři, kteří se zabývají především duchovní rovinou člověka, mohou být naopak zasaženi podceňováním biologických a psychologických věcí, zapsaných v lidské přirozenosti. Pokaždé, když jde o člověka, je třeba pamatovat na jeho trojrozměrnost, v níž je to, co je psychofyzické, podřízeno duchu.

Plodem zmrzačeného pohledu na sexualitu je vždy vnitřní zplanění člověka, jakási "existenční prázdnota" (V. E. Frankl), pocit nesmyslnosti a frustrace. Člověk, i když někdy teprve po mnoha letech, se vždy cítí pokořen sexuálním jednáním, které nebylo provázeno citovou a duchovní zkušeností odevzdání se druhému člověku. Devalvace sexuality je totiž vždy znamením devalvace celé lidské osobnosti.

Zralý pohled na sexuální chování by měl být spojen se skutečnou láskou a zodpovědností, měl by mít symbolický charakter, to znamená, že by měl být vnějším znamením úplného odevzdání se druhému a důvěrného vzájemného otevření se partnerů i otevření se novému životu. Takové chápání sexuality však od člověka vyžaduje zralou osobnost, schopnou překročit sebe sama a skutečně se svěřit druhému. (...)

PŘIJETÍ VLASTNÍ SEXUALITY

K osobní i křesťanské zralosti je nezbytné začlenění vlastní sexuality, to znamená, že jí člověk ve svém životě musí přiznat místo, které jí z titulu Božího zákona a dokonané volby životního stavu náleží. V žádném životním stavu nemůže být sexualita pomíjena a nesmí jí být pohrdáno. Jakékoli pokusy o vytlačování sexuálních problémů z vlastního vědomí hrozí zmrzačením nejenom této jedné důležité oblasti lidského života, nýbrž celé lidské osobnosti.

Abychom mohli dosáhnout plné integrace sexu, nezbytné jak pro zralé prožívání celibátu, tak i manželství, je nejprve třeba přijmout vlastní sexualitu na té úrovni rozvoje, na které se v daném životním okamžiku nachází, současně s existujícími přáními, potížemi, problémy a celým dosavadním během života v daném období. Je třeba přijmout také strach a neuspořádanou zvědavost ohledně pohlavnosti.

Tak jako v mnoha jiných oblastech lidského života, i v záležitostech utváření zralého postoje ohledně vlastní sexuality člověk nejednou záhy narazí na hranice vlastních možností a jasně vidí, že nemůže konat dobro, které chce, ale koná zlo, které nechce (srov. Řím 7,19). proto také existuje tolik lidí pokořených vlastními sexuálními slabostmi, které utváří jakousi směs utrpení a sobectví (B. Häring), a tito lidé ve svém postoji smutku a sklíčenosti volají k Bohu: Jak ubohý jsem to člověk! Kdo mě vysvobodí z tohoto těla smrti? (Řím 7,18nn).

A Bůh, který neustále hledí na hřích člověka a vidí utrpení, které z něj plyne, mu odpovídá ve svém Synu, Ježíši Kristu: Byly to však tvoje nemoci, jenž nesl, tvoje bolesti na sebe vzal, ale domníval ses, že je raněn, ubit od Boha a pokořen. Jenže on byl proklán pro tvou nepravost. Trestání snášel pro tvůj pokoj, jeho jizvami jsi uzdraven (srov. Iz 53,4-5).

V Ježíši Kristu nalézáme dokonalé uzdravení našich ran a zároveň nejdokonalejší vzor čistého srdce, které je schopno patřit na Boha.