Sekce: Knihovna

Jiří Grygar

Kosmické katastrofy

z knihy Jiří Grygar - věda a víra

Stabilita životního prostředí na Zemi

Současná astronomie a kosmologie podává přehled o možných kosmických katastrofách, které ovlivnily vývoj vesmíru i Země v minulosti, a které opět čekají Zemi, sluneční soustavu i celý vesmír v bližší či vzdálenější budoucnosti.

Starozákonní biblické texty přinášejí zprávu o řadě katastrof v historii světa. Podobně najdeme předpovědi budoucích katastrof v některých textech novozákonních.





1. Katastrofy v Bibli

V řadě starozákonních textů nalezneme zjevné zmínky o katastrofách, které postihly Zemi a zejména její obyvatele v "šerém dávnověku", prakticky však nanejvýš několik tisíc let před počátkem křesťanského letopočtu. Některé z nich lze považovat spíše za symbolickou ilustraci biblického textu, ale jiné mají velmi pravděpodobně reálný základ. Podobně v novozákonních spisech najdeme předpovědi katastrof, které přijdou před "koncem světa". Fundamentalisté berou při výkladu Bible tato líčení doslova a hledají tomu odpovídající "vědecká" zdůvodnění, čímž se ovšem často dostávají do rozporu s poznatky současné přírodovědy, zejména pak fyziky, astronomie, paleontologie a geologie. To se týká zvláště popisu "potopy světa" (Gen 7), vedoucího fundamentalisty k bizarním úvahám o "horní" vodě nad Zemí a "dolní" vodě v oceánech, jezerech a řekách. Nic takového přirozeně věda nepodporuje - biblická potopa světa byla zřejmě místně omezená událost. Stejně tak je naprosto nesmyslné uvádět příběh o zničení Sodomy a Gomory (Gen 19) do souvislostí s údajným atomovým výbuchem, vyvolaným mimozemšťany, jak se o to pokouší nechvalně proslulý Erich von Däniken. Pravděpodobně šlo o vznik sopky.

V knize Jozue (kap. 10) se hovoří o zastavení Slunce a Měsíce a kamenném krupobití, jehož následkem zemřelo mnoho nepřátel. S ohledem na moderní znalosti by to při doslovném výkladu znamenalo zastavení zemské rotace, tj. uvolnění 10^29 J rotační energie (to samo by znamenalo strašlivou katastrofu), a poté její obnovení, čili opětné dodání téže rotační energie z neznámého zdroje. Mnohem pravděpodobněji šlo o pád deště meteoritů a následnou "světlou noc", vyvolanou rozptylem slunečního světla na rozprášených částečkách meteoritů ve vysoké atmosféře. (Obdobný jev byl pozorován po výbuchu proslulého tunguzského meteoritu v r. 1908.)

Naproti tomu "konec světa" je předvídán prorokem Izaiášem (kap. 13), v Kristových slovech v evangeliích (Mat 24, Mrk 13, Luk 21) a v Apokalypse (Zjev 8 a 16). Někteří vykladači vidí v současném světě tolik příznaků v Bibli předpovězených, že soudí, že konec světa je již blízko. Poznatky přírodních věd tomu však nenasvědčují ani v nejmenším. Podobně jako při jiných příležitostech chci připomenout, že Bible rozhodně není učebnicí přírodních věd, a tak i urputná snaha uvést do doslovného souhlasu biblické zprávy a předpovědi o katastrofách s poznatky současné přírodovědy je pošetilá. Zdá se, že je mnohem cennější podívat se na kosmické perspektivy přežití člověka i samotného vesmíru z hlediska soudobých poznatků astronomie, fyziky a kosmologie.





2. Kosmické katastrofy v dosavadních dějinách Země

Z přírodovědeckého hlediska nejsou katastrofy výlučně negativním jevem. Velké katastrofy mohou být dokonce v dlouhodobé perspektivě plodné a životodárné. Již sám akt vzniku sluneční soustavy akumulací částic z prasluneční plyno-prachové mlhoviny nejspíše souvisí s katastrofou - výbuchem blízké velmi hmotné hvězdy v podobě tzv. supernovy. Tyto výbuchy jsou mimo jiné potřebné k tomu, aby se do kosmického prostoru dostaly chemické prvky, vznikající výlučně v nitrech hvězd (tj. fakticky všechny chemické prvky s výjimkou vodíku, hélia, lithia, berylia a bóru).

Po vytvoření Země jako planety přibližně před 4,5 miliardami let došlo velmi pravděpodobně k další klíčové katastrofě - k tečnému střetu s Praměsícem o hmotnosti asi 1/10 hmotnosti Země. Při této náhlé katastrofě se uvolnilo asi 10^32 J kinetické energie, což především způsobilo roztavení a vypaření Praměsíce i značné části zemského pláště. Z plynného prstence kolem Země pak zkondenzoval Měsíc přibližně v dnešní podobě, ale v podstatně menší vzdálenosti od Země (patrně jen 15 000 km od středu Země). Vlivem slapového tření v oceánech se však Měsíc od Země postupně vzdaloval, a souběžně se brzdila rotace Země z původních asi 8 hodin na současnou hodnotu 24 h. Rotace Země se dnes prodlužuje tak, že střední délka dne vzrůstá o 1,7 ms za století. Tečný náraz Praměsíce navíc způsobil sklon zemské rotační osy šikmo k oběžné rovině, což se posléze projevilo střídáním ročních dob v mírných i vysokých zeměpisných šířkách.

Další katastrofy na zemském povrchu pak vyvolala geologická činnost v plášti a kůře Země, tj. především tzv. desková tektonika (pohyby kontinentů, rozšiřování mořského dna) a vulkanismus. Průvodním jevem obou geologických mechanismů jsou pak ničivá zemětřesení. Tyto procesy zřejmě úzce souvisejí s přirozenou radioaktivitou zemského pláště, která je zdrojem tepla pro plasticitu hornin i pro magmatické krby jako zřídla vulkanismu.

V geologii po dlouhou dobu probíhal spor mezi aktualisty a katastrofisty. Aktualisté uznávají jen ty geologické procesy, které jsou patrné v současnosti. Naproti tomu katastrofisté uvažují o příležitostných relativně náhlých kataklyzmatech, drasticky měnících stav zemského povrchu. V průběhu posledních dvou století vítězili aktualisté, ale nyní je již zřejmé, že vzácné katastrofy se vskutku vyskytnou a náhle změní podmínky pro život na Zemi.

Jde především o srážky Země s menšími tělesy sluneční soustavy (planetky, jádra komet), k nimž dochází při rychlosti od 11 do 72 km/s, což sebou nese uvolnění značných kinetických energií ve velmi krátkém čase řádu minuty. Shodou okolností mohli astronomové pozorovat v červenci 1994 srážku celé série kometárních jader s obří planetou sluneční soustavy Jupiterem. Následky byly zřetelně patrné a potvrdily, že dopad obdobně hmotného tělesa na Zemi by znamenal celosvětovou katastrofu pro všechen pozemský život. Uvolněná energie byla řádu 10^24 J.

Dnes je prakticky jisté, že k podobné katastrofě na Zemi došlo před 65 miliony let (na rozhraní geologických epoch druhohor a třetihor), kdy náhle vymřela značná část živočišných druhů i rostlin. Nicméně i na tuto katastrofu lze z hlediska vývoje člověka pohlížet kladně: následkem katastrofy se začali rozšiřovat savci. V r. 1991 byl geology odhalen zcela ponořený a zasypaný kráter Chicxulub na rozhraní poloostrova Yucatán a Mexického zálivu, jehož původní hloubka 9 km a průměr 300 km dobře odpovídá odhadované energii výbuchu. Statistiky naznačují, že k podobně ničivým nárazům planetek či kometárních jader na Zemi dochází v průměru jednou za 50 milionů let. Nepotvrdily se však názory, že jde o periodické srážky, které by vyžadovaly další kosmickou příčinu - hypotetickou druhou složku dvojhvězdné soustavy Slunce + Nemesis (Hvězda zvaná Pelyněk?). Dnes je prakticky jisté, že Slunce je vskutku osamělé hvězda, což je vlastně ve vesmíru spíše výjimka než pravidlo (nejčetnější jsou dvojhvězdy, pak patrně troj- a čtyřhvězdy).Srovnání uvažovaných ničivých energií jistě usnadní připojená tabulka:



 

Z tabulky je mimo jiné zřejmé, že ničivé energie, kterými lidstvo v současnosti vládne, jsou stále nicotné v porovnání s energiemi, které se přeměňují v rámci sluneční soustavy, a zejména zdaleka nestačí na zničení Země jako planety. Lidstvo je ovšem schopné porušit přírodní rovnováhu, jak je patrné ze současných trendů (růst skleníkového efektu, ztenčování ozonové vrstvy v atmosféře Země, znečištění pevniny, oceánů i atmosféry planety). Tyto škodlivé vlivy však nemohou vyvolat náhlou ničivou celosvětovou katastrofu; mohou ovšem vydatně zhoršit životní podmínky pro člověka a případně vést až k decimování světové populace. Tímto drsným způsobem by se pak přírodní rovnováha fakticky obnovila - méně početná lidská populace bude svou činností zasahovat do přírodních procesů relativně málo.





Prvky stability životního prostředí na Zemi

Život na Zemi se vyskytuje pouze v tenké vrstvě na rozhraní zemské kůry a atmosféry a zejména pak v hydrosféře.

Tloušťka biosféry činí jen dvě desítky kilometrů (při poloměru Země zhruba 6400 km); objemem tedy zabírá jen 0,3 promile objemu Země! Fyzikální a chemické podmínky v této vrstvě jsou neuvěřitelně stabilní. Na tom má zásluhu stálý zářivý výkon Slunce, který během tisíciletí kolísá nanejvýš o 0,3 promile, a samozřejmě i stálá oběžná dráha Země kolem Slunce. Dalším podstatným faktorem je výskyt tekuté vody zejména v oceánech, což představuje fantasticky přesně vyladěný termostat. V tomto smyslu je Země jedinečnou planetou ve sluneční soustavě - na nejbližších sousedních planetách Venuši a Marsu se tekutá voda na povrchu vůbec nevyskytuje a podmínky pro život tam dnes rozhodně neexistují. Díky oceánům se proto Země v minulosti ani příliš neochladila ani nepřehřála.

Průměrná teplota zemského povrchu činí v současné době + 15o C, což je zhruba o 30o C více, než kolik by měla planeta v téže poloze vůči Slunci, ale bez zemské atmosféry. Rozdíl je dán tzv. skleníkovým efektem: některé atmosférické plyne dobře propouštějí viditelné záření Slunce směrem k zemském povrchu, který se tak ohřívá a vyzařuje zpět do prostoru převážně tepelné infračervené záření. Pro toto infračervené záření jsou však "skleníkové plyny" nepropustné, takže toto záření přispívá ke zvýšení průměrné teploty Země. Hlavními skleníkovými plyny jsou vodní pára, oxid uhličitý a metan.

Podobný účinek však mají i člověkem vyráběné chlorfluorokarbony, které navíc rozkládají ochrannou ozonovou vrstvu ve vysoké atmosféře Země (tak vznikají pověstné ozonové díry v oblasti Antarktidy v období nástupu jara na jižní polokouli). Ozonová vrstva normálně brání přístupu životu nebezpečnému ultrafialovému záření Slunce až na zemský povrch. Existence ozonové vrstvy úzce souvisí s výskytem kyslíku v zemské atmosféře. Ještě před 700 miliony let bylo kyslíku v zemské atmosféře tak málo, že ozonová vrstva neměla z čeho vznikat. V době, kdy ozonová vrstva neexistovala, byl život na Zemi omezen na hlubší pásma v mořích a jezerech (voda totiž ultrafialové záření vydatně pohlcuje).

Před účinky elektricky nabitých částic kosmického záření a zejména tzv. slunečního větru je povrch Země chráněn geomagnetickým polem, které má charakter dipólu s magnetickou osou mírně skloněnou k ose rotace. Původ geomagnetického pole hledají odborníci v efektu dynama, kdy v převážně kovovém zemském jádře tečou elektricky vodivé vrstvy tempem několika metrů za hodinu vůči obdobným vrstvám ve vnitřním plášti Země. Dosud nejdelší homeostatický cyklus na Zemi objevili geologové teprve nedávno. Růst zastoupení oxidu uhličitého v atmosféře znamená zvýšení velikosti skleníkového efektu, a tedy celkové oteplení Země. Tím se zvyšuje výpar vody z řek, jezer a především oceánů, což má za následek mocnější dešťové srážky. Vodní kapičky vymývají oxid uhličitý z atmosféry, a ten je na povrchu oceánů dychtivě pohlcován planktonem, který jej včleňuje do svých organismů. Když plankton hyne, padají jeho ostatky na oceánské dno, kde se oxid uhličitý zabuduje do vápence (CaCO3). Vlivem podsouvání litosférických desek se vápenec dostává skluzem přes zemskou kůru do vnějšího pláště až do hloubek, kde se taví magmatickým ohřevem. Prostřednictvím sopek se takto znovu uvolněný oxid uhličitý dostává zpět do zemské atmosféry a tak opět ovlivňuje velikost skleníkového efektu. Celý cyklus trvá zhruba půl miliardy let.





3. Kosmické zásahy do přírodní rovnováhy na Zemi

Jestliže výbuchy supernov jsou důležité pro dodávku biogenních chemických prvků do kosmického prostoru, a výbuch anonymní supernovy pravděpodobně podnítil gravitační hroucení chuchvalce mezihvězdného mračna, z něhož posléze vznikla sluneční soustava, budoucí výbuch velmi blízké supernovy by mohl život na Zemi smrtelně ohrozit. Kdyby se například Slunce stalo supernovou, vypařila by se vzápětí většina planet sluneční soustavy. Naštěstí je jisté, že Slunce se nikdy nezmění ani v novu ani v supernovu. Nutnou podmínkou pro výbuch novy je dvojhvězdná povaha soustavy, v níž jedna složka je bílým trpaslíkem. Nutnou podmínkou pro explozi supernovy je buď výskyt hvězdy ve dvojhvězdě, anebo minimální hmotnost osamělé hvězdy vyšší než osminásobek hmotnosti Slunce. Nebezpečí tedy hrozí pouze od cizích hvězd, které by explodovaly jako supernovy ve vzdálenosti menší než zhruba 30 světelných let od Slunce. Pozorování supernov v cizích galaxiích a výpočty s tím spojené naznačují, že hlavním rizikem blízkých explozí je příliv energetického záření do zemské atmosféry, který by narušil stabilitu ozonové vrstvy - to by následně zničilo život na souši průnikem ultrafialového záření Slunce k zemskému povrchu.

V současné době se do této vzdálenosti vyskytuje jediný potenciálně nebezpečný objekt, jímž je Sírius ve vzdálenosti 9 světelných let. Jde totiž o dvojhvězdu, v níž druhou složkou je kompaktní bílý trpaslík. Dříve než se však systém dostane do fáze, v níž výbuch hrozí, vlivem vlastního (náhodného) pohybu Síria vůči Slunci se vzdálenost Síria od Slunce zvětší natolik, že to našim potomkům neublíží. Nelze ovšem vyloučit, že do kritické vzdálenosti pod 30 světelných let se vlivem vlastních pohybů hvězd dostane potenciální supernova, o které dosud ani nevíme. Je totiž nemožné spočítat vzájemné vzdálenosti hvězd v Galaxii a Slunce pro budoucnost odlehlou milion let a více. Nicméně je téměř jisté, že během existence sluneční soustavy již k explozím supernov v blízkosti Slunce došlo, a život na Zemi nebyl vyhlazen, což skýtá dobré vyhlídky i pro budoucnost.

Jiným a vlastně pravděpodobnějším rizikem pro život na Zemi mohou být změny dráhových parametrů Země. Vlivem gravitačních poruch se totiž neustále mění dráhové parametry Země, tj. výstřednost dráhové elipsy, sklon rotační osy k rovině ekliptiky a poloha přísluní vůči "ročním dobám". Tím se mění průměrné ozáření určitých oblastí zemského povrchu a tedy i střední teplota (Brocker a Denton, 1990). Již ve dvacátých letech tohoto století ukázal Milankovič, že kolísání průměrné teploty zemského povrchu v geologické minulosti odpovídá cyklům kolísání dráhových parametrů Země - tak vznikají pověstné ledové doby v intervalech několika desítek tisíc let. Jelikož však změny dráhových parametrů Země nejsou nijak veliké, nemůže dojít tímto způsobem k nevratnému zamrznutí nebo naopak přehřátí oceánů.

Geologové ve spolupráci s geofyziky našli též zřetelné důkazy o kolísání intenzity zemského magnetického pole a o zcela svérázném putování magnetických pólů po zeměkouli - občas si dokonce póly obrazně řečno navzájem vymění svou polaritu (Fuller, 1987). Vznikla obava, že ve fázi "přepólování" klesne indukce magnetického pole Země k nule, a tím je Země zbavena ochrany před vpádem energetických elektricky nabitých částic slunečního větru a kosmického záření. To by jistě vyvolalo vymření živočichů i rostlin. Tato přepólování jsou fakticky velmi četná na časové stupnici pod sto tisíc let, a jelikož paleontologové nenalezli žádný vztah mezi magnetickým přepólování a vymíráním živočichů, zřejmě ani v tomto případě nejde o nic kritického. Spíše je pravděpodobné, že magnetická indukce neklesne na Zemi nikdy na nulu. Nejspíše se totiž dipólové magnetické pole změní v kvadrupólové či dokonce oktupólové, a tak je život na Zemi chráněn trvale.

Na rozdíl od rozšířené představy neohrožují člověka či jiné živočichy magnetické bouře, vyvolané slunečními erupcemi - jde o zcela nepatrná kolísání zemského magnetického pole. Navzdory rozličnému strašení nemůže sluneční činnost poškodit člověka, který se nachází pod ochranným štítem zemské magnetosféry - je opravdu podivuhodné, že vše je zařízeno tak, že Slunce nám dodává energii potřebnou pro život bez jakýchkoliv rušivých efektů - ty spolehlivě odstíní zemská atmosféra ve spolupráci s magnetosférou.

Jen na okraj poznamenávám, že Země je rovněž chráněna před průnikem radiových vln o vlnové délce nad 15 metrů - to obstarává zemská ionosféra. Nicméně intenzita radiových vln z vesmíru je trvale tak nízká, že by nás to nijak neohrozilo, i kdyby ionosféra zcela zmizela (jen bychom nemohli poslouchat rozhlasové stanice na krátkých vlnách z opačné strany zeměkoule).

Teprve v časové stupnici řádu miliard let se objevují rizika, která mohou být kritická (Chapman a Morrison, 1989). Relativně nejmenším nebezpečím jsou budoucí dopady planetek či jader komet na Zemi. Při dnešní úrovni astronomie a kosmonautiky je totiž možné vytipovat s mnohaletým předstihem těleso větších rozměrů (nad 1 km v průměru), které by nás mohlo zasáhnout a vyvolat celosvětovou katastrofu podobnou té, která se odehrála před 65 miliony lety. Jestliže bychom v předstihu řekněme padesát let rozpoznali takové nebezpečí, lze prostředky kosmonautiky zavčas změnit dráhu objektu tak, aby bezpečně a navždy minulo Zemi (Smith, 1992).

Dalším problémem mohou být výrazné změny dráhových parametrů Země. Rozmezí tzv. ekosféry (Hart, 1979, Kasting aj. 1993), v níž je zaručena homeostáze Země, je totiž překvapivě úzké, od 142 do 152 milionů km (střední vzdálenost Země od Slunce činí okrouhle 150 milionů km). Nedávné výpočty na superpočítačích totiž překvapivě ukázaly, že v časové stupnici nad půl miliardy let podléhají parametry zemské dráhy chaotickým vlivům, tj. mohou se znenadání velmi výrazně změnit. Nicméně ten nejdůležitější parametr, tj. střední vzdálenost Země od Slunce, je vůči chaosu výjimečně odolný...

Nakonec se tedy ukazuje, že existuje jeden závažný kosmický fenomén, proti němuž jsme v této chvíli bezmocni, a tím je dlouhodobý vývoj Slunce. Slunce je fakticky mimořádně stabilní termonukleární reaktor, ale přece jen s omezeným množstvím jaderného "paliva" - vodíku. V dlouhodobé perspektivě je proto vývoj Slunce dán souhrou, případně pak rozporem mezi produkcí termonukleární energie v nitru Slunce, a neustále působící vlastní gravitací.

Nejnovější výpočty (Sackmannová aj., 1993) ukázaly, že v budoucnosti se zářivý výkon Slunce bude plynule zvyšovat, a zhruba po miliardě let od současnosti to povede k vypaření vody v pozemských oceánech. Po 3,5 miliardách let od současnosti stoupne zářivý výkon Slunce proti dnešku o plných 40% a to zničí jakýkoliv život na Zemi. Za 6,5 miliard let od současnosti se Slunce změní v červeného obra, tj. jeho budoucí poloměr dosáhne téměř k dnešní dráze Země. Přitom však Slunce ztratí tolik hmoty, že gravitační vazba mezi Sluncem a Zemí zeslábne a Země se vzdálí do oblasti, kde dnes kolem Slunce obíhá Mars (ten se přirozeně rovněž vzdálí od Slunce, takže žádná srážka s Marsem nehrozí). Nicméně i v této větší vzdálenosti bude Země ohřáta natolik, že se celá vypaří. Týž osud přirozeně postihne už dříve Merkur a Venuši a velmi pravděpodobně i Mars.

Epizoda Slunce - červeného obra - astronomicky vzato rychle skončí a zbytek Slunce se zhroutí do kompaktního útvaru - hustého a žhavého bílého trpaslíka. Kolem něho budou dále obíhat velké planety počínaje Jupiterem a ve velké vzdálenosti maličká dvojplaneta Pluto-Charon. V časové stupnici kolem 100 miliard let pak Slunce vychladne na tzv. černého trpaslíka, což by podle současných vědomostí mělo být již neměnné závěrečného stádium jeho vývoje.





4. Zánik vesmíru ?

Sluneční soustava je přirozeně zcela nepatrnou součástí Mléčné dráhy - Galaxie, a ještě mnohem drobnějším práškem ve vesmíru, o němž ani dnes nevíme, zda je prostorově konečný či nekonečný. Podle standardní kosmologické teorie velkého třesku soudíme, že vesmír měl časový počátek před nějakými 15 miliardami let, a od té doby se (čím dál tím pomaleji) rozpíná. Nevíme však, zda se toto rozpínání v budoucnu zastaví a přejde ve smršťování, anebo zda bude pokračovat - byť čím dál volnějším tempem - věčně.

Odkazuji na nedávno vydanou knihu Paula Daviese (1994), která obsahuje podrobnou diskusi obou základních variant. Stručně řečeno, pokud se rozpínání zastaví a přejde ve smršťování, skončí vesmír v konečném čase tzv. velkým krachem, který bude mít do jisté míry obdobné rysy jako velký třesk na jeho počátku, tj. nepředstavitelně vysokou průměrnou hustotu i teplotu vesmíru (žhavý konec světa). Dávno před velkým krachem zaniknou všechny planety a hvězdy ve vesmíru, hmota se rozdrolí na nejmenší částice, a umírající vesmír ztratí jakoukoliv vnitřní strukturu. Tento žhavý konec by mohl nastat nejdříve asi za 150 miliard let.

Jestliže se však rozpínání vesmíru nikdy nezastaví, bude vesmír trvat v čase věčně, ovšem za tu cenu, že průměrná hustota hmoty v něm bude neustále klesat prakticky na nulu, a průměrná teplota hmoty se přiblíží tzv. absolutní termodynamické nule (-273o C). Inteligentním obyvatelům takového pozdního vesmíru hrozí neodvratná energetická krize - pro jakékoliv přeměny nebude k dispozici ani energie ani dostatek hmoty. Jakýmsi nouzovým řešením by podle Dysona (1979) mohla být přerušovaná hibernace civilizace, ale to je přirozeně již jen spekulace.

Spekulace se týkají ovšem i možností fázových přechodů v našem vesmíru, které vyplývají z kvantové teorie. Je např. možné, že fyzikální vakuum ve vesmíru se nachází dosud ve vzbuzeném stavu, a může spontánně či "násilím" přejít do stavu o nižší hustotě energie. To by mohlo vyvolat vůbec největší myslitelnou katastrofu, při níž by se vesmír změnil v "něco jiného" - tedy ve vesmír s jinými fyzikálními vlastnostmi. I tyto "scénáře" podrobně popisuje Davies v citované knize. Ačkoliv jsou takové úvahy podloženy původními pracemi mnoha současných fyziků a kosmologů, ve skutečnosti se příliš neliší od science-fiction. Zejména je téměř nemožné jakkoliv ověřit jejich věrohodnost s ohledem na příliš velkou extrapolaci dnešních znalostí fyzikálních zákonů do nesmírně vzdálené budoucnosti. Úvahy tohoto typu jsou však velmi cenné pro filosofy a patrně i pro teology. Poukazují na zcela nový úhel pohledu na otázky, které nás přirozeně napadnou, když se začteme do úvodních kapitol první knihy Starého zákona stejně jako když začneme uvažovat o tajemství, skrytém v poslední knize Zákona nového.


Literatura

Broecker W.S., Denton G.H. : 1990, Sci. American, Jan, 43.
Davies P.: 1994, Poslední tři minuty (Úvahy o konečném osudu
vesmíru), Archa, Bratislava.
Dyson F.J: 1979, Rev. Modern Phys. 51, 447.
Fuller M.: 1987, Nature 326, 132.
Grygar J.: 1991, Universum č.2, 1.
Hart M.: 1979, Icarus 37, 351.
Chapman C., Morrison D.:1989, Cosmic catastrophes, Plenum
Press, New York.
Kasting J.F. aj.: 1993, Icarus 101, 108.
Morrison D.: 1992, Mercury, May-June, 103.
Sackmannová I.-J. aj.: 1993, Astrophys. J. 418, 457.
Smith F.: 1992, Mercury, May-June, 97.
23. 1.1995



Přednáška proslovená v cyklu "Otázky a názory"
dne 6. prosince 1994 na ČVUT v Praze

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

• Věda a víra - jednota nebo boj protikladů?
• Proč věřím v Boha?
• Betlémská hvězda a Giotto
• Odhalila družice Cobe
• Velký třesk - krize teorie ?
• Existuje život mimo planetu Zemi?
• Trampoty s počítáním letopočtu,
• Astronomie ve Vatikánu
• Vatikánská astronomie míří do XXI. století
• Astronomie a data biblických událostí
• Vztah vědy a náboženské víry - rozhovor s astrofyzikem Jiřím Grygarem
• Záznam online rozhovoru ze 3.11.2003
• Bibliografická poznámka: Seznam textů k tématu věda a víra