Škapulíř

Dobrý den, moc bych stál o získání škapulíře. Slyšel jsem, že jeho nošení je spojeno s mnoha milostmi a privilegii, např. „kdo ho bude mít na sobě v okamžiku smrti, nepřijde do pekla“. Neodporuje to křesťanské víře? Jaký je správný postoj k takové věci, aby se z toho nestala pověra?

Zdravím Vás.
Odpověď rozdělím do několika částí.

1) Škapulíř a jeho geneze 2) Přísliby 3) Biblický podklad 4) Obecně o svátostinách 5) Jak přistupovat s vírou k tomuto znamení

1) Zjevení Šimona Štoka – generálního představeného Karmelitánů
Legendy říkají, že generální převor karmelitánského řádu sv. Šimon Stock (1256 – 65) prosil patronku Karmelu Pannu Marii, aby zprostředkovala řádu nějaké privilegium: uznání autoritou církve vzhledem k tomu směru, kterým nyní kráčí (příklon k žebravým řádům). Maria se mu zjevila, ukázala mu na škapulíř a řekla: Hoc tibi et tuis privilegium: in hoc moriens salvabitur.
(To je privilegium tobě a tvým. Kdo zemře oděn tímto oděvem, bude spasen.)

Fakticky je slovo škapulíř odvozeno od latinského slova scapula (lopatka) a označuje původně část oděvu – vlastně pruh látky splývající přes prsa dolů jako zástěra a na zádech přes lopatky, a je běžnou součástí řeholního šatu nejen u karmelitánů.

2) Přísliby jsou typickým projevem doby vzniku škapulíře
Velkým impulsem pro úctu k mariánskému škapulíři byla tzv. sobotní bula, kterou měl papež Jan XXII. vydat (3. 3. 1322) na popud zjevení Panny Marie, jehož se mu dostalo. Maria mu slíbila ochranu před jeho protivníky, ale zavázala ho pomoci karmelitánům (dát jim znovu papežské schválení) a dále slíbila:
- kdo v Karmelu složí sliby, dojde věčné spásy,
- kdo (z neřeholníků) ze zbožnosti se stane členem karmelské rodiny, bude oděn ve "znamení svatého hábitu" a bude zachovávat určité předpisy o modlitbě a o čistotě (odpovídající jeho stavu), ten v den vstupu do karmelské rodiny obdrží částečné odpustky a v první sobotu po své smrti bude vysvobozen z očistcových muk (Maria tam pro něj osobně sestoupí).

Sobotní bula (nikoli zjevení Panny Marie, které patří do oblasti soukromých zjevení) jistě není historická (pravá). Hlavním záměrem tohoto falsa bylo asi ujistit členy karmelských bratrstev, že také oni mají účast na zmíněných privilegiích řádu (plní-li zároveň své stavovské povinnosti). Nejde tu tedy o papežský dokument, ale pouze o soukromé zjevení, kterému měl papežský "nátěr" dát větší autoritu. Přestože jde o falsum, tak sv. Stolec (r. 1613) oficiálně dovolil: karmelitáni mohou kázat a křesťanský lid může plně důvěřovat, že Maria přispěje svou pomocí duším zemřelých karmelitánů a členů škapulířových bratrstev, kteří
- zemřeli v milosti Boží,
- nosili za svého života oděv řádu ( stačí škapulíř),
- zachovávali čistotu odpovídající jejich stavu,
- modlili se "malé hodinky" nebo zachovávali půst.

Tuto pomoc jim Maria prokáže svou ustavičnou přímluvou a zvláštní ochranou po smrti, především v sobotu – v den, kdy církev ctí Pannu Marii.
(Převzato a upraveno z: www.karmel.cz)

3) Biblický podklad škapulíře – nazvěme ho teologií či znamením oděvu
Matouš 9,20-22: A hle, žena trpící už dvanáct let krvácením přišla zezadu a dotkla se jeho šatu. Říkala si totiž: "Dotknu-li se aspoň jeho šatu, budu zachráněna!" Ježíš se obrátil a spatřiv ji, řekl: "Buď dobré mysli, dcero, tvá víra tě zachránila." A od té hodiny byla ta žena zdráva.

Ten kdo se jen dotkl Ježíšova šatu byl uzdraven a přeci to nebyli všichni, ale právě ti, kdo byli plni opravdové víry, kdo Ježíš je. Podkladem je tedy bezvýhradná víra a odevzdanost. Uznání, že sám si nepomohu, ale stačí, když se dotknu Božího syna.

Hospodin (na Chorebu) Elijášovi řekl: "Jdi, vrať se svou cestou k damašské poušti. Až tam přijdeš, pomažeš Chazaela za krále nad Aramem. Jehua, syna Nimšího, pomažeš za krále nad Izraelem a Elíšu, syny Šáfatova z Ábel-Mechóly, pomažeš za proroka místo sebe..." (Elijáš) odešel odtud a našel Elíšu, syna Šáfatova, jak orá. Bylo před ním dvanáct spřežení a on sám při dvanáctém. Elijáš k němu přikročil a hodil na něj svůj plášť. Elíša opustil dobytek, rozběhl se za Elijášem a řekl: "Dovol, ať políbím otce a matku. Pak půjdu za tebou." On mu řekl: "Jdi a vrať se! Nezapomeň, co jsem ti učinil..." Potom (Elíša) vstal, šel za Elijášem a přisluhoval mu (1.Král. 19,15-16.19-20).

Oděv jako znamení příslušnosti k myšlenkovému odkazu či lépe v tomto případě dokonce předání moci či vybavení stejným Duchem. Mohli bychom říci duchovní solidarita a příslušnost k tomu, od koho oděv máme. Ba co víc, zde bychom dokonce mohli mluvit o oděvu jako o pomazání. Přehodit přes někoho svůj plášť tedy znamená: povolat ho a zcela si jej přivlastnit. Přehodit přes někoho svůj plášť také vyjadřuje: chránit ho, poskytnout mu bezpečí, vzít ho pod svou ochranu „jako kvočna shromažďuje kuřátka pod svá křídla“ (Mt 23,37). Mohli bychom dokonce použít symboliku vojenskou, neboť voják nosí stejnokroj a ten je poznávacím znamením, na čí straně stojí.

"Vy všichni, pokřtění v Krista, oblékli jste se v Krista..." (Gal. 3,27).
Na každého z nás bylo jednou vloženo bílé roucho na znamení toho, že jsme se stali v Ježíši Kristu novým stvořením. Přijetím křtu jsou všichni věřící povoláni přijmout podíl na svatosti celé církve a uskutečňovat ji, tak jak o tom mluví II. vatikánský koncil:
"Všechny věřící křesťany, vybavené v každém povolání a stavu tolika a tak velikými prostředky spásy, volá Pán - každého jeho vlastní cestou - k dokonalé svatosti, jako je dokonalý sám Otec." (LG čl.11)

Cíl je tedy jednoduchý. Každý křesťan má být duchovně přetvořen v Krista, který je pravým a neporušeným obrazem Otce (srv. Kol 1,15). Být v Krista oblečen znamená přijmout Ježíšův způsob života a maximálně ho napodobit ve vztahu k Otci, lidem i vesmíru ne jen zkopírovat vnější parametry.

Je tedy zřejmé, že oděv či dotek oděvu je znamením vnitřního postoje. Chybí-li však vnitřní postoj a jednání v duchu tohoto postoje, jedná se jen o prázdné znamení, neřku-li pokrytectví.

4) Obecně o svátostinách
Škapulíř je jednou z mnoha svátostin. Nejde proto o žádný talisman. Užívat znamení svátostin je projev víry spojené s životem toho, kdo to které znamení svátostiny užívá. Kdo by chtěl svůj život zaštítit svátostinou a nechtěl podle víry žít a jednat, učinil by ze svého přístupu jen bohapustou magii a z daného znamení jen talisman a z užívání jen prázdný rituál vedoucí pryč od víry.

Proto se o svátostinách mluví jako o znamení, které má být spojeno s (praktickou) vírou, která není jen mentálním přesvědčením, ale opravdovou praxí života víry. Jinak jsme mimo vztah k Bohu.

Často samozřejmě dochází k tomu, že člověk téměř bezděčně použije nějaké znamení a je za ním nikoli aktuální, ale habituální postoj (tedy vnitřně harmonický postoj mezi vírou a obsahem, který svátostina vyjadřuje a přesto v tu chvíli vyjádřeným „jen“ nošením kříže či škapulíře). V té chvíli je jen to gesto či užití znamení projevem postoje, který byl zvolen dávno před tím, či přiznáním se k tomu i kdysi zvolenému postoji, a proto mluvíme o tom, že i toto má smysl, přesto že to není teologicky dokonalé. Asi nejlepší vysvětlení je právě u ženy z evangelia, která se chtěla dotknout Ježíšova šatu a „fungovalo to“. Mohli bychom jí vyčítat, že nešla přímo za Ježíšem, vždyť plášť přece nemohl způsobit takovou věc jako je uzdravení, ale přesto skrze tento postoj ten oděv byl „účinný“. Proč? Protože za tím vším stál Kristus a žena užila ten předmět právě pro jeho spojení s Kristem a to je nakonec princip všeho požehnaného – je to spojeno s Bohem. Proto se setkáme například s vlivem požehnaných předmětů na lidi, jejich příbytky a v různých situacích lidského života. Ale také se setkáme s tím, že nic nepůsobilo, ne však pro Boží nevěrnost, ale pro prázdné bezobsažné lidské gesto, které překročilo tu podivnou, ne vždy viditelnou hranici mezi znamením a magií.
 

5) Chceme-li požívat ochrany škapulíře a přislíbených milostí s ním spojených, je nutno brát křesťanský život vážně a žít v postoji obrácení.

Škapulíř je znamením:
- spojení člověka s řádem Panny Marie Karmelské
- že chci být spojen s řádem Karmelitánů
- že chci mít podíl na životě tohoto řádu
- přijetí mateřské lásky Panny Marie
- obnovení vlastního křestního závazku
- rozhodnutí toho kterého člověka pro co se rozhodl
- odění se do „ctností P. Marie“
- následování P. Marie v jejím "ano", které Bohu dala a vyjádření toho, že stojím o Mariinu přímluvu
- obléknutí nového člověka, skrze něž člověk Marii poznává jako tu, která "zde na zemi září před putujícím Božím lidem jako znamení jisté naděje a útěchy..." (LG 68),
- jež věřící člověk sám dává Marii, své sestře ve víře, a jímž vyjadřuje, že chce s ní žít v následování Ježíše Krista. "Ve své mateřské lásce se (Maria) stará o bratry svého syna, kteří dosud putují na zemi a ocitají se v nebezpečích a nesnázích, dokud nebudou uvedeni do blažené vlasti." (LG 62).

SM

Kategorie otázky: Církev, společenství křesťanů, Svátosti, zpověď, biřmování, sv. nemocných