Neboj se, jsem s tebou

Možná prožíváme období,
jako by se vlny valily přes okraj našeho života,
zaplavovaly místo, kde stojíme,
braly to, co je pro nás tak důležité,
a strach stravuje poslední jiskřičky naděje.

Nebo proplouváme životem celkem v klidu,
ale čas od času, najednou,
v běžných všedních starostech, v práci, rodině,
se na nás nějaká ta vlna přižene
a my zjistíme, že se nám těžko dýchá.

Vtírá se nám pocit, že Ježíši „je to jedno“.
Zakoušíme hněv, zoufalství, osamělost,
a možná rezignujeme.

Něco podobného prožívali učedníci,
když se s nimi potápěla loď. 
Báli se, avšak udělali něco podstatného:
Volali k Ježíši.

I když víme o nekonečném Božím milosrdenství
nabízeném každému člověku bez rozdílu a zásluh,
i když jsme stokrát slyšeli Boží příslib „neboj se, já jsem s tebou“,
opakovaně se nám může stát,
že nás přemůže strach o naše pozemské „jistoty“.

Tehdy si můžeme připomenout učedníky při bouři
a alespoň se špetkou víry volat k Ježíši:
Zachraň mě, Pane!

 

„Pane, víš o mně, ať sedím nebo vstanu,
zdálky je ti jasné, co chci dělat.
Sleduješ mou stezku i místo, kde ležím,
všechny mé cesty jsou ti známy,
svou dlaň položil jsi na mě…“ (Ž139)
 

redakčně upraveno