Zázraky

z knihy Bůh na lavici obžalovaných , vydal(o): Návrat domů

Za svůj život jsem poznal jen jediného člověka, který tvrdil, že viděl ducha. Byla to žena; a zajímavé na tom je, že nevěřila v nesmrtelnost duše před tímto viděním a nevěří v ni ani po něm. Domnívá se, že šlo o halucinaci. Jinými slovy, vidět neznamená věřit. To je první, chceme-li mluvit o zázracích. Ať už jsou naše zkušenosti jakékoli, nebudeme je považovat za zázračné, pokud zastáváme filosofii, která nadpřirozené úkazy předem vylučuje. Jakákoli událost prohlašovaná za zázrak je nakonec zkušenost vnímaná smysly; a smysly nejsou neomylné. Vždycky můžeme říci, že jsme se stali oběťmi iluze; a pokud nevěříme v nadpřirozený svět, řekneme to pokaždé. A tak ať už zázraky doopravdy ustaly, nebo ne, rozhodně to vypadá, že v západní Evropě přestaly, jakmile se v ní rozšířilo materialistické přesvědčení. Nedejme se zmást: i kdyby nastal konec světa doslova tak, jak je popsán v Apokalypse, i kdyby moderní materialista viděl na vlastní oči svinutá nebesa a velký bílý trůn i kdyby cítil, jak je uvržen do ohnivého jezera i v tom jezeře by stále považoval svou zkušenost za iluzi a hledal by její vysvětlení v psychoanalýze nebo v patologii mozku. Zkušenost sama nic nedokazuje. Jestliže člověk pochybuje, zda spí, či bdí, žádný experiment nerozptýlí jeho pochybnosti, neboť každý experiment může být sám součástí snu. Zkušenost dokazuje to či ono, nebo také nic, a to v souladu s předem učiněnými úsudky, které do ní vnášíme.

Skutečnost, že výklad zkušenosti závisí na našich předem učiněných úsudcích, se často uvádí jako argument proti zázrakům. Říká se, že naši předkové, kteří nadpřirozeno pokládali za samozřejmé a dychtili po divech, rozpoznávali zázraky v událostech, na nichž ve skutečnosti nic zázračného nebylo. A v jistém smyslu to připouštím. Jinak řečeno, myslím si, že právě tak jako by nám naše předem učiněné úsudky zabránily povšimnout si zázraků, kdyby se opravdu staly, mohly jejich předem učiněné úsudky vést k tomu, že si představovali zázraky i tam, kde k nim nedošlo. Stejným způsobem se muž zaslepený láskou bude domnívat, že mu je manželka věrná, i když není, zatímco podezíravý muž ji bude obviňovat z nevěry, třebaže mu věrná je: otázku její skutečné věrnosti je třeba řešit, pokud vůbec, na jiných základech. O našich předcích se však často říká něco, co říkat nesmíme. Nemůžeme tvrdit: „Věřili v zázraky proto, že neznali přírodní zákony." To je nesmysl. Když svatý Josef zjistil, že jeho nevěsta je těhotná, „měl v úmyslu ji propustit". Na to znal biologii dost dobře. Jinak by nepovažoval její těhotenství za důkaz nevěry Když přijal „křesťanský" výklad, považoval je za zázrak právě proto, že znal přírodní zákony dostatečně dobře, aby pochopil, že zde byla jejich platnost pozastavena. Když učedníci viděli Krista chodit po vodě, zděsili se; nebyli by zděšeni, kdyby neznali přírodní zákony a nevěděli, že jde o výjimku. Pokud by člověk neměl žádné ponětí o běžném řádu v přírodě, pak by si samozřejmě nevšiml odchylek od tohoto řádu; právě tak jako si špatný žák, který v básni nepochopil normální metrum verše, nevšimne, kde se od něho básník odchýlil. Nic není zázračné, není-li to abnormální, a nic není abnormální, pokud jsme nepochopili normu. Naprostá neznalost přírodních zákonů by znemožnila vnímání zázračného stejně spolehlivě jako naprostá nevíra v nadpřirozené - možná ještě více. Neboť zatímco materialista by přinejmenším musel hledat pro zázraky vysvětlení, člověk zcela neznalý přírody by si jich prostě nevšiml.

Zkušenost zázraku ve skutečnosti vyžaduje dvě podmínky. Nejprve musíme věřit v normální spolehlivost přírody, tedy uznat, že údaje poskytované našimi smysly se vždy znovu objevují ve stejných vzorcích. Za druhé musíme věřit v nějakou skutečnost, která přírodu přesahuje. Teprve když věříme obojímu (a ne dřív), můžeme s otevřenou myslí přistupovat k různým zprávám o tom, že tato nadpřirozená nebo mimopřirozená realita někdy vtrhla do smyslového obsahu tohoto prostoru a času, tvořícího náš „přirozený" svět, a tento obsah narušila. Víru v takovou nadpřirozenou skutečnost nemůže zkušenost ani potvrdit, ani vyvrátit. Argumenty pro její existenci jsou metafyzické a z mého hlediska nezvratné. Spočívají na skutečnosti, že už jen k tomu, abychom mohli myslet a jednat v přirozeném světě, musíme předpokládat něco, co jej přesahuje, a dokonce předpokládat, že částečně k tomuto „něčemu" patříme. Má- me-li přemýšlet, pak musíme svému vlastnímu uvažování přikládat platnost, která však není věrohodná, pokud je myšlení pouhou funkcí našeho mozku a naše mozky vedlejším produktem iracionálních fyzikálních procesů. Máme-li jednat, a to na vyšší než jen pudové úrovni, musíme přikládat podobnou platnost svým úsudkům o dobrém a zlém. V obou případech získáme stejně znepokojivý výsledek. Samotného pojmu přirozenosti jsme automaticky dosáhli tím, že jsme si přisvojili jistý druh nad-přirozené podstaty.

Jestliže čestně přijmeme tuto pozici a pak se obrátíme k důkazům, zjistíme, že vyprávění o nadpřirozeném nacházíme na každém kroku. Dějiny jsou jich plné - často ve stejných dokumentech, které přijímáme všude tam, kde se o zázracích nemluví. Nezřídka o nich podávají zprávy uznávaní misionáři. Celá římská církev potvrzuje jejich pokračující výskyt. Téměř každý z našich známých může v důvěrném rozhovoru uvést alespoň jednu příhodu ze svého života, kterou by označil jako „záhadnou" nebo „zvláštní". Nepochybně, většina příběhů o zázracích je nespolehlivá; ale jak každý ví z četby novin, stejně je tomu se zprávami o jakékoli události. Každý příběh je třeba brát podle jeho skutkové podstaty; nesmíme předem vyloučit nadřirozené vysvětlení jako nemožné. Tak lze nevěřit v anděly z Monsu, protože nemůžete najít dostatečné množství inteligentních lidí, kteří tvrdí, že je viděli. Ale kdybyste jich našli dostatečný počet, bylo by podle mého názoru nerozumné vysvětlovat je kolektivní halucinací. Neboť o psychologii toho víme dost, abychom spontánní jednomyslnost v halucinaci mohli považovat za velmi nepravděpodobnou, a nevíme dost o nadpřirozeném, abychom zjevení andělů považovali za stejně nepravděpodobné. Nadpřirozená teorie je z těch dvou méně nepravděpodobná. Jestliže Starý zákon vypráví, že Sancheríbovu invazi zastavili andělé,8 zatímco Herodotos tvrdí, že ji ukončilo množství myší, které přišly a sežraly tětivy všech luků v jeho armádě, myslící člověk bude na straně andělů. Nebudete-li celou věc hned od počátku považovat za předem prokázanou, není nic vnitřně nepravděpodobného na existenci andělů ani na akci, která je jim připisována. Ale myši takové věci prostě nedělají.

Velká část dnes běžného skepticismu k zázrakům našeho Pána však nepochází z nevíry v jakoukoli skutečnost nadřazenou přírodě. Pramení ze dvou postojů, které sice působí solidním dojmem, ale jsou, jak se domnívám, pomýlené. V prvé řadě, moderní lidé mají takřka estétskou nechuť k zázrakům. Připouštějí, že je Bůh může uskutečnit, ale pochybují o tom, že je koná. To, že by porušoval zákony, které sám uložil svému stvoření, jim připadá jako svévolný, těžkopádný divadelní trik k ohromení divochů - jako hrubá chyba proti gramatice vesmíru. Za druhé, mnozí lidé zaměňují zákony přírody se zákony logiky a představují si, že jejich převrácení nebo dočasné zrušení by bylo představovalo vnitřní rozpor - jako by vzkříšení mrtvého bylo totéž co součet „dvě a dvě je pět".

Teprve nedávno jsem našel odpověď na první námitku. Nejprve jsem ji uviděl u George MacDonalda a později u svatého Athanasia. Svatý Athanasius ve své knížce O vtělení píše toto: „Náš Pán přijal tělo podobné našemu a žil jako člověk, aby ti, kdo jej odmítli uznat v jeho správě a řízení celého vesmíru, mohli ze skutků, které činil zde v těle, poznat, že v tomto těle přebývalo Slovo Boží." To se přesně shoduje s vlastním Kristovým výkladem jeho zázraků: „Syn nemůže sám od sebe činit nic než to, co vidí činit Otce." Věrouka, jak jí rozumím, praví asi toto:

Existuje Boží aktivita, která se projevuje v celém stvoření, řekněme celoplošná aktivita, kterou lidé odmítají uznat. Zázraky učiněné vtěleným Bohem, který žil jako člověk v Palestině, přinášejí tytéž věci jako jeho celoplošná aktivita, ale jinou rychlostí a v menším měřítku. Jedním z hlavních záměrů zde je, aby lidé, kteří viděli určitou věc učiněnou osobní mocí v malém měřítku, při pohledu na tutéž věc učiněnou ve velkém měřítku uznali, že moc, která ji způsobila, je rovněž osobní - že je to vlastně tatáž osoba, která mezi námi žila před dvěma tisíci lety. Zázraky ve skutečnosti přepisují malými písmeny tentýž příběh, který je napsán přes celý svět písmeny, jež jsou pro některé z nás příliš velká, než aby je mohli spatřit. Z tohoto většího nápisu je již část viditelná, část je dosud nerozluštěná. Jinými slovy, některé zázraky činí na lokální úrovni to, co Bůh již učinil univerzálně, zatímco jiné činí lokálně to, co dosud neučinil, ale učiní. V tomto smyslu a z lidského hlediska jsou některé z nich připomínkou, jiné proroctvím.

Bůh tvoří vinou révu, učí ji, aby svými kořeny přitahovala vodu a s pomocí slunce měnila tuto vodu ve šťávu, která kvašením získává jisté kvality. Tak každým rokem, od dob Noemových až dodnes, Bůh mění vodu ve víno. To lidé nevidí. Buď jako pohané přičítají tento proces působení určitých duchů, Bakcha nebo Dionýsa, nebo jako moderní lidé vidí jejich skutečnou a konečnou příčinu v chemických a jiných materiálních úkazech, které jsou vším, co za nimi naše smysly mohou rozpoznat. Ale když Kristus v Káně mění vodu ve víno, maska je sňata. Zázrak má pouze poloviční efekt, pokud nás přesvědčí pouze o tom, že Kristus je Bůh; svůj plný účinek bude mít teprve tehdy, když si při každém pohledu na vinici, při každé sklenici vína vzpomeneme, že je zde při díle ten, který seděl na svatební hostině v Káně. Každým rokem Bůh mění malé zrno v množství zrn; semeno je zaseto a následuje růst, a lidé, podle způsobu svého věku, říkají: „To je Ceres, to je Adonis, to je král Zrno," případně: „To je zákon přírody." Přiblížením, převedením tohoto každoročního zázraku je nasycení pěti tisíců. Chléb zde není stvořen z ničeho. Chléb není vytvořen z kamení, jak jednou ďábel neúspěšně navrhoval našemu Pánu. Z kousku chleba je vytvořeno množství chleba. Syn neučiní nic, než co vidí činit Otce. Je to, abychom tak řekli, rodinný styl. Zázraky uzdravení spadají do stejného vzorce. To nám někdy zastírá poněkud magický názor, který máme sklon zaujímat ohledně běžné lékařské vědy. Lékaři sami tento názor nesdílejí. Magie není v medicíně, nýbrž v pacientově těle. Lékař jen stimuluje přirozené tělesné funkce nebo odstraňuje překážky. V jistém smyslu, ačkoli pro jednoduchost mluvíme o uzdravení rány, se každá rána uzdravuje sama; na ráně mrtvoly by žádné lékařské ošetření obnovu kůže nevyvolalo. Tatáž tajemná energie, kterou nazýváme gravitační, když řídí planety, a biochemickou, když uzdravuje tělo, je bezprostřední příčinou každé regenerace, a pokud Bůh existuje, tato energie je přímo či nepřímo jeho. Každé uzdravení je jeho dílem - to jest dílem tohoto „vnitřního léčitele". Jednou to však učinil viditelně; Člověk se setkal s člověkem. Když uvnitř takto nepůsobí, organismus umírá. A tak je v souladu s Boží celoplošnou aktivitou i Kristův jediný destruktivní zázrak. Jeho tělesná ruka napřažená v symbolické kletbě sežehla jeden fíkov- ník; ale ani jediný strom nezemřel toho roku v Palestině, ba žádného roku, v žádné zemi, ani nikdy nezemře, aniž by on s ním něco učinil nebo (pravděpodobněji) přestal činit.