Prof. PhDr. Jaro Křivohlavý, CSc.

Ptejte se psychologa!

Univerzitní profesor PhDr. Jaro Křivohlavý, CSc. (*1925) pochází z Třebenic v Českém Středohoří. Říká, že když mu bylo 16 let, tak se hned dvakrát zamiloval: jednak do psychologie, jednak do křesťanské zvěsti. Ta mu tehdy zazněla nově. Podle jeho svědectví obě lásky "nezrezivěly". Když mu bylo 17 let, dostal se do nacistického koncentračního tábora. Později pracoval tři roky na dole Prago IV na Kladně. Patnáct let pracoval ve výzkumu psychologie práce a dalších třicet let v oboru klinické psychologie v Institutu pro další vzdělávání lékařů v Praze. Dr. Jaro Křivohlavý je ženatý. Jeho heslo zní: "Překážky na cestě k smysluplnému a nadějnému cíli byly, jsou a budou. Ale krize jsou příležitostmi ke zrání osobnosti a k získávání darů životní moudrosti." Prof. Křivohlavý má za sebou m.j. bohatou publikační činnost. Více informací naleznete na jeho osobní www stránce. Rozhovor zapisuje Z.K.

rozhovor s psychologem na téma odpuštění.
Jak si nenechat ničit život (starými) křivdami? Jak si nenechat určovat svůj současný i budoucí život bolestmi z minulosti? Ptejte se psychologa! Online rozhovor proběhne ve čtvrtek 24.2.2005 od 15:00 do 16:00. Otázky ale můžete klást již nyní. K tématu odpuštění napsal Prof. Křivohlavý několik pojednání, nejnověji v drobné působivé knížce "O Odpouštění".

 
redakce www.vira.cz:
Jak se vyrovnávat se starými křivdami, které lidi mnohdy doprovázejí celá dlouhá léta?
Prof. PhDr. Jaro Křivohlavý, CSc.:
Pravda je, že jsou křivdy, které se nám staly včera, jiné před rokem a některé třeba před dvaceti lety. Čím déle to trvá, tím obvykle to je obtížnější a trvá to odpuštění déle. K doplnění tématu tohoto rozhovoru doporučuji mé následující knihy, knihu amerického psychologa a teologa L. B. Smedese a kontakt na psychoterapeutické centrum Norbertinum: - Pozitivní psychologie o radosti, naději, odpouštění a smiřování. Vydal Portál 2004. - Jak přežít vztek, zlost a agresi, vydalo nakladatelství Grada 2004 (Jde o praxi zvládání hněvu a využití odpuštění při řešení duševních zranění). - Odpouštění s Jaro Křivohlavým, vydalo Karmelitánské nakladatelství 2004 (40 krátkých pohledů na nadějnou cestu ke smíření). - L. B. Smedes: Odpusť a zapomeň, vydalo nakladatelství Návrat. - Norbertinum: středisko vedené MUDr. Maxem Kašparů v Pelhřimově, Třída Legií 2006, tel.: 366 321 232(Odpovězeno: 24. 2. 2005 v 14:10)
redakce www.vira.cz:
Jak se vyrovnat s přirozenou a vrozenou touhou po pomstě a odplatě?
Prof. PhDr. Jaro Křivohlavý, CSc.:
Správně je položen důraz na to, že touha po pomstě a odplatě je přirozená, trápí každého z nás. Pomocí může být cvičení se v odpouštění v každodenním životě. Odpouštět i drobné věci, které se doma nebo v práci stanou. (Odpovězeno: 24. 2. 2005 v 14:11)
redakce www.vira.cz:
Jak se během konfliktů (např. s nejbližšími) vyvarovat eskalace nenávisti, nevraživosti a zlosti? Jak zamezit "nevratným" slovům a činům?
Prof. PhDr. Jaro Křivohlavý, CSc.:
V Pavlových dopisech v Novém zákoně je rada: Slunce nezapadej nad hněvivostí vaší. Znamená to, dříve nežli slunce zapadne snažte se každý den konflikty uvést do klidu odpustit si a tím každodenní problémy řešit. (Odpovězeno: 24. 2. 2005 v 14:29)
redakce www.vira.cz:
Jak realisticky a ve světle současné psychologie pohlížet na odpouštění? Proč - kdy - jak odpouštět?
Prof. PhDr. Jaro Křivohlavý, CSc.:
Odpověď je jednak v mé knize Jak přežít vztek, jednak v přehledném článku v časopise Československá psychologie ročník 2004. (Odpovězeno: 24. 2. 2005 v 15:21)
redakce www.vira.cz:
V čem vidíte praktická a konkrétní úskalí v křesťanském "imperativu odpuštění"? Čeho se při pokusu o odpouštění vyvarovat, čeho se naopak držet?
Prof. PhDr. Jaro Křivohlavý, CSc.:
Domnívám se, že největší překážkou je nedostatek vůle odpustit. V pozadí může být nadměrné sebehodnocení, egoismus. Je třeba se vyvarovat toho, abychom sebe nepovažovali za nejvyššího soudce.(Odpovězeno: 24. 2. 2005 v 15:21)
Týna:
Ve svých téměř čtyřiceti letech jsem pochopila, že problémy, které mám, pochází nejen ze mne, ale ze způsobu výchovy. Nechci se pást na své matce, konečně-dát může člověk jen to, co sám má a to udělala (nejen v negativním smyslu). Už mnohokrát jsem jí odpustila to, co prostě nebylo dobré, ale věci se stále vrací... Jak odpustit natrvalo?
Prof. PhDr. Jaro Křivohlavý, CSc.:
Je mi líto, že máte negativní vzpomínky na svou matku. Chápu, že se vám ve vzpomínkách stále vrací. Je ale lepší staré křivdy odpustit, nežli až do hrobu vláčet se s myšlenkami na neodpuštění. Jak pokračovat, o tom je více v knize Jak přežít vztek.(Odpovězeno: 24. 2. 2005 v 15:22)
redakce www.vira.cz:
Mohl byste nějak definovat jednotlivé "kroky odpuštění"?
Prof. PhDr. Jaro Křivohlavý, CSc.:
Pokusil jsem se o to v knize Jak zvládat zlost. Polovina této knihy popisuje tyto kroky.(Odpovězeno: 24. 2. 2005 v 15:22)
LKT:
Je snadnější odpustit někomu, kdo vám ublížil jednorázově někdy v minulosti, ale na váš život a přítomnost to už nemá žádný negativní vliv. Ale jak se vyrovnat se situací, když vás pachatel poškodil dlouhodobě a vy musíte denně zápasit s důsledky jeho činu (např. poškozené zdraví, ztráta zaměstnání, rozbité mezilidské vztahy, křivé nařčení, pomluva atd.). Zatímco tomu pachateli je úplně jedno, co vám způsobil, nebo se vám ještě dokonce posmívá. Nebo taková situace, když se s pachatelem musíte nadále setkávat a on v tom jednání, které vás poškodilo nebo vám ublížilo, stále pokračuje? Děkuji za odpověď.
Prof. PhDr. Jaro Křivohlavý, CSc.:
Obojí je těžké. Jednorázové odpuštění se vztahuje obvykle k těžkému psychickému zranění. To, co se děje neustále v současnosti každý den, na to je dobrá metoda trvalého každodenního odpouštění, tj. stát se člověkem, jehož charakterem je na jedné straně odpouštění a na druhé naděje. Když vás pachatel poškodil dlouhodobě, je dobré svěřit se do dlouhodobé péče např. psychoterapeuta. (Odpovězeno: 24. 2. 2005 v 15:23)
LKT:
Není postoj církve, ale i společnosti, někdy příliš shovívavý a milosrdný k viníkům, zatímco s obětí, už tak dost zdeptanou, se často jedná tvrdě a nakládají se na ni další břemena? Uvedu zdánlivě banální příklad pomluvy nebo nactiutrhání. Někdo o vás v nějaké společnosti ve vaší nepřítomnosti mluví negativně. Důsledkem může být ztráta vztahů, pověsti, dobrého jména, izolace, ztráta zaměstnání atd. Církevní společenství na takto postiženého apeluje, že musí odpustit, ale nikdo ho v jeho těžké situaci nepodrží, nezjedná nápravu křivdy, pachatele ani nenapomene a ten si dál spokojeně chodí po světě, těší se všeobecné úctě a užívá si všech dober, o které poškozený jeho přičiněním přišel.
Prof. PhDr. Jaro Křivohlavý, CSc.:
Máte pravdu, týká se to i našich soudů. Jsou milosrdnější k viníkům a necítí tak s oběťmi. Ale i zde je naděje. Ta spočívá v možnosti odpustit a tím se zbavit negativních emocí. Je to těžké. Zažil jsem to sám, a proto se otázkami odpouštění zabývám.(Odpovězeno: 24. 2. 2005 v 15:23)
LKT:
Duchovní učitelé, např. A. Grün, tvrdí, že je normální, když člověk bojuje po nějakém vážném ublížení s negativními pocity třeba i rok nebo dva. Na druhé straně se doporučuje na křivdu co nejrychleji zapomenout, ve zranění a minulosti se pokud možno nevrtat a nechovat v sobě žádnou zášť, ukřivděnost, vztek. Jak jdou tato dvě pojetí dohromady?
Prof. PhDr. Jaro Křivohlavý, CSc.:
Není pravda, že je možno zapomenout. Co se stalo, je zapsáno natrvalo v mozku – do konce života. Je ale možné odpustit. (Odpovězeno: 24. 2. 2005 v 15:24)
LKT:
A co když se vám vzpomínka na utrpěnou křivdu nebo bezpráví vrací opakovaně ve formě posttraumatického syndromu? Zpovídáte se z toho, mluvíte o tom se svými blízkými v soukromí, a přesto se toho pořád nemůžete zbavit.
Prof. PhDr. Jaro Křivohlavý, CSc.:
Je dobré se svěřit do dlouhodobé péče pastoračnímu centru nebo psychoterapeutovi. (Odpovězeno: 24. 2. 2005 v 15:24)
Anna:
Co je to vlastně odpuštění? (Tím nemyslím běžné situace, jednorázová pochybení). Zdá se mi, že jsou věci, které se odpustit nedají. teď např. diskuse kolem tzv. spartakiádního vraha" jeho pokání může uznat společnost, ale příbuzní jeho obětí určitě ne. A není třeba uvádět tak extrémní případy. Jde o něco podobného, jak uvádí LKT - o poškození s dlouhodobými až trvalými následky, něco podobného je i můj případ. Bohužel, přesvědčila jsem se o tom, že nejlepším lékem na posttraumatický syndrom je pomsta. Zní to asi provokativně, ale mě také mrzí, že nejsem schopna jiného pohledu.
Prof. PhDr. Jaro Křivohlavý, CSc.:
Pokusil jsem se odpovědět, co to je odpuštění, tak jak je to chápáno dnes ve světě v knize Pozitivní psychologie. Patří sem i poškození s dlouhodobými následky. Nejlepším lékem tam je ne pomsta, ale odpuštění. Číňané říkají: Kdo myslí na pomstu, měl by kopat dva hroby.(Odpovězeno: 24. 2. 2005 v 15:25)
Petr Kalkant :
Dobrý den, Jak byste doporučil žít dál v případě, že když podle své nejlepší vůle i rozumu učiním vnitřní rozhodnutí odpustit a nadále a opakovaně se jím řídím, dají se do pohybu zasuté představy a vzpomínky a začnou vyvolávat trvale nesnesitelnou duševní bolest? Děkuji předem za odpověď
Prof. PhDr. Jaro Křivohlavý, CSc.:
Zasunuté představy a vzpomínky negativně ovlivňují duševní život. Je to jako když vás zlobí ledviny nebo játra. Chce to dlouhodobé léčení. Neváhejte nastoupit je v pastoračním centru nebo u psychoterapeuta.(Odpovězeno: 24. 2. 2005 v 15:25)
Anna:
A ještě něco (24.2. nemohu být on-line), myslím, že nejhůř se člověk vyrovnává s citovým vydíráním, tam se mísí zlost, bezmoc a lítost. Proto se obávám, že citové vydírání, zvláště když jeho aktéry jsou staří, nemocní rodiče, se nedá snad ani odpustit, i když vůle k tomu nechybí. Vždyť v tomto případě se celý život vrací zlé okamžiky, vždycky přijde flash-back. Rodiče jsou po smrti, odešli v zatrpklosti, už jim není možné cokoliv sdělit. Jejich potomek už asi musí žít s nepěkným pocitem. Vím, že teoreticky odpustit lze vždycky, ale jak je to v praxi?
Prof. PhDr. Jaro Křivohlavý, CSc.:
Vážená Anno, v nejbezvýchodnějších situacích stále zbývá jedna možnost. Strategie přerušení kontaktu a jít vlastní cestou dál – třeba sama.(Odpovězeno: 24. 2. 2005 v 15:25)
P. Procházka:
Dobrý den, jak se vyrovnávat s těžkými, konfliktními, bolestnými a vysilujícími situacemi mezi partnery, které se neustále vracejí a jsou (v některých oblastech) dány zásadní rozdílností obou dvou? Je z toho cesta ven, anebo jen "do pekel"?
Prof. PhDr. Jaro Křivohlavý, CSc.:
Situace mezi partnery vyžadují aplikaci biblického doporučení, každý den se modlit Otče náš a myslet tu prosbu, která říká: "jakož i my odpouštíme sobě navzájem", vážně. Doporučuji aplikovat to i večer a odpustit si vzájemně dříve, než slunce zajde. Víte, kde se o tom mluví v Pavlových dopisech?(Odpovězeno: 24. 2. 2005 v 15:26)
P. Procházka:
Dobrý den, jak je možné odpouštět a smiřovat se v situacích, kdy po rozsáhlém konfliktu (např. mezi partnery) už není vlastně jasné kdo začal a kdo situaci jen vyhrotil?
Prof. PhDr. Jaro Křivohlavý, CSc.:
Máte pravdu, ono nikdy vlastně není jasné, kdo je stoprocentně viníkem a kdo je stoprocentně obětí. Není to tak jednoduché, že já bych byl anděl a ten druhý ďábel. Proto potřebujeme oba navzájem si odpouštět. Zkuste jít na procházku a své vzájemné odpuštění si prohovořit. (Odpovězeno: 24. 2. 2005 v 15:26)
Jaroslav P.:
Mám se snad stát fackovacím panákem?!? Proč odpouštět těm, kteří mi uškodili (a je jim to navíc zcela jedno!)?!
Prof. PhDr. Jaro Křivohlavý, CSc.:
Odpověď je ne! Odpouštět znamená v prvé řadě ulevit sobě a netrápit se ještě potom, co už nás někdo potrápil. Doporučuji podívat se víc na knížku Pozitivní psychologie.(Odpovězeno: 24. 2. 2005 v 15:27)
:
jak odpustit nejbližšímu člověku? není tak těžké odpustit cizímu,ale jak se postavit k tomu,když muž opustí svou ženu /i své 2 děti/ a založí si novou rodinu,jen tak,protože se zamiloval a protože druhá partnerka 100procentně vyhovuje jeho životnímu stylu a zálibám. A jaký postoj zaujmout k jeho dítěti?
Prof. PhDr. Jaro Křivohlavý, CSc.:
Máte pravdu, že nejtěžší rány dostáváme od nejbližších lidí. V případě o kterém hovoříte je asi nejvhodnější pokusit se odpustit a jít dál vlastní cestou třeba jen s dítětem. Doporučuji se obrátit na odborníka. (Odpovězeno: 24. 2. 2005 v 15:27)
Tomáš N.:
Dobrý den. Mám letitý problém s vyrovnáním se a správným odpuštěním problémů s rodiči v dětství. Bojuji s tím již přes 20 roků a vadí mi to při výchově vlastních dětí. Situace setkání s rodiči a vzájemná rozmluva není v podstatě v tomto smyslu možná. Spíše by mohla vést k novým sporům, již dříve jsem od podobných pokusů ustoupil. Můžete mi poradit cestu k vlastní vyrovnanosti a vnitřního míru? Co a jak odpustit, co smířit s Bohem? Vím, že se to nedá takto nějak podrobně. Vodítko by mi úplně postačilo.
Prof. PhDr. Jaro Křivohlavý, CSc.:
Odpouštět rodičům je mimořádně těžké. Je to ale nutné, abyste do smrti nemuseli se trápit. Zároveň s odpuštěním je dobré vyřešit četnost vzájemných vztahů. Pokud jde o vlastní vyrovnanost, doporučuji brát vážně to, co je ve vaší každodenní modlitbě „jakož i my odpouštíme našim viníkům.“ Na problémy s rodiči sice nezapomenete natrvalo, ale půjde se vám životem lehčeji.(Odpovězeno: 24. 2. 2005 v 15:28)
Anna W.:
Nejen otcové ničí své rodiny kvůli novému vztahu. Jak je možné pomoci muži, hluboce zraňovanému odloučením od syna, který žije s matkou u jejího nového partnera?
Prof. PhDr. Jaro Křivohlavý, CSc.:
Životy se někdy komplikují. Kvůli naší nelásce. Muži zraňovanému odloučením od syna by bylo lépe, kdyby se zaměřil na smysluplnou činnost někde jinde, když nemůže u syna pokračovat.(Odpovězeno: 24. 2. 2005 v 15:28)
Jan Havel :
Odpuštění a smíření - to je můj nejtěžší životní úkol. Nemohu odpustit sám sobě, že jsem zanedbal svoje zdraví - včas nezašel k lékaři a po proběhlém zánětu kloubů kolen a kotníků mě hrozí invalidita - již nyní je můj život omezen na několik kroků a stav se nelepší. Nemohu se vyrovnat s tím, o jsem si způsobil. Mělo se to stát? Byl to osud? Je mě 52 let, žil jsem plným životem a nyjednou se vše zhroutilo. Mám podporu milující manželky, ale psychicky to nezvládám - bez prášků na spaní a uklidnění. Dokonce mě napadly i myšlenky na ukončení života. Vím, že toto není typický dotaz - ale odpuštění a smíření se s osudem je pro mne zásadní. Jsem prakticky na pokraji zhroucení- vedle fyzických bolestí jsou to hlavně stav duše, který mne trýzní. Vím, že je zde každá rada drahá. Jsem věřící, ale smíření s mým osudem je velmi těžké. Děkuji Vám a zdravím - Jan
Prof. PhDr. Jaro Křivohlavý, CSc.:
Odpustit sám sobě je možné tehdy, když si uvědomím, že i mě Pán Bůh odpouští. Když on to může udělat, proč bych to nemohl udělat i já a odpustit si. I při poškozeném zdraví přece jen něco zbývá a z toho, co zbývá, je možno se radovat. Přeji vám tuto radost, i když třeba jen z menších věcí. (Odpovězeno: 24. 2. 2005 v 15:28)
:
Vazeny pane profesore, mohl byste mi prosim nejak priblizit a definovat, proc by mel clovek odpoustet: 1/ z krestansko-teologickeho pohledu, 2/ z psychologickeho pohledu. Dekuji Novotny
Prof. PhDr. Jaro Křivohlavý, CSc.:
Proč by člověk měl odpouštět? Protože mu Pán Bůh odpouští! V tom je jádro křesťanské zvěsti. A z psychologického pohledu? Protože je to možnost zbavit se negativních emocí. (Odpovězeno: 24. 2. 2005 v 15:29)
marie:
Dobrý den, mohl by jste mi prosím odpovědět na otázku jak odpustit sám sobě? Co pro to mám udělat
Prof. PhDr. Jaro Křivohlavý, CSc.:
Jak odpustit sám sobě. Nezačínejte u sebe. Zkuste se denně dívat do Bible jako do zrcadla a slyšet, jak vám v ní na každý den zní radostná zvěst, že vám Pán Bůh v Pánu Ježíši odpouští. A když On vám odpouští, chcete vy jednat jinak? Nebojte se, chovat se tak, jak se On zachoval k vám. (Odpovězeno: 24. 2. 2005 v 15:30)
Podhorská:
Děkuji Vám za skvělou knížku "O odpouštění" Moc se mi líbí a hlavně mi vyhovuje, že jsou to krátká a na sobě nezávislá pojednání, ale že přesto zasahují velkou šíři. Nic dlouhého bych v mé současné situaci neměla čas číst. Děkuji! M. Podhorská
Prof. PhDr. Jaro Křivohlavý, CSc.:
Vážená paní Podhorská, moc jste mě potěšila. Knížku jsem psal s nadějí, že někomu pomůže. Ale těch, kteří se ozvou je velice málo. Přeji vám, abyste podobnou radost prožívala i vy. (Odpovězeno: 24. 2. 2005 v 15:30)
L.K.:
Prosím Vás, kde je hranice mezi "polykáním" a odpouštěním? Myslím, že součástí odpuštění je některé věci i přecházet a polykat. Ale jenom polykat je zničující... Ale vše "akčně"řešit je též zničující... Máte nějaké vodítko? Děkuji Vám za takovouto výbornou možnost rozhovoru. Je to téma, které mě pálí... Zaujala mě velmi Vaše myšlenka, že neodpuštění ničí člověka - tedy toho, kdo neodpustil, toho kdo v sobě hromadí zlost, zášť atd. Postižený je tak postižeh hned dvakrát: křivdou a pak následně záští, která ho sžírá!!! Ale jak se zbavit křivdy? Jak nechat hajzly běhat po světě bez náznaku výkonu spravedlnosti?!? Přeji Vám ve Vaší práci, pane profesore, hodně úspěchů, aby se taty myšlenky dostaly k co největšímu počtu lidí...
Prof. PhDr. Jaro Křivohlavý, CSc.:
Slovem polykání rozumím nechat si všechno líbit. To bychom ale dělat neměli. Když mi někdo udělá něco zlého, je dobré v klidu mu to říci a dát mu to najevo, že nedělá věci správné. Na druhé straně rozhodně se nesžírat donekonečna. Tady pomáhá odpouštění. Mně stejně jako vás zlobí, že ti lumpové z gestapa a StB, kteří mě trápili, běhají nepotrestáni po světě. Na druhé straně ale vím, že ideální spravedlnost bude až v království Božím. A snažím se něco pro to udělat. (Odpovězeno: 24. 2. 2005 v 15:31)
Šárka Sýkorová :
Proč byl Profesor vězněn v konc. táboře jako politický vězeň?
Prof. PhDr. Jaro Křivohlavý, CSc.:
Děkuji, že jste četla pozorně. Byl jsem zavřen gestapem jako politický vězen po heydrichiádě, když se v jedné akci do koncentračního tábora dostalo 60 studentů najednou. Považuji za velký dar, že jsem přežil. (Odpovězeno: 24. 2. 2005 v 15:31)
Miroslav:
Prý je v Talmudu místo, kde se říká, aby muž nepotlačoval touhu po pomstě, protože potlačování není zdravé. Jak tedy odnaučit věřit, že pomsta pomáhá? Vždyť i praotec Čech vedl svůj lid pryč, aby unikli krevní mstě (mužebojstvu).V severských ságách se říká: ten a ten zabil toho a toho atd., celé posloupnosti, dosti dlouho. Naproti tomu v Bibli je to radostnější: ten zplodil toho a ten toho atd. Ale viděl jsem zfilmovaný příběh: Za války přišel otec o syna prý vinou jednoho továrníka při nucených pracích. A otec se rozhodl pro pomstu. Dlouho sledoval továrníkovu rodinu už po válce a zabil jeho syna, aby pocítil jaké hoře má otec, který ztratil syna. A šel se udat. Bylo nápadné, že továrník to klidně komentoval, ani to moc necítil. Vyšetřováním vyšlo najevo, že to byl adoptovaný syn, ne vlastní. Když vyšetřovatel řekl otci, že nezabil syna, ale cizího člověka, ten reflexně vyskočil a vrhl se vyšetřovatele, ale byl zadržen druhými. Hodnocení je toto: když neprovedl pomstu na vlastním synovi továrníka, nebyl dosažený účel. Navíc se zatížil vraždou, zatímco jinak by to bylo nábožensky omluvitelné, protože šlo o pomstu. Tady je vidět zvrácenost ideje pomsty. Podle talmudu to šlo, ale nakonec se ukázalo, že byl vrahem, ne ´oprávněným´ mstitelem..A teď doplňuji, že mstitel byl Žid, nechtěl jsem vrhat na věc světlo dříve, než se popsal případ.
Prof. PhDr. Jaro Křivohlavý, CSc.:
Vážený pane Miroslave, já Talmud neznám, ale nejsem pro potlačování touhy po pomstě. Je správné tomu, kdo spáchal nepravost, dát to zřetelně najevo. Když nemohu jinak, tak se potom raději odstěhuji a žiji vlastním životem. Ale aby mne netížily myšlenky po pomstě, raději viníkovi odpustím a jdu lehčeji životem dál. Domnívám se, že snaha po pomstě nadělala v životě už tolik paseky, že bychom měli pochopit, že tohle není cesta k životu.(Odpovězeno: 24. 2. 2005 v 15:32)
Miroslav:
Anna píše (07.02.2005 16:38): ´... Rodiče jsou po smrti, ...., už jim není možné cokoliv sdělit..´. Naproti tomu já věřím, že jsou případy, kdy to uvidí. Nemysleme si, že jsme tu osamělí. Věřím, že i zemřelým se leccos dá sdělit, nebo že uvidí zlepšený vztah a zaradují se, i kdybychom to neviděli. Naděje tu je. A teď otázka pro pana profesora: mohou rodiče vidět duchovně naše zlepšení vztahu ?
Prof. PhDr. Jaro Křivohlavý, CSc.:
Paní Anno, je mi líto, že vaše vzpomínka na rodiče je bolestná a že vás trápí. Vím, že je možné i u hrobu jim třeba i beze slov říci, že jim odpouštím a tak složit tíhu bolesti žít dále v radosti a naději. Rád bych vás upozornil na knížku Jak přežít vztek, kde se o tom hovoří. (Odpovězeno: 24. 2. 2005 v 15:32)
Jozef:
Mam problem s odpustenim: myslim si, ze mi niekto ublizil a povazujem to za hrubu bezcitnost. On vseobecne poziada o odpustenie, ale neolutuje konkretne v com mi ublizil. Dokonca si mysli, ze neublizil. Ako mam odpustit? Mame teda odpustit aj ked ten co o to ziada, sa nenamaha, aby sa zamyslel konkretne nad svojim konanim?
Prof. PhDr. Jaro Křivohlavý, CSc.:
Pane Jozefe, s tím se setkáváme častěji, že ten, kdo ublížil, si není vědom toho, že by udělal něco zlého. I v tom případě mohu mu odpustit, protože to neodpuštění mě osobně by trápilo snad do smrti. Uvědomte si, že jsou věci, které druhému člověku nemůžete vyjasnit, když on nechce nebo nemá na to. (Odpovězeno: 24. 2. 2005 v 15:33)
Martina:
Jste o 20 let mladší než můj děda, který měl své ateistické názory, podnícené raichem, ss-komandem, komunistickým režimem. Já osobně hledám "boha" ve všem možném kolem sebe. Zatím mě uspokojila jakž, takž kniha kazatele. Vy jste našel svoji odpověď, kde? A druhá otázka by zněla - doporučil byste studentku mé kategorie na fakultu, nebo byste dal přednost studentovi, již příchozímu, věřícímu, poslušnému.
Prof. PhDr. Jaro Křivohlavý, CSc.:
Paní Martino, potěšila jste mne. I já osobně hledám celý život. Právě slavím 80 narozeniny a mohu odpovědět, že je pravda, co je psáno v evangeliu, že každý kdo hledá, nalézá. V Bibli je ale i dodatek v knize Jeremiášově 29,29 "hledajíce mě naleznete, když mě hledat budete celým srdcem svým." Dobré je ale hledat v prvé řadě poslušností evangelií v každodenním životě. Fakulta dodává jenom informace, ale nevychovává člověka. A to vám říkám jako univerzitní profesor(Odpovězeno: 24. 2. 2005 v 15:33)
Jana V:
Pred 1/2rokem mi zemrela babicka,nejdulezitejsi clovek meho detstvi,ktery mi na rozdil od rodicu,dal pocit lasky a bezpeci.Vycitam si,ze jsem nebyla schopna ji dat totez.Starala jsem se o ni v poslednich letech,ale zaroven touzila po zivote,jaky vedou mi vrstevnici.Nemela jsem casto dost trpelivosti a soucitu.Casto jsem propadala beznadeji a uzkosti.Vycitam si,ze jsem nebyla s ni,kdyz umirala.Slysim ji volat sve jmeno,jako tolikrat.Nevim,jak se s tim vyrovnat.Ta,ktera by mohla odpustit nezije.Jak odpustit sobe?Lze odpustit?
Prof. PhDr. Jaro Křivohlavý, CSc.:
Paní Jano, v podobné situaci, jako jste vy, bylo a je mnoho lidí. Ani já nejsem výjimkou. Může vám být potěšením, že ten, kdo byl u vaší babičky, ten s ní byl pořád a je s ní pořád. Pán Bůh jí měl rád a byl u ní. A On je tím, i pro vás i pro ni, nejdůležitějším. I vám On odpouští a posílá vás do světa, abyste žila Jemu k radosti.(Odpovězeno: 24. 2. 2005 v 15:33)
Terezka K.:
Jeden clovek mi ublizil tim, ze lhal, coz melo za nasledek i jine krivdy. Mozna jsem mu odpustila, ale ceho se bojim vic je, ze kdyz se s nim budu vidat (pribuzny), udela tu krivdu znova (je takovy). Myslim si, ze odpusteni z me strany by bral jako ospravedlneni svych cinu a tak moznost dal tak nespravne, spatne jednat (muj "spravedlivy" hnev totiz bere jako mou spatnou stranku a nezabyva se svym pocinem). Jak se odpousti takovym lidem?Dekuji.
Prof. PhDr. Jaro Křivohlavý, CSc.:
Paní Terezko, lidi, kteří ublíží mají vždy dojem, že když jim odpouštíme, vlastně tím dáváme najevo, že nic tak zlého neudělali. Máte-li odvahu, zkuste tomu člověku, který vám ublížil, říci mezi čtyřma očima, že to, co udělal, bylo nefér. Ale že mu odpouštíte, protože nechcete, aby vás jeho rána znovu trápila.(Odpovězeno: 24. 2. 2005 v 15:34)
Filip:
Doslechl jsem se, že je možné (a nutné) také někdy odpouštět Bohu. Co to znamená?
Prof. PhDr. Jaro Křivohlavý, CSc.:
Pane Filipe, vím že vás irituje termín odpouštět Bohu. Setkal jsem se s ním tolikrát, např. když někomu zemřela maminka a on to považoval za nefér, že to Pán Bůh dopustil. V takových případech je dvojnásob zapotřebí takového vztahu se zbavit a odpustit. Pán Bůh nás má rád a jeho jednání s námi je jednání v lásce, i když nás může bolet, že odvolal někoho, koho jsme měli rádi, proti naší vůli. (Odpovězeno: 24. 2. 2005 v 15:35)
KN:
Dobrý den. Dočetla jsem se ve Vaší knížce "O odpouštění", že bychom z odpouštění měli udělat životní styl (či tak nějak). Musím Vám upřímně říci, že mi tahle myšlenka byla zprvu nějak protivná a iritovala mě, i přesto, že se počítám za "praktikující" křesťanku... Pousila jsem se ale tuto myšlenku v minulých týdnech více integrovat do svého jednání a zajímavé bylo, že jsem byla naštvaná mnohem méně často, i jsem se méně rozčilovala. Prostě jsem mnohé maličkosti přehlédla, někde jsem si řekla, že dotyčná osoba neví, co dělá, jindy jsem se na věc pokusila podívat z (Božího) nadhledu. Děkuji Vám za Vaše výstižné a čtivé řádky a za inspiraci a nové povzbuzení! Klára N.
Prof. PhDr. Jaro Křivohlavý, CSc.:
Četla jste správně. Z odpouštění bychom skutečně měli udělat životní styl. Prostě být člověkem jako byl Pán Ježíš Kristus, který dovedl odpouštět na každém kroku, ale dovedl také zřetelně a jasně říci, tohle je nefér, tohle není podle Boží vůle. Tak rozumím praktikování křesťanství.(Odpovězeno: 24. 2. 2005 v 15:35)
Kol.:
Dobrý den, ve vaší chrakteristice je uvedeno, že jste ženatý. Jak dlouho? Jak se vám daří odpouštět v tak blízkém vztahu jako je manželství? Máte nějaký tip, jak spolunažívat a k tomu přežívat? Co dělat a co naopak ne?
Prof. PhDr. Jaro Křivohlavý, CSc.:
Ano, ženatý jsem 53 let a 4 měsíce, odpouštíme si s manželkou celou tu dobu každý den a večer, než se pomodlíme a jdeme spát si odpouštíme i to, co jsme si tento den třeba řekli nebo udělali a nebylo to v Duchu svatém. (Odpovězeno: 24. 2. 2005 v 16:05)
:
Dobry den, chcel by som sa Vas spytat, ci moze clovek vo svojom vnutri "zivit neodpustenie" tak, ze si to neuvedomuje, teda vlastne, ci mozem niekomu neodpustat a nevediet o tom. Mam problem vyznat sa v sebe, aky postoj mam ku ostatnym ludom a niekedy i aky mam skutocny vztah k Bohu. Dakujem za odpoved. Jan
Prof. PhDr. Jaro Křivohlavý, CSc.:
Máte pravdu, že živíme neodpuštění, aniž bychom si to uvědomovali. Proto je dobré, občas se podívat do vlastního nitra, jestli tam něco takového neživíme. Věřím, že i vám jako mě Pán Bůh otevře oči a řekne, komu a co bych měl odpustit. (Odpovězeno: 24. 2. 2005 v 16:06)
:
Poraďte mi prosím, jakým způsobem mám odpustit, i když chodím ke zpovědi a považuji to za věc již vyřešenou a manželovi spousta věcí vadí a stále se vrací zpět k problémům. Děkuji. Marie
Prof. PhDr. Jaro Křivohlavý, CSc.:
Mám radost, že chodíte ke zpovědi, a věřím, že pro vás modlitba Páně je směrnicí pro odpouštění. Na druhé straně uvědomte si, že druhému člověku na vás stejně jako na mě pořád může něco vadit, že nemůžeme být stoprocentně takoví,jak si druhý představuje. S tím je paní Marie třeba se smířit. (Odpovězeno: 24. 2. 2005 v 16:06)
:
Dobré odpoledne pane Křivohlavý.Dovolte abych Vám předem popřála mnoho zdraví a boží milosti. otázka: Jak vnímáte problematiku domácího násilí a následného odpuštění. Prožívám totiž ,že neodpuštění v této oblasti nese své násladky dále v rodinách obětí. Což je doslova začarovaný kruh.
Prof. PhDr. Jaro Křivohlavý, CSc.:
Vážená paní, s domácím násilím jsem se profesně setkal, dokonce se zneužitím dítěte nevlastním otcem. Řešili jsme to tím, že matka dítěte druhému manželovi odpustila, ale zároveň to, co se stalo ohlásila policii. Tím se rozetnul začarovaný kruh.(Odpovězeno: 24. 2. 2005 v 16:06)
Eva M.:
Vážený pane Křivohlavý,zdravím Vás,a děkuji za tuto příležitost,Vás oslovit.Jsem 13 let vdaná,máme 2 syny.Tento vztah je plný bolesti,necitlivosti,nejednoty,nejsem šťasná a toužím být.Nevím,jestli mám odpouštět to,co je vlastně dané rozdílností povah a nebo se s tím smířit,když vím,že nejraděj bych to skončila.Děkuji za odpověď a přeji Boží pomoc a ochranu.
Prof. PhDr. Jaro Křivohlavý, CSc.:
Vážená paní, je krásné, že máte dva syny. To je velký dar. Proto stojí za to žít. Je ale dobré mít pro co žít. Například pro to, aby i u vás doma se šířil Duch království Božího. Proto je třeba odpouštět. Když rozdílnosti povah jsou příliš velké, je možné jít dál životem vlastní cestou a věnovat se dětem. Takový život má svou dobrou cenu. (Odpovězeno: 24. 2. 2005 v 16:07)
Lucie:
Dobrý den, ráda bych se zeptala na jednu věc: máme v kolektivu neoblíbenou osobu, která mezi námi působí velmi rozkladně. Ta osoba je myslím z dětství velmi silně citově deprivovaná a dnes se to promítá do jejího života a bohužel i do našeho kolektivu. Asi neumí jednat jinak, to chápu, ale těžko to snáším... Navíc se potýkám s obrovskými nesypmpatiemi vůči té osobě a nevím co s tím. Mohl byste nějak poradit? Děkuji Lucka L.
Prof. PhDr. Jaro Křivohlavý, CSc.:
Paní Lucko, nezávidím vám rozkladnou osobu v kolektivu. Když má někdo spalničky, musí k lékaři. Když ne, jde si pro ně policajt. Z psychicky alterovanými lidmi takový příkaz ale neexistuje. Povinni jsme druhým lidem prokazovat úctu, mít k nim respekt. Není nám ale přikázáno, že bychom museli s nimi být v nejpřátelštějších vztazích. (Odpovězeno: 24. 2. 2005 v 16:07)
Jana:
Jak se chovat v situaci, kdy partner má snahu o manipulaci ostatních členů rodiny a je to dlouhodobé, což je pro mě nejtěžší. Pokusy o domluvu stroskotávají. Myslím, že nemám problém odpustit, ale smířit se... Jak platí pro křesťana, že má přemáhat zlo dobrem, ale také mít rád sebe jako bližního... Špatně se orientuji v tom, co mám chtít řešit a co mám přijímat. Děkuji za odpověď.
Prof. PhDr. Jaro Křivohlavý, CSc.:
Paní Jano, charakteristika manipulace je vlastní všem diktátorům. Domluvu a nabídku spolupráce můžeme podat, ale nemůžeme zajistit, že bude přijata. Nezapomeňte, že je uvedeno, že je třeba mít rád také sebe jako bližního a mít vlastní hrdost a úctu k sobě. Když to nejde jinak, zbývá možnost jít vlastní cestou. (Odpovězeno: 24. 2. 2005 v 16:08)
Pavla:
Manžel je nevěřící a já křesťanka. Nerozumíme si. Manžel jezdí občas sám na dovolenou a nakonec jsem se synem a dcerou ráda, že nejsme s ním v tu dobu v žádném tlaku... Naše rozhovory se týkají jen domácnosti a financí a jinak si nemáme co říci. Jak v takové situaci odpustit? Jste kategoricky proti rozvodu? A nebo takové jednání je to rozhodně neodpuštění?
Prof. PhDr. Jaro Křivohlavý, CSc.:
Paní Pavlo, nezávidím vám, že žijete s nevěřícím manželem. Mám ale radost, že máte děti, je to ohromný dar. Ptáte se, jestli jsem kategoricky proti rozvodu. Byl jsem, ale zažil jsem v poradně dvojice, kde to přesahovalo např. při alkoholismu manžela všecky meze. V těch případech se osvědčilo žít odděleně. (Odpovězeno: 24. 2. 2005 v 16:08)
Ivana:
Odpouštět není snadné, někdy to trvá léta. Ale přesvědčila jsem se,že možné to je. Když pominu nejrůznější dětské újmy,které jsem jako starší sourozenec pociťovala(a je zajímavé,jak i po létech se občas objevují,ale již ne bolestně,spíš úsměvně),postihlo mne pár bolestí větších.Tak jak život jde.Smrt matky ještě během mé puberty jsem "trávila" 20let...až když jsem si tu skutečnost plně přiznala,teprve pak jsem odpustila.Ano,zní to možná podivně,ale odpustila jsem jí tu bolest,kterou nám svou smrtí způsobila.Stejně jsem po létech odpouštěla svému muži nevěru.Sama se zpětně podivuji,jak bylo vcelku snadné odpustit jemu,ale jak nesnadné bylo odpustit té paní...Trvalo mi to rok,ale ta ohromná úleva!Tak by se dalo jmenovat více příkladů.Na těchto dvou jsem ale pochopila do jakého zajetí se člověk se svou záští dostává!Jak ho zloba užírá a ničí a žene ho do stále hlubší propasti.Po bolesti se musí smutnit,člověk si to musí odtrpět,aby byl schopen si svou újmu pojmenovat,aby si uvědomil jak je jí vláčen,aby v závěru se nad tuto bolest povznesl-tím se osvobodil a tu chvíli samovolně dochází k odpuštění.Je to proces mnohdy dlouhý.Kdo jím však projde,objeví ohromnou svobodu.Přeji všem,aby to dokázali.Ivana
Prof. PhDr. Jaro Křivohlavý, CSc.:
Paní Ivano, mám radost, že jste pochopila, že člověk se záští dostává do zajetí. Že ho zloba užírá a ničí. Trvá-li to ale dlouho, pak je zapotřebí léčit se např. formou psychoterapie nebo dlouhodobého duchovního vedení. (Odpovězeno: 24. 2. 2005 v 16:08)
Alžběta:
Vážený pane profesore, ani nevím, jestli mám problém s odpuštěním nebo spíš s přijetím nezměnitelného. Jde o vztah s matkou. Dnes, kdy je mi 40 a kdy jsem přečetla poměrně dost související literatury, se domnívám, že jsme jako děti (4 sourozenci) byli psychicky týráni a dosud nám úmyslně ubližuje a citově vydírá. Na druhou stranu dobře vím, že dělala co mohla, aby nás dobře vychovala (byla na to sama), měla opravdu těžký život, zatrpkla a zanevřela na lidi obecně. V současné době má konfliktní vztahy už se všemi lidmi ze svého okolí. Celá léta jsem dělala "první krok" a respektovala její "už o tom nikdy nechci nic slyšet", takže jsme si nikdy nic tzv. nevyříkaly. Na radu přátel se stýkáme co nejméně a cítím, že je to opravdu lepší. Asi mě prostě jen bolí, že nemám hezký a normální vztah s vlastní matkou, která mi byla dlouhá léta vzorem a nejbližším člověkem. Myslíte, že se dá nějak zbavit této bolesti? Nebo je prostě nutná proto, že mi na matce pořád záleží?
Prof. PhDr. Jaro Křivohlavý, CSc.:
Vážená paní Alžběto, je mi líto, že váš vztah s matkou není takový, jaký by mohl být. Citové vydírání je v našich rodinách dosti časté. Řešením je skutečně přijetí nezměnitelného a snížení četnosti kontaktů. Pokud jde o matku, zkuste jí kontaktovat s odborným centrem, které by jí pomohlo zbavit se bolesti při vzpomínkách na to, co ji v životě zranilo. (Odpovězeno: 24. 2. 2005 v 16:09)
Jan:
Rozvedli jsme se se svými partnery a žijeme již deset let spolu. Moje nynější partnerka mě napadá, nenávidí, nadává, ponižuje, zesměšňuje, pohrdá se mnou. Nepere, nežehlí, neuklízí, nevaří. Dívá se na televizi nebo spí. Vyšítá mi že jsem ji obelhal, vyšperkoval byt, abych ji k sobě připoutal. Utratila všechny společné peníze. Spí se psem a promlouvá s ním, že jsem špinavý, aby se o mne neumazal. Nechává klíče v zámku. Několikrátjsem spal venku na chodbě paneláku. Byt jsem zaplatil ze 3/4 a připsal na její dceru. Vyhrožuje mi výměnou zámku. Snáším to těžce a nedávám jí peníze. Dohodu praní za 1/2 nájemného dodržela 3x. Říkám: začneš-li prát budeš dostávat peníze. Kde začít s opuštěním? Jsme křesťané, ale nepraktikující.
Prof. PhDr. Jaro Křivohlavý, CSc.:
Pane Jane, je mi líto, že již ve druhém vztahu žijete v neradostném prostředí. Chtělo by to obrátit se na manželskou a předmanželskou poradnu, kde je poměrně široká paleta odborníků, kteří vám mohou pomoci. Křesťanství je nadějné v řešení, ale musí to být víra živá, nejen formální.(Odpovězeno: 24. 2. 2005 v 16:09)
dana:
Odpuštění je veliké a biblické téma. Velmi si vážím, že jsem směla poznat, jaké úžasné je Boží odpuštění. Velmi dlouho jsem se však potýkala s problémem, jak odpustit sama sobě své minulé chyby a přestoupení. výsledkem je zatím mé vědomí: "Odpouštím Ti ale nikdy ti to nezapomenu." je to dostatečné? Zatím víc nedokážu! často se mi mé chyby vracejí, např. v jednání jiných lidí vůči mně. Velmi mě to trápí.je snad v budoucnu ještě naděje, že mě má nepěkná minulost přestane konečně pronásledovat?
Prof. PhDr. Jaro Křivohlavý, CSc.:
Paní Dano, na větu „nikdy ti to nezapomenu“ zapomeňte. Není nic horšího než se do smrti trápit stále znovu tím, co nás zranilo. Doporučuji knížku Jak přežít vztek případně knížku Odpusť a zapomeň jako příručky na této cestě.(Odpovězeno: 24. 2. 2005 v 16:09)
:
Dobrý den,lidsky mi moc ublížil můj bývalý kamarád-kněz. Usmíření odmítá, nikdy se mnou již nechce mluvit. Bolí to a z úst kněze, kterého jsem si moc vážila, dvojnásob... Nejde úplně odpustit a usmířit se s někým, kdo to odmítá. Nebo myslíte,že ano? Děkuji za odpověď.
Prof. PhDr. Jaro Křivohlavý, CSc.:
Je mi líto, že vám ublížil váš bývalý kamarád. Odpustit je však možno i jemu, i když odmítá smíření. Když neodpustíte, povlečete s sebou životem přetěžké břemeno. Žít je možné i bez smíření, když se vám podaří jemu odpustit. (Odpovězeno: 24. 2. 2005 v 16:10)
Jan M.:
Pane profesore, dobrý den! Je mi jasné, že takto nelze jednoduše odpovědět, ale jsem rád, že mě rozhovor s Vámi dal příležitost o věci více přemýšlet a snad i nabídnete nějakou inspirující myšlenku. O co jde: dostáváme se s manželkou do konfliktů. Což je normální, že... A Pokud nejsme zvlášť vytočeni, oba se myslím, snažíme "odpustit" a hledat cestu smíření. A v tom právě máme myslím problém. Mám takový pocit, jakmile někdo z nás dá náznak usmíření, druhý začne situaci naopak přiostřovat. Máte nějaké tipy, jak se usmiřovat? Děkuji za možnost takovéhoto rozhovoru!!!
Prof. PhDr. Jaro Křivohlavý, CSc.:
Pane Jane, manželské konflikty byly, jsou a budou ve všech manželstvích. Protože každý z nás je jiný. Nadějí ale je hledání cest. Cestou je hledat nejprve odpuštění, tedy snažit se druhému odpustit, i když ten si to nepřeje. Když se vám podaří vymanit se ze sevření nenávisti a budete žít jako člověk, který odpouští, máte naději na smíření.(Odpovězeno: 24. 2. 2005 v 16:18)
Tereza:
Dobrý den, chystáte v nejbližší době nějaké besedy na toto téma?
Prof. PhDr. Jaro Křivohlavý, CSc.:
O otázkách odpouštění v nejbližší době budu mít přednášky: - u P. M. Sněžné v Praze (Jungmannovo nám. 18) 3. března 2005 od 19:15. Bližší informace na tel.: 224 317 972. - 3 března přednáším 11:30 v Praze Holešovicích v Kulturním domě (dříve Dům dopravních podniků) v akademii třetího věku - 4. dubna ve Vsetíně od 9:00 na pastorálce evangelických sborů - 5. dubna 17:00 v Křesťanské akademii v Olomouci (Odpovězeno: 24. 2. 2005 v 17:10)
:
Vždy reaguji na ponižování a snahu směřující k znemožnění mé osoby před jinými! Myslím si, že s Boží pomocí (snažím se žít v souladu s jeho vůlí neodplácet zlým za zlé) odpovím tak, abych nejen sebe obhájil ale dotyčnou osobu nezranil. Co si myslíte, když třeba někdy později se někde s podvědomí tento "konflikt" vynoří a "chce" se "mnou" znovu zaobírat?
Prof. PhDr. Jaro Křivohlavý, CSc.:
Pane inženýre, je dobře, že se snažíte žít v souladu s Boží vůlí. Domnívám se, že nic lepšího si člověk nemůže přát. Vzdor tomu ale jsme stále lidé hříšní a občas uděláme něco, co v souladu s Boží vůlí není. Když se nám to potom připomene, je to třeba brát jako poukaz na to, s čím bychom se měli sami vyrovnat. Tak to s námi zřejmě půjde až do konce. A je to dobře, že si můžeme uvědomit, že nejsme stoprocentní andělé. Tomuto pokušení nám to pomáhá uniknout. (Odpovězeno: 24. 2. 2005 v 17:11)
KP:
Dobrý den, proč se, pane profesore, zabýváte právě tématem odpuštění?
Prof. PhDr. Jaro Křivohlavý, CSc.:
Téma odpuštění je mi blízké, jak jako křesťanovi, tak jako psychologovi. Jde mi o to pomoci sobě i druhým při zlepšování vzájemných vztahů. Zabýval jsem se tvořivým řešením konfliktů – napsal jsem o tom knihu, která vyšla v nakladatelství Portál před 2 lety. Viděl jsem ale, kolik psychických zranění je v mezilidských vztazích, rodinách v zaměstnání i v církvi. Kolik jich je i mezi skupinami lidí i mezi národy. Nenávist je v pozadí válek i boje teroristů. Proto se domnívám, že není marné investovat zbytek mého mládí do tohoto studia. Měl jsem možnost vidět kolegy, kteří pomáhají odpouštět lidem, kterým teroristé někoho zabili, např. v Irsku nebo v Izraeli. Snaží se jim pomoci, aby zbytek života, již tak dost zraněného, neprožili v nenávisti, hořkosti a zášti. (Odpovězeno: 24. 2. 2005 v 17:11)
:
Uvedl jste, že jedna žena svému muži odpustila, ale zároveň ho udala na policii. Jak potom vypadá takové odpuštění? Nedokážu si to dost dobře představit.
Prof. PhDr. Jaro Křivohlavý, CSc.:
V daném případě šlo o pohlavní zneužití vlastního dítěte této ženy a tím pachatelem byl její druhý manžel. Takový čin je právně trestný a jeho zamlčení je bráno jako přestoupení zákona. Když si viník odsedí trest, je považován právně za ospravedlněného. To, že mu žena odpustila, znamená, že přes to, co se stalo, se snaží k němu necítit zášť a zlobu. Odpustit neznamená smazat vinu. Kdyby to neoznámila, trápení jejích dětí by mohlo pokračovat. Tím vlastně děti bránila. (Odpovězeno: 24. 2. 2005 v 17:11)
Anna:
Promiňte prosím, asi jsem to dost nepochopila: co to znamená přerušení kontaktu? Vzpomínky na citové vydírání se vracejí a trýzní. Asi jsem to tehdy, když byl čas, neuměla řešit. Kvůli pláči a výčitkám rodičů jsem se málem nevdala a nezaložila rodinu, svůj vlastní život jsem si musela doslova vytrucovat a rodičům jsem tím vlastně ublížila - nebo ni mně? Následky nesu do dneška. Omlouvám se, že se opakuji. Už mockrát jsem slyšela, že se s tím musím vyrovnat - ale jak??? Děkuji. Anna
Prof. PhDr. Jaro Křivohlavý, CSc.:
Přerušením kontaktu se rozumí začít žít vlastním životem relativně samostatně. Nemusí to znamenat rozvod, ale to, že pod jednou střechou žijí dva jedinci, každý svým životem. Míra spolupráce je na nižší úrovni a soupeření též. (Odpovězeno: 24. 2. 2005 v 17:12)
IH:
Jak postupovat v případě blízkých vztahů v rodině,kdy jeden se snaží odpouštět a i odpouští,ale druhá strana nevidí na své straně žádnou chybu a bez omezení pokračuje např. v urážkách a ponižování. Zároveň tato strana o tom odmítá hovořit či navštívit v případě manželství poradnu.Jak sladit odpuštění a hranice?Chce-li postižená strana poslouchat Boží Slovo, vypadá to, že v takových situacích se jí dá jen stě
Prof. PhDr. Jaro Křivohlavý, CSc.:
Paní Ivo, smíření je možné jedině, když obě strany o to stojí. Odpuštění je možné i tam, kde ta druhá strana o to nestojí. Když ti odpouštím, vlastně jde o ulevení, které já pociťuji, i když ty jsi k tomu hluchý. Je-li manželství poznamenáno hluchotou jednoho a setrvávání v neochotě, je dobré se zamyslet nad tím, jak řešit další setrvání v tomto vztahu. Zkuste sama zajít do manželské poradny a o tom si tam pohovořit. (Odpovězeno: 24. 2. 2005 v 17:13)
Alena:
Prosím, můžete zveřejnit svůj kontakt na Vaši ordinaci?
Prof. PhDr. Jaro Křivohlavý, CSc.:
Vážená paní Aleno, já jsem důchodce a žádnou ordinaci nemám. Zkuste se obrátit např. na Norbertinum, což je středisko psychiatrické a pastorační pomoci.(Odpovězeno: 24. 2. 2005 v 17:14)
Petr Z:
Pane Křivohlavý, rád bych se zeptal na téma odpouštění a konfrontace se zlem.
Prof. PhDr. Jaro Křivohlavý, CSc.:
Pane Petře, se zlem se setkáváme a je dobré si ujasnit, že zlým je neposlušnost příkazu Lásky. S tím musíme bojovat. Odpuštění je z jiného soudku. Odpuštění je jednou ze základních charakteristik lásky, tj. kde se střetne odpuštění a zlo, tam jde o to, který duch zvítězí. Přeji vám, aby jste se postavil na stranu lásky. (Odpovězeno: 24. 2. 2005 v 17:14)
květa:
Můj manžel je specialista na to, že každý problém, neúspěch, průšvih okamžitě přesměruje na někoho jiného, který za to může a tomu věří. Vypozorovala jsem, že je to specialita jeho rodiny. Začalo mi to vadit, když se tak začala chovat i moje dospívající dcera. Já jsem nyní doma ten kdo za všechno může (druzí dva sourozenci se takto nechovají). Nejvíce mne zlobí, že tomu věří. Jak mám zjednat nápravu a odpuštění (ne smetení problému pod stůl). Děkuji za odpověď.
Prof. PhDr. Jaro Křivohlavý, CSc.:
Vážená a milá, svalovat vinu na druhé lidi je z hlediska psychologie patologickým jevem. Lidé, kteří tím trpí, potřebují nutně léčení, tak jako léčení potřebuje člověk, kterého trápí ledvina. Doporučuji obrátit se na psychoterapeutické středisko. Zajděte tam nejprve sama a vysvětlete příslušnému psychologovii, oč jde, a teprve potom, co vám řekne, doveďte tam někoho z rodiny. Odpustit v takové situaci znamená ubránit se negativním emocím a neklesat na mysli. Berte ho jako nemocného člověka. S přáním naděje Křivohlavý. (Odpovězeno: 24. 2. 2005 v 17:15)
Jirka:
Dobrý den, jistě s vámi souhlasím že veškeré negativní emoce nám ubližují, četl jsem knihy od Josepha Murphyho kde to popisuje, a nabádá k pozitivnímu myšlení. Chci se zeptat, jak nejlépe se zbavit negativních emocí, není to jednoduché, musím říci že se mi to daří ale stále velmi pomalu, neznáte nějaký recept? Také mám problém se seznámit, může to být z právě důvodu závisti?
Prof. PhDr. Jaro Křivohlavý, CSc.:
Vážený Jiří, dobrým vodítkem pro zbavení se negativních emocí může být rozhovor s odborníkem. Ten vám může pomoci i v boji se závistí. Zkuste ho vyhledat a věřte mu jako svému zubaři. (Odpovězeno: 24. 2. 2005 v 17:15)
Pavel Navrátil:
Dobrý den. Nemůže být "okamžité" odpuštění vlastně nevýchovné? Nemůže vést druhého k závěru, že dpouštějícímu vlastně nelze ublížit? Jak je to v takových případech s vědomím viny? Děkuji za reakci
Prof. PhDr. Jaro Křivohlavý, CSc.:
Máte pravdu, že odpuštění, když je příliš rychlé a lehko sděleno viníkovi, může viníka uvést na falešnou cestu. Proto je dobré si nejprve s viníkem pohovořit a snažit se mu ukázat, co udělal nesprávně. Teprve potom můžete nejprve u sebe a potom i v rozhovoru s ním navodit otázku odpuštění a smiřování. (Odpovězeno: 24. 2. 2005 v 17:15)
mirka:
Vážený pane profesore, obracím se na Vás s prosbou o pomoc, protože si nevím sama rady v pro mě dosti traumatizující životní události. Je mi 28 let, zhruba 9 let jsem chodila s chlapcem, označme ho třeba P. Nebyli jsme ještě svoji, ale bydleli jsme spolu asi 5 let. Řekla bych, že náš vztah byl v celku vyhovující. Asi před 4 lety jsem se musela začít léčit na deprese a úzkostné stavy, projevily se totiž mé zkušenosti z dětství, které bylo díky mému otci, plné hrubosti a strachu. Byla jsem zoufalá a začala s nemocí bojovat. Můj přítel zůstal se mnou, někdy jsem však cítila, že jsem na vše sama (možná to mě poté přinutilo k tomu, abych sama na sobě začala pracovat). Dnes bych řekla, že spíše netušil, co nemocný potřebuje. V té době zkřížil mou cestu muž, nazvěme ho M. Tomuto muži velmi vděčím za jeho rady a přístup, který mi pomohl se s nemocí vyrovnat. Náš přátelský vztah se ale vyvinul v lásku a já se rozhodovala, zda P opustit. M má ale rodinu a 2 děti a já nakonec couvla. Nechtěla jsem, aby jeho děti kvůli mě trpěli. Krátce na to jsem zjistila, že jsem s ním těhotná. P o ničem neví. Možná v té době něco tušil, ale to nevím. Prostě jsem se rozhodla s ním zůstat a dítě si ponechat. To, že není jeho biologickým otcem jsem mu ale nedokázala říci a nedokáži to ani teď. Vzali jsme se zhruba před rokem a teď máme 7měsíčního chlapečka. Cítím, že jsem udělala velkou chybu a nevím, co dál. Manžel má chlapečka velmi rád (i když se někdy diví, že mu není podobný, říká, že je spíše po mamince), náš vztah se, řekla bych, dost oživil, s manželem jsme probrali i vše, co se týká mé nemoci a on pochopil, že mi mohl pomoci i jinak. Já bych chtěla s manželem zůstat, avšak jsem zoufalá a bojím se, aby se snad někdy nedozvěděl, že biologickým otcem není on. Vím, že by moc trpěl a asi by to nepochopil. já bych to asi také nedokázala dobře unést. Prosím Vás o pomoc, vím, že jsem udělala chybu. Je pro mě nyní velkým poučením, jak se už nikdy nesmím zachovat. Ale nevím, jak si mám pomoci sama sobě vyrovnat se s tím, odpustit si a žít vedle muže s dítětem, jež není jeho. Chtěla bych s manželem zůstat. Trápí mě však svědomí a já nevím, jak dál. Prosím poraďte. Děkuji předem za Vaši odpověď.
Prof. PhDr. Jaro Křivohlavý, CSc.:
Vážená paní Mirko, jsou věci mezi nebem a zemí, které může vyřešit jedině Pán Bůh. Jemu můžete všecko říci v modlitbě. Bylo by dobré s manželem zůstat a žít pokud možno v klidu a pokoji. Věřte, že Pán Bůh není tak přísný jako my lidé. (Odpovězeno: 24. 2. 2005 v 17:16)
Marta:
Chtěla bych se zeptat, zda hořkost, která ve mě zůstává i po té, co jsem prosila Pána o odpuštění blízké osobě, je projevem neúplného odpuštění a jak se s ní vypořádat? Jak přistupovat bez předsudků k osobám, které mě opakovaně silně zranily a patří mezi mé nejbližší příbuzné? Dávat stále novou důvěru nebo raději se vzdálit?
Prof. PhDr. Jaro Křivohlavý, CSc.:
Paní Marto, odpuštění není jednorázová záležitost, jako např. operace v nemocnici. Odpouštění trvá dlouho a vypořádat se s tím trvá několik let. Proto nezoufejte a žijte v naději, že i vám bude dáno, když se o to budete snažit. To, že vám z příbuzných někdo něco zlého udělal, to je zlé, ale snažte se v rozhovorech mezi čtyřma očima o tom s nimi hovořit v dobrém duchu. Ale nejdříve o tom promluvte v modlitbě s Pánem Bohem. (Odpovězeno: 24. 2. 2005 v 17:16)
hella:
je dobre,klast umirajicim clovekem otazkou jestli odpustil svemu partnerovi nedostatek lasky a pochopeni ,zanedbani v manzelstvi, kdyz od sam tema nezacina?
Prof. PhDr. Jaro Křivohlavý, CSc.:
Paní Hello, nedoporučuji umírajícímu člověku klást otázky. Je vhodnější být s ním, naslouchat mu a vytvořit atmosféru, v níž by byl sám schopen vám to sdělit. (Odpovězeno: 24. 2. 2005 v 17:17)
:
Ma dobri lide, ktere nikde nebyha obližili nikomu,ale ma i zli,nebo nepozorni, sprosti,nervozni a t.d.Te lidi si dovolujet všehno, obližujat te a den po den ti sam začinaš si mislit že jsi neshopni, neco maleho,nedoležiteho. Lidi mužu bit tolik zli, kolik im se dovoluje.Proč vdicki jedni potrebuj budat dobri a otpustat, a jnii vzdicku mužu si dovolujet bud zli protože vit že im se bude otpusne.Omluvte me pro špatni češtinu, nejsem češka, ale dolfam že jste my rozumili otazku a to co jsem mala na misal.
Prof. PhDr. Jaro Křivohlavý, CSc.:
Lidé nejsou andělé a v tom existují mezi nimi rozdíly. Ten, u něhož cítíte mimořádnou zlost, toho můžete jen litovat. Nebuďte ale nad něho povýšená. Nikdo z nás není stoprocentně anděl. (Odpovězeno: 24. 2. 2005 v 17:17)
Lidka:
Vážený pane Křivohlavý, prosím Vás o odpověď na následující otázky. Obě mé děti jsou alergické (astma).Obviňuji se z toho, že jsem vlastní vinou (alespoň z části) zapřičinila jejich nemoc. A neustále se ptám. Je to vyšší vůle nebo důsledek mého špatného rozhodnutí a podcenění příznaků nemoci? Jak se s tím mám smířit a odpustit? Sobě nebo rodičům,kteří již nežijí a kteří mě v dětství svou výchovou určitým způsobem ovlivnili? Špatné zážitky si pamatuji a snažím se vše svalovat na to , že jsem jimi ovlivněna, ač rodičům v myšlenkách odpouštím.
Prof. PhDr. Jaro Křivohlavý, CSc.:
Vážená paní Lidko, tam, kde máte alergické děti, je dobré dělat všecko pro to, aby žili doma v pohodě – v Duchu svatém. Není pravda, že by za alergii byl osobně odpovědný jako jediný patogenní faktor. (Odpovězeno: 24. 2. 2005 v 17:17)
Zdislava:
Pokoj vám! Ako sa vysporiadař z pocitom krivdy, neodpustenia. Som veľmi citlivá na to ako sa ku mne druhí správajú.Veľmi dlho prechovávam v sebe tieto negatívne pocity a neviem sa toho zbaviř. Ja chcem odpustiť, ale niekde sa to vo mne zakorení a neviem, čo s tým. Neviem, či som sa správne vyjadrila, ale rada by som s tým niečo urobila,, lebo ma to obera o pokoj a radosť zo života.
Prof. PhDr. Jaro Křivohlavý, CSc.:
Paní Zdislavo, citlivost je vzácný dar, ale jen tam, kde se týká soucítění s druhými lidmi. Tam, kde nám někdo něco dělá, co se nám nelíbí, tam citlivost musí mít určité meze. Zkuste spojovat odpuštění se sdělováním tomu, komu odpouštíte, toho, co vás v jeho jednání zraňuje. (Odpovězeno: 24. 2. 2005 v 17:18)
Klára:
Dobrý den, prosím Vás, mohl byste mi poradit, jak nejtaktněji mohu naznačit blízkému člověku, že některá jeho jednání mi ubližují. On si to neuvědomuje, nejedná schválně, prostě to má ve své povaze. Bojím se, že když mu povím, co mi vadí, náš vztah (nejde o partnerský) tak skončí.Proto všechno mlčky (ač ve skrytu bolestivě) přecházím.
Prof. PhDr. Jaro Křivohlavý, CSc.:
Vážená paní Kláro, sdělit blízkému člověku, co mi dělá zle, je nutné. Když mu to nesdělíte, nemusí to vůbec pochopit. Je to ale třeba sdělit v Duchu svatém a ne duchu nesvatém. Je-li to člověk hodný toho jména, pomůže mu to, jinak nelitujte toho, že by váš vztah tím měl končit. (Odpovězeno: 24. 2. 2005 v 17:18)
pavlína :
Jak odpustit,jaké jsou fáze odpuštění a jestli vůbec jde odpustit lidem,Bohu,sobě hluboká a vážná traümata v dětství(sex.zneužívání,týrání)?Děkuji.
Prof. PhDr. Jaro Křivohlavý, CSc.:
Paní Pavlíno, fáze odpouštění jsou popsány v knize Jak přežít vztek a dobře vystiženy v knize Smedese Odpusť a zapomeň. (Odpovězeno: 24. 2. 2005 v 17:20)
:
Dobrý den, dohadujeme se s kolegy, co znamená Vaše nezvyklé křestní jméno: Jaro. Je to zkratka od Jaroslav, anebo to takto opravdu máte v "občance"? Přejeme Vám hodně úspěchů a pěkné jaro! :-)
Prof. PhDr. Jaro Křivohlavý, CSc.:
Vážený a milý, jsem skutečně Jaro (jako jaro, léto, podzim, zima) a mám to v občance. Svátek mám čtvrt roku a darům se meze nekladou. (Odpovězeno: 24. 2. 2005 v 17:20)
redakce www.vira.cz:
Vážený pane profesore, děkujeme Vám za Váč čas a za ochotu podělit se s námi a s našimi čtenáři o Vaši moudrost a zkušenosti. Přejeme Vám vše dobré.
Prof. PhDr. Jaro Křivohlavý, CSc.:
Vážení přátelé, potěšil mě váš zájem o problematiku odpouštění a smiřování. Ukazuje mi, že není marné těmto otázkám se věnovat v teorii i praxi a že jde o téma, o které je skutečně zájem. Přeji vám dobrou míru radosti, naděje a potěšení.(Odpovězeno: 24. 2. 2005 v 17:23)