Tváří v tvář smrti v rodině - umírá mi matka

Vážení, provázím svou matku ve velmi těžké, nevyléčitelné nemoci a umírání. V současné době se její stav zhoršuje natolik, že se přibližuje její poslední hodina. Ač jsem se léta na tuto situaci (nemoc, umírání) u svých rodičů připravovala, cítím se najednou velmi neschopná tuto situaci a beznadějný stav řešit. Věnuji se rodičům a zejména matce velmi odpovědně, navštěvuji je několikrát denně, poskytuji pomoc i útěchu. Doprovázím k lékařům (jejich práce skončila). Sdílím bezmoc, zoufalství, utrpení. Nevím však jak dál. Zdá se mi to vše jako velmi nedostatečné. Cítím se velmi vyčerpaná, unavená. Nemohu poskytnout naději (matka není věřící), nemohu zbavit či umírnit bolest nemocné matky a zoufalého otce, přivodit klid a pokoj rodičům. Ač využívám dostupné duchovní i jiné literatury, ač se trpělivě a usilovně modlím, propadám i já postupně hluboké skepsi a beznaději. Prožívám současně hlubokou krizi své chabé víry. Je snadné vidět, vnímat a věřit v Boha skrze lásku, radost, krásu, ale jak obtížné skrze nemoc, bolest a utrpení. Tváří v tvář smrti vidím vlastní předobraz. Přepadají mne stavy depresí a zoufalosti z vlastní lidské bídy a nedostatečnosti. Hluboce přemýšlím o opravdovém smyslu tohoto našeho života. Je skutečně jen v bolesti, nemoci a utrpení, oč nás dnes a denně přesvědčuje lidská zkušenost ?

Jak, prosím, vyprovázet člověka na onen svět, aby nabyl klidu, míru, aby nepropadal hluboké zoufalosti a beznaději a my s ním? Jak vyprovázet člověka v jeho posledních dnech, hodinách a po jeho smrti? Jak žít, aby pro nás lidi západního světa a kultury (kultury úspěchu a věčného mládí) nebyly nemoci, umírání a smrt tak hluboce bolestné? Jak se systematicky po celý život na tuto situaci připravovat a jak na ni připravovat naše děti?

Přečetla jsem všechny vaše odpovědi k uvedenému tématu (bolest, utrpení, smrt), přečetla jsem celou řadu fundovaných článků (Augustyn, Opatrný, Nouwen, aj.). Vše vnímám tváří tvář realitě jako nedostatečné.

Velmi se omlouvám, budu vděčná za vaši odpověď a věřím, že by mohla pomoci i dalším, kteří jsou v obdobné situaci nebo je podobná situace (asi většinu z nás) někdy v budoucnu potká.

Vážená paní…
především jste asi na to doprovázení už po nějaký čas vlastně sama a příliš Vás to vyčerpává. Potřebovala byste se akutně podělit o tu tíhu, kterou v současnosti nesete a prožíváte, ale také si pořádně odpočinout. Jednak by Vám někdo měl urgentně pomoci s úlohou doprovázení Vaší matky, jednak i Vy sama a Váš otec v tuto chvíli potřebujete pro sebe samotné oporu ani už ne tak v literatuře, jako spíš v živém člověku. Může snad pomoci někdo z Vašeho okolí (např. z širšího příbuzenstva), někdo, komu důvěřujete a kdo Vám dá zakusit, že v tomto těžkém období svého života (a současně závěrečném období života Vaší matky) nejste na vše sama?

Lze se také obrátit na některé organizace, které pomáhají pečovat o terminálně nemocné v domácí péči (např. hospicové občanské sdružení Cesta domů - www.cestadomu.cz), či přímo na hospic.

Ti, kdo se doprovázením nevyléčitelně nemocných dlouhodobě zabývají, podávají někdy paradoxně svědectví o jeho velké smysluplnosti ve srovnáním s obdobím plného zdraví. Pocity hluboké beznaděje a bezmoci, které se mohou dostavit, sice samy o sobě nelze označit za něco pozitivního, mohou ale nakonec přece jen své ovoce přinést: člověk může tváří v tvář smrti svůj život ještě zásadně přehodnotit, může dozrát k usmíření s konkrétními lidmi i s Bohem. Může také díky své nemoci silně zakusit lásku svých blízkých (jsou-li připraveni ji projevit), což znamená v danou chvíli mnohem víc než moudré poučky o smyslu života, utrpení a smrti. V procesu umírání toho může být někdy vykonáno víc, než za celý předchozí život.

Ohlédneme-li se po tématu utrpení a smrti do křesťanské tradice, vždy nakonec skončíme u Kristovy oběti na kříži. Vidíme, že i na Božího Syna dolehla tíha strachu a dokonce opuštěnosti. Můžeme čekat, že bude "učedník nad mistra"? Křesťan má tu obrovskou výhodu, že se ve své opuštěnosti a beznaději stává Kristu podobným a že se s ním ve své bolesti vlastně potkává. Ovšem až ve chvíli, kdy to všechno přijme. Z pěti fází, jimiž podle dr. Kübler-Rossové procházejí těžce nemocní a umírající lidé (ale i jejich blízcí), je však fáze přijetí až ta poslední. Nejprve se hovoří o popírání situace, o vzpouře, snaze o jakési vyjednávání s osudem, ale také o depresi.

Tím, co opravdovému přijetí nastalé situace předchází, je zkrátka asi nutné v některých případech projít i se všemi bolestnými souvislostmi. Asi jako tunelem, na jehož konci sice je světlo, ale není zatím vidět, protože je moc daleko nebo protože tunel jde někdy i do zatáčky. Člověk by jím ale hlavně neměl jít sám.

Kdybyste si chtěla přece jenom ještě něco přečíst, můžete s užitkem navštívit stránky www.hospice.cz , kde jsou ke stažení. m.j. texty MUDr. Marie Svatošové (zvl. "Hospice a umění doprovázet"). Snad mohou dobře posloužit i stránky www.umirani.cz nebo www.umenidoprovazet

Doporučuji také inspirativní knihu  MUDr. Violy Svobodové z nakladatelství DORON "Ať před zraky mám život", která vydává svědectví o svém setkání s  umírajícími v hospici, o jejich duchovních potřebách, tišení duchovní bolesti, zápasech, i radostech...

-redakčně upraveno-

Kategorie otázky: Osobní krize, nemoc, smrt, Vztahy dětí k rodičům