Sekce: Knihovna

Ernest Thompson Seton

Jaro

z knihy Stříbrný lišák , vydal(o): Trinitas

Do Goldurských vrchů přicházelo jaro. Bělost sněhu ustupovala na stráních hnědé barvě země, řeky se rozvodnily, ozývalo se ťukání datlů a na každém zamrzlém rybníku bylo slyšet hvízdání ledňáčků.

V lese vykoukly ze sněhu klikvy s červenými bobulkami a rozevřely své lesklé listy, jako by říkaly: "Právě na to jsme čekaly kvůli tomu uzrály naše plody." Svišti, kteří se už probudili, tetřívci a veverky hodovali u tohoto bohatě prostřeného stolu a milovníci přírody se těšili z pomyšlení, že pro měsíc Vran, zdánlivě tak chudý na potravu, přichystala matka příroda takové dobroty. V lese a na jezeře nastala doba toužení a námluv, připravující cestu novému životu a stejné volání se mocně ozývalo i v srdcích Bělokrčky a Domina.

Lišky hledaly velmi dlouhou dobu ideální způsob soužití. Vyzkoušely všechny podoby lidských svazků a všechny, až na jeden, shledaly nedokonalými před těmi nejvyššími nároky obstála pouze čistá monogamie. To je zákon, jímž se řídí soužití nejušlechtilejších tvorů. Počáteční vzplanutí pomine - co přetrvá, je jiné pouto. Milostný žár mezi lišákem a liškou se s blížícím se koncem měsíce Hladu poněkud zmírnil, ale vystřídal jej trvalejší cit, stejně jako se ohnivá červeň zalévající oblohu při západu slunce může zdát úchvatnější než načervenalá barva žuly, ale zatímco krása červánků trvá jen okamžik, červeň žuly nikdy nevybledne. Lidé mluví o lásce a přátelství a i když červené světlo vyšlehlo kdysi mezi oběma tak jasným plamenem, dala jejich životu svou barvu světlá červeň skály. Domino a Bělokrčka nebyli jenom milenci, bylo mezi nimi i trvalé přátelství tak je tomu u nejušlechtilejších zvířat, tak je tomu i u lišek.

Když začalo tát a ze strání se hrnuly první studené pramínky, dali se liška s lišákem do usilovného hledání anebo spíš, máme-li být přesnější, Bělokrčka hledala a Domino ji trpělivě následoval. Přešli pás písčin východně od Goldurského pohoří, kde narazili na neklamné známky přítomnosti jiných lišek, dávající jasně na srozuměnou: "Tady nebude trpěn žádný vetřelec." Pak překonali všechny vyšší goldurské vrchy, dosud pokryté příliš vysokou vrstvou sněhu, a dali se zpátky k řece. Podél jejího břehu došli nakonec k osikovému údolí, tomu osikovému údolí, kde Domino vyrostl, a tady pátrání Bělokrčky skončilo tady našla konečně to, co hledala.

Větřila na všechny strany a pak začala v lískovém křoví hloubit díru. Země tu byla pokryta hlubokou vrstvou sněhu a spadaného listí, takže by v ní nebyla mohla noru vyhrabat ale instinktivně - anebo z nějakého jiného nevysvětlitelného popudu - si vybrala jediné místo, které se k tomu hodilo všude okolo byla země zmrzlá na kost. Poblíž seděl na vrcholu kopce Domino a držel stráž. Po hodině Bělokrčka hrabání přerušila a Domino ji vystřídal. Tak pracovali, vždycky každý chvíli.

Za pár dní bylo doupě hotové. Vcházelo se do něj dlouhou chodbou, která vedla dolů a pak se stáčela vzhůru. Druhá chodba, dlouhá několik yardů, odbočovala z doupěte do malé zásobárny. Na druhém konci se doupě opět zužovalo a hlavní chodba za ním pokračovala nahoru, až k hranici zmrzlé půdy. Tady zatím končila.

Liška se však každý den prohrabala zmrzlou půdou, den za dnem roztálejší, o něco blíž k povrchu, až nakonec prorazila na konci chodby malý okrouhlý vchod, ústící mezi trsy loňské trávy. Původní vchod pak uzavřela. U nového vstupního otvoru nebyla žádná odhrabaná zem, takže by jej nikdo neodhalil ani ze vzdálenosti nějakých dvanácti stop a jak tráva rostla, zakrývala jej čím dál tím víc.

O potravu už nebyla nouze, a tak jednou, když liška chytila neopatrného sviště, potulujícího se v noci venku, zahrabala jeho tučné tělíčko, místo aby je sežrala, do sypkého písku zásobárny v boční dutině.

Lišák s liškou si nyní dávali čím dál tím větší pozor, aby je v blízkosti nory nikdo nezahlédl. Mnohokrát se Bělokrčka brodila i sto yardů proti proudu malého potůčku, aby nezanechala stopu, která by mohla k doupěti přivést nepřítele, a Domino ležel nejednou přitisknutý ke kmeni nebo se plížil trávou, když jej na vzdálenost ani ne dvaceti yardů míjel některý kluk z vesnice, nemající ponětí, že je nablízku liška vůči lidem pociťoval stříbrný lišák čím dál tím větší nedůvěru.

Jednoho dne však zažil jiné setkání. Uviděl, jak se směrem k němu blíží nějaký člověk. Lovec to nebyl byl to jeden z těch, kteří nechodí na lov, ještě malý, v šatech sahajících jen něco pod kolena. V ruce nesl košík. Domino se nepolekal - cítil pouze mírné znepokojení. Ale přestože nevěděl, že se k němu blíží jen děvčátko trhající kanadské borůvky, strach jej postupně opouštěl. Zůstal tiše stát vrozeným šestým smyslem, intuicí, které se nedá naučit, poznal, že je to člověk, který mu neublíží. "To je přítel," šeptal mu onen vnitřní hlas. Přitahován podivnou neznámou silou se tiše, aniž by se skrýval, vydal směrem k dívence. Zastavila se a s úžasem se na něj dívala. Necítila strach, srdce jí zalil hřejivý pocit. Byla by lišáka ráda pohladila po lesklé srsti a on si přál, aby jej pohladila. Začalo se mezi nimi rodit přátelství. Než běda - bylo přerušeno dřív, než je stačili uzavřít. Znenadání se přiřítilo dívčino štěně a divoce, bez špetky taktu vtrhlo mezi ně, štěkaje jako šílené. Domino lehkým klusem, z něhož se dalo vycítit naprosté opovržení, zmizel v podrostu. Dívenka se vrátila domů s natrhanými plody a vyprávěla podivný příběh o setkání s nádhernou liškou, která měla tak vlídné oči příběh, jemuž nikdo neuvěřil, jen děti a velmi staří lidé, tedy ti, kteří porozuměli jí, a ti, kteří porozuměli lišce.

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

• Událost
• Starý nepřítel
• Setkání s laní