Sekce: Knihovna

Anselm Grün

Láska Boží léčí naše náruživosti a závislosti

z knihy Bydlet v domě lásky , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství

Někteří lidé se snaží svou vnitřní prázdnotu
naplnit jídlem...

/.../ Slovo o Boží lásce mohu vyřknout do svých náruživostí. Příkladem může být obžerství. Lidé, kteří se snaží svou vnitřní prázdnotu naplnit jídlem, často marně touží po lásce. Jídlo je pro mnohé z nás její náhražkou. Ale i jedinci stižení anorexií krouží kolem tématu lásky. Pochybují, že by je někdo mohl milovat, a proto sami sebe trestají. Taková žena například touží po tom, aby byla milována, a současně ji z toho jímá úzkost. Mnohé jiné se odsuzují pro své problémy s jídlem a samy sebou opovrhují: při duchovním doprovodu se s tím setkávám stále častěji. Jde o příčinu mnoha psychických problémů. Ujistit se právě v údobí, kdy sám sebou opovrhuji, že jsem milované dítě Boží, nebývá jednoduché. Blokáda sebeopovržení je příliš silná, než aby jí mohla proniknout slova lásky. Současně cítím, že jako duchovní průvodce tuto obrovskou touhu po lásce vůbec nemohu (a nesmím lidsky) utišit. Kdybych se domníval, že jim mohu ukázat lásku, po které touží, neučinil bych radost ani sobě, ani jim. Vznikly by pak nešťastné zápletky. Ztotožnil bych se totiž s jedním archetypálním obrazem - s obrazem spasitele, léčitele, který uzdravuje, a tím bych oslepl pro vlastní potřebu lásky v aktivní či pasivní formě. Ty, kteří hledají radu, mohu jen obezřetně vést k Boží lásce tím, že je povzbudím, aby důvěřovali své touze po lásce a aby do ní pronesli slova ze svého křtu: "Ty jsi můj milovaný syn; ty jsi má milovaná dcera". Při duchovním doprovodu jsem zažil, že zkušenost Boží lásky ukončila jak obžerství, tak anorexii. Ovšemže ode mne vyžaduje tvrdou, namáhavou práci, mám-li prolomit staré vzory a tlaky náruživosti. Zkušenost Boží lásky ovšem musí z povrchní euforie sestoupit do nížin náruživých struktur. Jen pak je tato choroba trvale vyléčena - jinak zůstane při pouhém blouznění o lásce, která však nedosáhne až do psychické reality, a tudíž ji ani nemůže vyléčit.

Stálé kroužení kolem sexuality
vyjadřuje neutišitelnou touhu po lásce

Mnozí ztotožňují svou touhu po lásce s touhou po naprosté odevzdanosti v sexuálním sjednocení. Mluví o lásce, a myslí tím sexualitu. Stálé kroužení kolem sexuality vyjadřuje v podstatě jejich neutišitelnou touhu po lásce. Dosti často jde o lásku nedokonalou - ale i to je láska. Tak si například mladý muž ve své fantazii představuje, že je milovanou ženou láskyplně prostoupen do poslední žilky svého těla. Anebo si žena představuje, jak po ní určitý muž tak strašně touží, že všeho nechá, aby se s ní mohl sjednotit. V takových fantaziích si lidé přejí umět zapomenout na sebe samé a dát se očarovat láskou, aby v extázi lásky převýšili sami sebe a padli do náruče milovaného. Naše tužby často očekávají od sexuality příliš mnoho. Očekáváme od ní všechno a opětovně prožíváme, že ani masturbace (sebeukájení), ani častý sexuální styk nemohou naši nejhlubší touhu po lásce ukojit. Jestliže si lidé své sexuální představy zakazují, budou se v nich vynořovat znovu a znovu. Místo abychom se od nich snažili odříznout, měli bychom je spíše domýšlet do konce a dostat se do kontaktu s touhou, která v nich vězí. Teprve pak pocítím, že moje touha jde ještě dále, že jejím cílem je absolutní láska, do níž bych se mohl vnořit, s níž bych mohl splynout. Touto absolutní láskou nemůže být ale láska jednoho člověka, nýbrž jedině láska Boha.

Nedávno mi jedna mladá žena vyprávěla, že už ve svých šestnácti letech spala se svým přítelem, protože ho nechtěla ztratit. Pozvolna se však ze vztahu začaly všechny něžnosti vytrácet, až zbyla jen holá sexualita. Ta tu nepředstavovala nejvyšší výraz lásky, byla samoúčelná. Láska se rozplynula. Žena nechala sexuální akt proběhnout, aniž při něm pocítila lásku. Naopak - cítila se jako věc. Často se v ní vzdouval hnus. To mluví za mnohé. Lidé očekávají od sexuality naplnění své lásky, ale dost často prožívají prázdnotu. A přesto nepřestanou kolem sexuality kroužit! Přes všechna zklamání v nich i dále trvá neukojitelná touha po lásce. Bylo by dobré, kdybychom takové jedince přestali odsuzovat, vzali jejich touhu po lásce vážně a vedli ji dále: Chápu tvou touhu po lásce, ale nemusíš si ji ze sebe vynucovat sebeukájením, nemusíš dobývat žádnou ženu, aby sis dokázal, že jsi hoden lásky. Už ji máš. Jsi bezvýhradně milován. Vpusť Boží lásku do svého těla. Pociťuj ji ve své kůži. Těš se ze svého těla, ze své krásy, ze své touhy po lásce, ze své schopnosti milovat. Teprve ta z tebe dělá člověka.

Touha mít stále více
je vždy výrazem toho, že jsem zakusil příliš málo lásky

Třetí velkou náruživostí je hamižnost, touha mít stále více. Ta je vždy výrazem faktu, že jsem zakusil příliš málo lásky. Když děti začnou krást, rodiče se zhrozí. Přijde jim zatěžko pochopit pozadí: děti si berou to, co nedostaly. Příliš málo cítily, že jsou milovány. Mají spíše pocit, že v tomto ohledu přišly zkrátka. Teď dohánějí svou potřebu náklonnosti a lásky tím, že si berou vše, co je přitahuje. Mnohé si stále musejí něco kupovat. Rády by si tím ve skutečnosti vykoupily lásku - současně však cítí, že to nejde. Jiné si myslí, že si kupováním něco dopřejí, že budou dobře zacházet samy se sebou. A proč ne?! Když se ale jejich nákupy změní v nákupní horečku, není to nic dobrého - žene je jejich náruživost. Kořen každé náruživosti tkví de facto v touze po lásce, ať jde o náruživost hráčskou, o pracovní posedlost či o užívání drog. Hráč by rád věděl, že ho osud miluje. Úspěšná hra mu na tuto otázku odpoví. Člověk posedlý prací zase osciluje kolem svého úspěchu. Práce je pro něho jediným způsobem, jak může vyjádřit svou touhu po lásce. Touha po uznání a potvrzení se projevuje i jinak, například v chorobné touze být středem pozornosti, posouvat své velkolepé činy do správného světla. Takový slavomam je jen odrůdou touhy po lásce. Vždyť v ní jde přece o to, aby mi někdo řekl: "To je úžasné, že tu jsi, že jsi na světě, že existuješ." Nenajde-li se nikdo, kdo by mi tohle láskyplně pověděl, pak se stále snažím zviditelnit, aby se konečně našel někdo, kdo by shledal, že jsem jedinečný. Ve slavomamu tkví v podstatě touha, aby se našel někdo, kdo by vůči mně zcela a vyslovil své bezvýhradné ano, abych směl sám sebe - díky lásce toho druhého a lásce Boží - prožívat jako jedinečnou bytost. Od Ladislava Grünhuta pochází tento výrok: "Bůh mě tak miluje proto, že jsem to já; proto jsem ve světě vpravdě nenahraditelný."

Drogově závislý by nejraději zůstal v mateřském lůně, protože se mimo tento prostor cítí ztracený, nemilovaný, osamocený, prázdný. Místo odsudků bychom měli při doprovodu drogově závislých navázat kontakt s jejich touhou po lásce. A můžeme je povzbudit také v tom smyslu, že není důvod, proč by neměli své touze důvěřovat, ale že by zároveň měli poznat, co je v jejím naplňování nerealistické. Zakomponujeme-li do této jejich touhy opatrně zmínku o Boží lásce, možná se v jejich srdci cosi pohne a oni pocítí, že jsou chápáni. Tím se ovšem chorobná žádostivost ještě ani zdaleka nevyléčí. K tomu je třeba kázně a důsledného cvičení, ale zároveň potřebuje člověk nějaký cíl, pro nějž by se rád osvobodil od své náruživosti. Tím může být jen láska zakoušená na jiný způsob. Jde o schopnost milovat lidi a připustit jejich lásku - a jde o zkušenost lásky nezničitelné, té, která je solidním základem života, lásky Boží, na niž se můžeme spolehnout, přestože ji ne vždy cítíme.

Henry Nouwen popisuje, kolik lidí dnes bydlí v domě úzkosti. Mají strach z těch, jimž sami dali nad sebou moc. "Je tolik ustrašených dětí, ustrašených studentů, ustrašených pacientů, ustrašených pracovníků, ustrašených rodičů, ustrašených kněží a ustrašených věřících. Téměř vždycky za nimi stojí nějaká hrozící postava a má je pod kontrolou: otec, učitel, lékař, šéf, biskup, církev, ba i Bůh." Ježíš nám naproti tomu říká, že máme bydlet v domě lásky. Láska je silnější než strach. Dokonalá láska vyhání bázeň" (1 Jan 4,18). V domě lásky není bázně.

Naše situace se často podobá situaci učedníků ve člunu. Máme strach, že zahyneme ve vlnách svého bouřlivého života. Vůči bouřím, do nichž se dostaneme, se cítíme bezmocní. Když učedníci strachy křičí, říká jim Ježíš: "Důvěřujte, já jsem to; nebojte se!" (Mt 14,27). Jeho milující přítomnost je dostatečným důvodem, že se nemusejí bát. Výrok: "Já jsem to" se vztahuje na Boží zjevení v hořícím keři. Bůh říká: "Já jsem tu" a uvedená slova znamenají: Pomohu ti. Jsi pro mne důležitý. Smíš být. Je to slovo lásky, co mi umožňuje vstup do jejího domu. Všichni ti ustrašení lidé touží dnes po tom, aby směli přejít z domu strachu do domu lásky. Musíme jen do jejich strachu vyslovit Ježíšovu zvěst, aby cítili, že jsou pozváni ke vstupu do domu lásky. /.../

Text z knihy Anselma Grüna Bydlet v domě lásky
Vydalo Karmelitánské nakladatelství
Převzato se svolením

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

• Touha po lásce
• Šťastná láska není zdaleka samozřejmostí,