Sekce: Knihovna

Marek Eben , Marcela Kašpárková , Radovan Lukavský

Marek Eben - rozhovor o humoru a křesťanství

z knihy Deset vyznání , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství

(Leden 1995)

Na jisté střední škole vyhlásili anketu. Kdo by se vám, kromě Václava Havla, líbil jako prezident, zněla jedna z otázek. Na druhém místě, hned za Zdeňkem Svěrákem a před ministrem Dlouhým, bodoval Marek Eben. "Protože je seriózní srandista, jeden z mála", uváděli studenti na vysvětlenou. Tato kombinace jim přišla natolik lákavá a důležitá, že by vyvěsili podobizny Marka Ebena, sedmatřicetiletého muzikanta a herce pražské Ypsilonky, nad tabule, kdyby tam už náhodou nechtěl viset jiný ctitel lásky a pravdy.

Mluví-li se o stavu humoru v Čechách, pak se trochu uštěpačně říká, že jste jedním z mála křesťanů, kteří se nežinýrují veřejně projevovat smysl pro humor, dokonce se jím živit. Co vy na to?

Já na to, že se humoru jako takovému dost křivdí. Už z té vaší otázky to vypadá, jako by se křesťan, pokud jde o humor, žinýrovat měl. Je zvláštní, že se věci, které jsou k zasmání, vždycky považují za něco méně hodnotného než věci vážné. Nad ničím se tak spatra neohrnuje nos jako nad zábavou. Podle mého názoru patří umění bavit lidí k těm nejtěžším disciplinám. A nejnevděčnějším. Divák se dvě hodiny od plic směje, pak se obrátí k sousedovi a řekne: "To byla ale blbost, co?" Humor je zkrátka při srovnání s vážnými tématy na misce vah vždycky shledán lehčím. Za Shakespearovu nejlepší hru bude vždycky považován Hamlet, a ne Zkrocení zlé ženy, přestože obě hry jsou vynikající. Jenže ta první se dotýká otázky bytí a nebytí, smyslu existence, což jsou věci vážné. Člověk se rodí s pláčem a ani na smrtelné posteli to není k popukání, protože stojíte tváří v tvář věčnosti, a to asi smích přejde. Ale jistě to neznamená, že by humor měl být něco, co by měl v sobě každý křesťan zadusit. Je to totiž dar - a dokonce velmi vzácný dar - a jako s takovým by s ním mělo být zacházeno. Měl by být opatrován a rozmnožován, a ne zakopán jako ty známé hřivny.

Křesťanům, nebo ještě konkrétněji katolíkům, přisuzují nevěřící málo smyslu pro humor. Dáváme jim k tomu příčinu?

Obávám se, že mnohdy ano. Snad to dělá někdy příliš přísné a kritické posuzování našeho okolí i to, jak snadno se křesťané nad některými věcmi pohoršují. A když pak otevřete křesťanskou příručku pro dívky a dočtete se, že křesťanské děvče by mělo rozhodně nosit spíš sukně než kalhoty, ale zase ty sukně ne moc krátké, pomáhá to opravdu vytvářet dojem, že co věřící, to suchar.

A sám Bůh - má podle vás smysl pro humor?

Vždycky, když se dívám na přírodopisné filmy a vidím všechna ta neuvěřitelná zvířata a rostliny, říkám si, že Bůh musí mít smysl pro humor, když něco takového vytvořil. Ale myslím, že to bude úplně jiný druh humoru. Rozhodně si nepředstavuji Hospodina jako veselého chlapíka, který bude společenství svatých bavit svými bonmoty. Mám pocit, že to, co nazýváme humorem, jsme dostali pro pobyt na této zemi, aby se dal lépe vydržet. Stejně jako dostanete chinin, když jedete do tropů. Přijdete-li ovšem někam, kde není malárie, chinin už nepotřebujete. Já si představuji, že v tom ideálním stavu, na věčnosti, bude místo humoru radost. Taková ta velká, uchvacující radost, jakou zažijete v životě jen několikrát, třeba při narození vytouženého dítěte nebo při shledání s milovaným člověkem. Tato radost v sobě nenese nic humorného, protože vyvěrá z absolutně kladných skutečností, humor je naproti tomu většinou reflexe na bídu tohoto světa.

Byly doby kdy vám nebylo vůbec do smíchu? A je život v takové chvíli opravdu méně kvalitní?

Samozřejmě, že v životě každého člověka jsou propady, kdy humor dojde. Před devíti lety mi vážně onemocněla žena a vůbec nebylo jisté, zda přežije. Přesto bych tu dobu z dnešního pohledu hodnotil jako jedno z nejdůležitějších a nejkvalitnějších období našeho společného života. Bylo to pro nás oba dost těžké, ale nemohu říct, že bychom se při vší hrůze, kterou jsme prošli, taky nesmáli. A manželčin smysl pro humor a absolutní absenci sebelítosti bych považoval za jedny z nejdůležitějších faktorů při její cestě zpátky do života.

Je vůbec údělem člověka být tady na zemi převážně veselý, šťastný a spokojený? Mnozí lidé se shodli na tom, že teprve v bolesti, ponížení či ve strachu se pořádně upnuli k Bohu, konečně ho pochopili, splynuli s ním - a tu dobu by nikdy za nic nevyměnili.

Kladete mi otázku, kterou se už zabývalo mnoho moudrých teologů a napsali o tom mnoho vynikajících knih. Mám-li ale říct svůj laický názor, myslím si, že se to nedá takhle jednoduše generalizovat - zda je údělem člověka být šťastný nebo nešťastný a kterou cestou se spíš dostane k Bohu. Řekl bych, že úděl každého člověka je absolutně individuální, každý má své šance a ty buď využije, nebo nevyužije. Není přece řečeno, že cesta k Bohu musí nutně vést přes slzy a utrpení a že pocit štěstí a vděčnosti nás k Bohu přiblíží méně než zoufalství a ponížení. Sám za sebe mám pocit, že mým úkolem je maximálně se snažit trefit se do toho svého individuálního údělu. Já ho sice přesně neznám, ale jsou určitá pravidla, kterými se mohu řídit. Trochu jako při tenise - vy nevíte, jaký míč přiletí a kam půjde, ale víte, že ho musíte vracet do toho jednoho správného místa - tedy do kurtu. A ten kurt každému jeho svědomí velmi přesně nalajnuje, takže moc dobře víte, co šlo ještě dovnitř a co už je v autu, i když se to občas snažíme u sudího na empiru uhádat.

Souvisí nějak humor s optimismem a nadějí? Platí tam nějaká úměrnost?

Myslím, že tady žádná souvislost není. Poznal jsem mnoho vtipných a optimistických lidí, ale také celou řadu lidí s výjimečným smyslem pro humor, kteří byli ale sami spíš pesimističtí, nebo dokonce depresivní. Koneckonců, jistě si vybavíte ty cirkusové klauny, pod jejichž smějící se maskou najdete slzy. Myslím, že je na tom dost pravdy. Pokud půjdete do divadla na výtečnou komedii, jistě vás to pro ten večer potěší, odreagujete se a možná vám to i na čas vrátí chuť do života. Ale trvalý zdroj naděje a optimismu bych v humoru nehledal. Kdyby tomu tak bylo, stačilo by vybavit knihovnu Švejkem, Třemi muži ve člunu, Saturninem, Revizorem a nevím čím ještě a byli by z nás rázem optimisté plní naděje. Ale obávám se, že by to nefungovalo. Já bych: pro získání naděje radil úspornější variantu - koupit si jednom jednu knihu, podstatně starší než ty, co jsem jmenoval, a často si v ní číst.

Humor, jako každá jiná věc, se dá docela dobře "přepísknout" v Boží neprospěch. Jak uhlídat, aby člověk nesklouzl k druhům humoru, které už trochu páchnou sírou?

To bych považoval čistě za otázku vkusu. Vkusný člověk přece přesně ví, kam až se dá v dobré společnosti zajít a jaký vtip už bude pro něj deklasující a pro společnost urážlivý. Otázku vkusu bych u humoru vůbec pokládal za nesmírně důležitou, v málokteré oblasti je ten balanc tak choulostivý a překročení hranice vkusu tak tragické.

Podařilo se vám někdy pohoršit v "našem prostředí" přílišnou dávkou humoru?

V našem prostředí, jak říkáte, pohoršíte raz dva. Ale o tom jsme už mluvili. Snažit se nikoho nepohoršit je téměř stejné jako rezignovat na humor jako takový. Ne že bych se nesnažil dávat si pozor, ale úplně se toho nikdy nevyvarujete.

Dáte k dobru nějaký křesťanský "kameňák"?

Víte, proč Petr třikrát zapřel Ježíše? Protože mu Ježíš uzdravil tchyni!

***

Marek Eben - další odkazy:

- Záznam online rozhovoru s Markem Ebenem o životě, víře a písničkách
- Bratři Ebenové cz BratriEbenove.cz

 

Záznam online rozhovoru s Markem Ebenem o životě, víře a písničkách (2004)

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

• Vyznání životu (Radovan Lukavský)