Jsme stvořeni k větším věcem než jen k tomu,
abychom byli pouhým číslem na světě.
Nejsme tu pro diplomy a tituly, pro tu či onu práci.
Byli jsme stvořeni, abychom milovali a byli milováni.
(Matka Tereza)
Stres, stres, stres...
Většinu času žijeme ponořeni ve stresu. Snažíme se, abychom získali vzdělání, postavení, respekt, úctu. Pracujeme na svých osobnostech, chceme se jevit v tom nejlepším světle. Hlídáme si životosprávu, abychom našemu žití přidali zdraví, výkonnost a počet dnů.
Úzkost z bezmoci
Své poslání a naplnění hledáme převážně v práci. Často jí obětujeme i čas, který patří našim blízkým. Chceme se dopracovat něčeho, co po nás zůstane; chceme si svou prací zajistit životní úroveň a klidné stáří. Když pak ale přijde čas, kdy už nemůžeme pracovat, zažíváme úzkost – máme dojem, že nejen pro druhé, ale i sami pro sebe ztrácíme cenu a smysl života.
Jedinečnost naší cesty
Konečným měřítkem hodnoty našeho života jednou nebude to, co jsme vykonali, ale jen a jenom láska!
Každý z nás, má-li mít jeho život smysl, stojí před svobodnou volbou, jakou cestou se dát. Každá cesta je jedinečná. Od mládí mne děsily pohodlné cesty udusané davem, které vypadaly zdánlivě bezpečně…
