Modlitba

Čas nemluvňat

z knihy S anděly si nelze připíjet , vydal(o): Trinitas

Vším už jsi ke mně promlouval, - vším, Pane.
Tmou bouře, hromem, úsvitem, jenž plane,
přátelskou dlaní v bojích s tímto světem,
dokonce chválou - žel, že ne Tvým květem…

i rozkoší, co šlehat v zakázané
tvé sedmé nebe zdá se - s horkým létem -
i nejsladším z tvých darů na zemi,
jímavým okem, jež se slzou tmí:
vší svojí dobrotou v tom jednom oku
jak odraz celých nebes na potoku!…

Veškerým lidstvem s pradávnými domy,
s oblouky opřenými o sloupoví;
když zapomněním kroků v prach se zlomí,
zas obejme je bujný porost nový.
Vším, vším!…

Jen, Pane, že jsem neměl hlasu
pro hodnou odpověď, - i mlčel jsem;
blaženým záviděl jsem smrt a spásu
a k Bolesti jak k matce držel jsem -
s Nadšením srostlý jako s blížencem,
do čtyř stran světa paže rozpínal.
Když dokonalost tvou jsem objímal,
uměl jsem hlesnout: "klamu" jen - a tak
v čas nemluvňat se vracím…

Jsem jen znak!…
Jsem bez hlasu - tys, Pane, slovo dal,
kdo výpověď však svými ústy zdolá?
Dík tobě jsem se bohem prachu stal,
anděla tvého v sobě nesu dál -
hlas tedy ještě rozvaž, - anděl volá!