Víra v reinkarnaci

Rozmach esoterických hnutí

z knihy Reinkarnace , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství

Ne všichni, kdo se nyní zajímají o převtělování nebo si myslí, že „by na tom mohlo něco být“, věří v přísném slova smyslu, že za sebou mají již řadu životů a další životy přes sebou. Věřit v reinkarnaci tak může znamenat: člověk se ve své existenci orientuje na základě vážného přesvědčení, že jeho současný život je výsledkem dřívějších forem bytí; a hledí vstříc své smrti s jistotou, že znamená jen průchod k posloupnosti dalších životů. Víra v reinkarnaci v tomto smyslu se dnes jistě postupně šíří i na Západě. Častěji vídáme módní zájem o toto téma nebo hravé experimentování s ním. Myšlenka převtělování patří k množství náboženských představ, které nyní následkem setkávání s cizími kulturami a náboženstvími visí ve vzduchu, mohou se spojovat s jinými prvky – meditací, astrologií atd. – a zároveň se vymkly kontrole velkých náboženských tradic.

Představa reinkarnace bývá dnes také - s vírou v ni či bez víry – pragmaticky nasazována jako prostředek psychologické terapie a poradenství. Ochota mnoha lidí jí uvěřit je ovšem tak velká, že se ze zájmu a účelového nasazení rychle může stát přesvědčení.

Potom vzniká otázka, zda a jak víra v reinkarnaci odpovídá tomu, čemu člověk věří jinak. Taková snaha složit si z různých prvků celkový názor, náboženský obraz světa, vede často k tomu, čemu lze říkat individuální synkretismus, pospojování prvků různého původu a rázu. O vnitřní soulad a nerozpornost takového celkového názoru se jeho tvůrce většinou stará pramálo. Stačí pocit, že jednotlivé prvky spolu trochu ladí a uspokojují vlastní potřeby.

Myšlenky o karmě a reinkarnaci se rozšířily s vlnou nové religiozity, která se zvedla počátkem sedmdesátých let a přitom byla podporována rozpadem tradic, uvolněným nepokoji roku 1968 a poté. nejdříve to přineslo silný zájem o východní religiozitu. indičtí guruové, japonští zenoví mistři a tibetští lamové získávali přívržence, formy východní meditace nabývaly na popularitě. Tím však na Západ přicházely světové názory obsahující víru v převtělování, to znamená komplexní výklady světa, ve kterých hrají důležitou roli představy o karmě a reinkarnaci. Jistě k tomu docházelo ve více méně oslabené, pozápadněné podobě. Přesto od té doby hinduistické, buddhistické a nejnověji i taoistické formy víry v reinkarnaci získaly vliv.

Viděno z historické perspektivy se jedná o novou vlnu organizovaného i neorganizovaného šíření těchto náboženství na Západě, jehož počátek můžeme položit do roku 1893. Tehdy se na pozvání liberálních křesťanských kruhů USA konal takzvaný Světový parlament náboženství v Chicagu. Různé tradice a obnovná hnutí světových náboženství tam našly možnost se představit a pokusit se získat na Západě přívržence, založit organizace a zapustit kořeny.

V osmdesátých letech tato vlna překročila svůj vrchol a nový rozmach zažila náboženská a esoterická hnutí silněji zakořeněná v západní kultuře. K nim především patří moderní spiritismus, jehož počátek můžeme položit do roku 1848, jakož i roku 1875 založená Teosofická společnost a z ní roku 1913 vyrostlá antroposofie. V nich rozhodující roli hrají představy o karmě a reinkarnaci spojené se západním evolučním myšlením, nikoli naposledy díky asijským vlivům, činným prostřednictvím překladů svatých písem Východu do západních řečí v minulém století. Východní a západní prvky nové religiozity se současně slévají v hnutí New Age. Důležitou shodu mezi vpravdě rozdílnými prvky tohoto hnutí tvoří přesvědčení, že člověk nežije jen jednou, ale přisvojuje si po cestě mnoha převtělení stále nové zkušenosti a aspekty celého kosmu a stále více rozvíjí svůj potenciál – tedy víra v reinkarnaci.

***

Se svolením převzato z knihy: Reinkarnace, kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství.