Sekce: Knihovna

Chiara Lubichová

Láska často není láskou

z knihy Cesty světla , vydal(o): Nové město

Ve světě velmi často není láska láskou… Jestliže však člověk začne milovat, jak tomu učí Bůh, který je Láska, velmi brzy zjistí, že láska je světlo. Ostatně to řekl Ježíš: „Kdo mě miluje, toho bude milovat můj Otec; i já ho budu milovat, a dám se mu poznat“ (Jan 14, 21).

Když duše ještě neví, co znamená milovat Boha, zaplavuje ji často změť hlasů nejrůznějšího původu. Ty hlasy sice nevydávají žádný zvuk, ale jsou silné. Jsou to hlasy srdce, rozumu, výčitek svědomí, hlasy smutku, vášní... a my jdeme hned za tím, hned za oním hlasem a svůj den naplňujeme činy, které jsou motivovány těmito hlasy nebo jsou jimi alespoň do jisté míry ovlivňovány.Proto i když žijeme v milosti Boží, má náš život jen krátké slunné okamžiky a zbytek je ponořen v jakési nudě. Často se však zvedne jiný hlas, který je silnější než všechny ostatní, a říká: Toto přece není ten pravý, plný život!

Jestliže se však člověk obrací k Bohu a začne jej milovat a je-li jeho láska pravá, konkrétní a vyplňuje každý okamžik, tu si někdy mezi tolika hlasy, které náš život provázejí, povšimne jednoho.

Je to spíše světlo než hlas. Mírně si razí cestu ve zmatené duši. Je to téměř nepostřehnutelná myšlenka, která se duši nabízí a která je snad jemnější a slabší než ostatní.

Toto je často hlas Boží.

Duše, která se rozhodla pro Pána, není k němu skoupá, ale chce mu dát všechno, nalézá v bažině křišťálový pramínek vody, safír mezi samými kameny, zlato v prachu země.

Vezme ho, vyčistí, postaví na světlo a promění v život.

A jestliže se snad člověk rozhodl jít k Bohu s ostatními bližními, aby se Otec radoval ze vzájemné bratrské lásky svých dětí, poradí se s tím, kdo je pro něj zástupcem Boha na zemi, a šetrně sděluje svůj poklad druhým, aby se stal společným majetkem všech, aby Boží dary kolovaly, a aby se jako o závod učil jeden od druhého lépe milovat Pána. Když duše takto postupuje, miluje pak dvojnásobně — miluje tím, že plní vůli Boží, a miluje tím, že se dělí s bratry. A Bůh, věrný svým věčným příslibům, se duši bude postupně zjevovat.

Po tom musíme celou bytostí toužit, dokud naše srdce nebude po celý den ponořeno jen do nebeských myšlenek a nebude jimi až překypovat a dokud náš život, sycený svátostmi, nebude zbožštěný.

Boha můžeme dávat jen tehdy, když ho máme. A máme ho, když ho milujeme.

Tak bude možné v temném a zploštělém světě zažehnout malá slunce, která budou mnohým ukazovat cestu. Slunce, která v naprosté pokoře života zcela obětovaného Pánu budou vyzařovat teplo tam, kde nebudou mluvit ona sama, ale bude promlouvat Bůh, kde už nebudou žít ona sama, ale bude žít Bůh.

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

• Není trní bez růže
• Boháč neprochází
• Člověk by si zoufal, kdyby nehleděl na tebe