Minimální investice pro dobrou modlitbu

z knihy Dvojí tvář lenosti , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství

Někdy se rozhodneme, že začneme vážně s pravidelnou modlitbou. Dokonce pokročíme tak daleko, že překonáme všechny fyzické překážky a návnady, uděláme si skutečně čas, vytáhneme Písmo, dopravíme se na místo vhodné k modlitbě, zasedneme nebo zaklekneme – a následující půlhodinu strávíme v naprosto bezbožném klimbání. K dobré modlitbě přitom chybí z naší strany třeba jen maličkost – nevhodná poloha, nedostatek vnitřního sebezáporu nebo minimální představa o tom, jak se vlastně chci modlit.

V tomto směru se vyskytují zajímaví experti. Za mého pobytu v misijní komunitě na Maltě s námi rok pobýval jeden Angličan, který chodil na ranní rozjímání do kaple s walkmanem a se spacákem. Na ranní osobní modlitbu mohl totiž každý jít, kam chtěl, a modlit se, jak uměl. Angličan měl na kazetě samozřejmě nahrávku některé profesionální křesťanské skupiny, takže kvalita jeho ranních chval byla zaručena. Zalezl do spacáku hlavou směrem ke svatostánku, pustil walkman – a za chvíli už se ozývalo jen pravidelné oddychování, ne-li chrápání... Je zajímavé, na co lidé nepřijdou. Vitana vaří za nás, Vinesong se modlí za nás.

Tím nechci říct, že duchovní hudba nemůže napomoci k modlitbě – lépe řečeno k uklidnění a soustředění. Modlit se nakonec musí člověk skutečně sám, takže kazeta nebo cédéčko mohou popřípadě napomoci – a někdy ani to ne. Člověk si může namlouvat, že se modlí, ale ve skutečnosti jen relaxuje, vytváří si pohodu – sám se svou muzikou – a Boha k tomu vlastně nepotřebuje.

Vhodná modlitební poloha je detail, v němž bychom mohli investovat nejsnáze, ale protože mnozí jsme dneska alergičtí na všechno, co zavání řádem, ani nás to možná nenapadne. „Přinejmenším je můžeš přesvědčit, že poloha jejich těla nemá na modlitbu vliv,“ radí přitom zkušený pokušitel Zmarchrob svému pokušitelskému tovaryši Tasemníkovi. Zůstat při ranní modlitbě ležet v posteli nebo zaujmout polohu prostrace, případně oblíbeného `klubíčka', u většiny lidí znamená, že do dvou minut znova usnou spánkem spravedlivých, i když v jinou denní dobu by se jim takto modlilo třeba výborně. A naopak, člověk s bolavou páteří či kolenem, který se pokouší o modlitbu vkleče, navíc v lavici, z nichž většina je řešena jako důmyslná anatomická mučidla, bude pravděpodobně celou dobu meditovat o tom, jak dlouho se to dá ještě vydržet. Ano, někdy je lepší pohodlně se usadit do křesla, ale jindy je dobré alespoň na chvíli zase vstát, případně i zvednout ruce k nebi nebo při modlitbě chodit sem a tam – zkrátka cokoliv, co člověku pomůže opravdu se modlit, nejen relaxovat.

Lenoch investuje, ale ne dost. K dobré modlitbě často chybí i jiná maličkost, méně nápadná, a přitom podstatnější než vnější poloha – špetka vnitřního sebezáporu nezbytného pro vejití do Boží přítomnosti: učinit rozhodnutí, že teď se skutečně CHCI modlit, a vyvinout trochu úsilí k zastavení chaotického toku myšlenek a zaměření pozornosti na Boha, k vědomému prolomení se do Boží přítomnosti. Kdo to zkusil, ví, že většinou to nejde úplně samo a úplně snadno.

Jeden odborník na duchovní život dokonce tvrdí, že právě v tom spočívá dneska klíčový problém modlitby – nikoliv v nedostatku času, jak se mnohdy domníváme. Začít se modlit totiž vyžaduje učinit existenciální skok, průlom do jiné roviny bytí:
„Jsme ponořeni do informací, mluvení, mezilidských vztahů, do intelektuální nebo manuální práce, do svých starostí, věnujeme pozornost věcem a svému podnikání, a teď je třeba přejít do postoje setkání, kde převládá transcendentní vědomí, jistá pasivita, žití vírou a láskou. Pro lidskou psychiku to není úplně přirozené, dokonce ani v náboženském prostředí. To je moment, který mnohé po celý den vzdaluje od modlitby, i kdyby měli spoustu času a cítili její potřebu. Největší obtíž v modlitbě není v nedostatku času, ale v nedostatku teologálního života (života z darované víry, naděje a lásky – pozn. aut.) a vnitřní svobody `vstoupit' do modlitby, začít se modlit.“

Někdo překoná i tohle úskalí v modlitbě, ale ani ne za půl minuty jeho modlitba končí v roztržitosti. Často jenom proto, že nemá ani rámcovou představu o tom, jak daný čas naplnit, jak se bude modlit. Dobrých a praktických knih o modlitbě existují ale naštěstí celé stohy. Tady šlo jen o to ukázat, v kterých detailech nám lenost může v praxi zneškodnit naše dobrá předsevzetí.

A tak někomu pro zdánlivé drobnosti (nevhodná poloha, chybějící vnitřní rozhodnutí, chybějící řád) den za dnem bohužel `odpadá' čas věnovaný modlitbě, i když základní dobrá vůle nechybí.