Krása stáří / Modlitba dříve narozeného (4.2.2004)

…… jaké téma jste si připravila na dnešek? Máte něco aktuálního? Dívám se tady na kalendář a vidím, že dnes má svátek Jarmila a taky je tu "únor bílý, pole sílí"…

Těsně vedle. Ale mnoho nechybělo a málem jste se strefila do černého, paní Retková. Předevčírem totiž, když jsem se nad naším dnešním povídáním zamýšlela, měli svátek důchodci. A tak bych tu dnes chtěla říct něco o tom, jak se na stáří jako takové, dívám já.

To téma bude jistě pro mnoho našich posluchačů opravdu aktuální, ale nezmýlila jste se? Tady je u 2. února jméno Nela, podívejte se.

Já vám to věřím. V tom mém karmelitánském je Nela taky. Ale kromě ní tam je ještě Uvedení Páně do chrámu. Starší posluchači tenhle svátek možná znají spíše pod názvem Hromnice. Anebo aspoň vědí, že skutečně platí "na Hromnice, o hodinu více". To všechno je pravda, ale taky je pravda, že i já jsem měla předevčírem svátek.

To mi je záhadou - Nela nejste, svátek jste měla - tak to nám musíte po písničce vysvětlit.

****************************************************************

… tak jak je to s tím vaším svátkem?

Tenhle svátek mě naučil slavit jeden můj dobrý známý. Je o 17 roků starší než já a tak ho už slaví řadu let a já, od té doby, co to o něm vím, jsem mu každý rok k tomuhle svátku blahopřála. Poslední dva roky si už blahopřejeme navzájem. Vysvětlím vám, jak to celé vzniklo - musím začít od toho pojmu Uvedení Páně do chrámu, který je v tom mém kalendáři. Takhle se samozřejmě nikdo z nás nejmenuje, ale v tento den, 2. února, si křesťané připomínají událost, kdy Josef s Marií přinesli poprvé malého, sotva šestitýdenního Ježíška do chrámu, aby za něj poděkovali. A v té chvíli se u toho nachomýtli dva mimořádně dobří, skromní, zbožní a moudří lidé: 84letá vdova Anna a stařec Simeon. Tuhle scénu zachytili i světoznámí malíři - je docela možné, že se teď mnohému posluchači vybavil obraz znázorňující starce Simeona, jak drží v náručí děťátko, ve kterém rozpoznává budoucího Spasitele a zpívá svůj slavný chvalozpěv. Simeon ho rozpoznal a Anna (zřejmě měla nohy zdravější než Simeon), tuhle zprávu rozšířila do světa. Oba tihle starci vešli do dějin. Lidé o nich vědí i ve 3. tisíciletí, no a najdou se i takoví, kteří s nimi sdílejí tu radost tím, že si soukromě slaví svátek důchodců. Jestli se k nám chce někdo přidat, bude vítán a bude-li o to stát, může dodatečně k tomu svátku dostat i malý dáreček.

Tak takové vysvětlení bych věru nečekala. Ale když se někdo dobrovolně hlásí k svátku důchodců a nezapírá svůj věk a ani, když dovolíte, tu a tam stříbrný vlas, tak tím vlastně říká, že mu stáří nevadí. Že ho přijímá a možná je za něj i vděčný.

Tak tentokrát jste se strefila naprosto přesně. Vděčnost je tu určitě na místě. Stačí se projít po kterémkoliv hřbitově a číst si data na náhrobcích a člověk zjistí, kolik lidí se nedožilo ani středního věku, natož stáří. Já samozřejmě jako lékařka moc dobře vím, že ke stáří patří i spousta nesnází. I když pomineme choroby, i tak toho těžkého ještě zbude dost. Úbytek sil, snadnější unavitelnost, všechno už jde pomaleji, zrak a sluch slábne, člověk si musí zvyknout na státní zuby, no a pak to nešťastné zapomínání… O tom všem vím a rozhodně to nepopírám. Jenže mě vždycky zlobí, když někdo vidí stáří vytržené z celku života a ještě z něj dělá soukromou tragédii. Zlobí mě, když někdo zredukuje člověka na starce a celý lidský život na jednu z životních kapitol. To, že si člověk ve stáří nemůže dovolit to, co mohl v mládí, není ještě důvodem k tomu, aby si zoufal. Naopak. Stáří méně obtěžkané nepodstatnými věcmi mládí může dokonce znamenat svým způsobem nejsvobodnější fázi života. Člověk má příležitost přemýšlet nad životem s větším odstupem a díky životním zkušenostem dokáže lépe rozlišit hodnoty trvalé od těch pomíjivých.

Je pravda, že takový ten moudrý odstup člověk získává až s léty, zatímco v mládí byl do všeho spíše hrr.

Je to tak. Stáří má bezesporu i mnohé výhody, proto dnes chci mluvit spíše o nich. Prostě o kráse stáří. Mnoho posluchačů mi bude rozumět. Vím to, protože to sami krásně ve svých dopisech líčí. Ale taky se mezi těmi dopisy najdou bolavé, smutné, nespokojené, ukřivděné. Těmhle lidem, myslím, něco dlužíme. Proto speciálně tuhle nešťastnou druhou skupinu posluchačů bych dnes ráda povzbudila a moc si přeji, aby mě dobře pochopili. Doufám, že nepřileji oleje do ohně, když jim nebudu přizvukovat. Jakože nebudu, protože bych jim tím nepomohla.

Výraz "krása stáří" může za určitých okolností možná opravdu někoho nadzvednout ze židle. Ale já věřím, že ho během našeho povídání dokážeme uklidnit, pohladit a hlavně povzbudit.

Krása stáří, to je taky název jedné z kapitol v knížce Ladislava Kubíčka Život, největší umělecké dílo. Začíná slovy:
"Stáří a s tím i smrt a bolest - to jsou asi nejtěžší zkoušky každého světového názoru, ale také nejtěžší zkoušky kvality každé osobnosti, každého člověka. Zkouška, která nepotřebuje žádnou zkušební komisi, která mluví sama o sobě. Kdo je směrodatný pro posouzení, je-li stáří prožité jako opravdová kvalita, přinášející radostný zážitek? No kdo? Především starý člověk sám. Člověk nešťastný, otrávený, věčně nespokojený, je jasným důkazem chyby, selhání, fiaska. Stáří samo o sobě je bezpečným měřítkem celoživotní filozofie člověka."

Opravdu to o čemsi vypovídá, jestli starý člověk dovede prožívat a vychutnávat radost ze zdánlivých drobností kolem sebe, třeba z ptáčků v krmítku, z jíní na keřích, z rozkvetlé louky, z kvetoucí sedmikrásky, z toho, že se babičce povedly škubánky, nebo že si náhle vzpomněl na jméno, které v paměti doloval už týden - anebo naopak - jestli je mrzout a svým mrzoutstvím otravuje život i lidem okolo sebe. Na tom, jaký je člověk ve staří, pracoval celý život a tudíž je za to taky osobně zodpovědný. A nelze se vymlouvat na zlou dobu, na nepříznivé okolnosti. Ty byly vždycky. A přesto tu vždycky byli i lidé radostní a příjemní, kteří se tou zlou dobou nenechali otrávit. Ona to dokonce není ani otázka povahy. Na tu se mnozí taky rádi vymlouvají. Já si myslím, že je to spíše otázka vůle. Buď chci nebo nechci. A když chci, tak se i ve stáří dá ještě leccos na sobě vylepšit.

Jeden starý muž se dal slyšet:
"Od svých 70. narozenin žiji daleko intenzivněji! Když se moje sedmdesátiny oslavovaly, vůbec jsem nebyl šťastný - připadalo mi to jako loučení se životem. Ale pak jsem si řekl: sedmdesátka! To přece není nic samozřejmého! Každý rok je přece zvláštním darem! A tak jsem začal opravdu žít, všechno vychutnávat. Teď všechno vidím mnohem líp. Dokážu přehlížet leccos, co mě dřív zlobilo. Raduji se z maličkostí. Už se nezlobím pro malichernosti. Leccos se pro mě stalo bezvýznamným. Ale zrovna tak se leccos, o co jsem dříve vůbec nedbal, stalo důležitým. Jsem mnohem klidnější. Taky se už neobávám konce. Den ze dne jsem více vyrovnán se svou smrtí. V sedmdesáti jsem vlastně začal teprve pořádně žít!"

No řekněte, není to krásné? Žít ve stáří intenzivněji, jít konečně do větší hloubky, vidět to, co je v životě to hlavní. Nemluvit pořád o tom, co už nemohu, ale uvědomovat si, co ještě mohu - a radovat se z toho.

Možná by nebylo marné, udělat si každý sám pro sebe takový malý test a zjistit, jak na tom vlastně jsme. Nic nemusíme psát na papír, nikomu nemusíme říkat, jak jsme dopadli, ale získáme aspoň trochu představu o tom, co by se dalo vylepšit. Stačí si v duchu poctivě a pravdivě zodpovědět pár otázek, například:

Snažím se mít pochopení pro druhé, i když jsou o hodně mladší?
Snažím se chápat i ty, kdo se ode mě hodně liší svou povahou?
Snažíme se být nahraditelný?
Dokáži se zasmát vlastním slabostem, své zapomnětlivosti?
Dokáži se přizpůsobovat nepředvídaným situacím?
Dovedu si udělat čas na zamyšlení?
Umím se těšit z drobných radostí, z přírody, z pohody?
Umím se usmát, i když mi zrovna není akorát?
Umím se usmát, i když je na mě někdo nepříjemný?

Podobný seznam kontrolních otázek si může každý udělat sám.

Sobě na míru, protože každý moc dobře ví, kde ho bota tlačí.

**************************************************************

Možná si během písničky někdo z posluchačů napsal svoje soukromé (a tajné) testovací otázky, aby věděl, jak na tom je.

Člověk, aby byl hodný toho jména, by na sobě měl pracovat celý život, tedy i ve stáří. A já si myslím, že většina našich posluchačů se o to upřímně snaží. Dá se na to usuzovat mimo jiné i z toho, kolik lidí sbírá moudré a hluboké citáty. Často mi o tom v dopisech píší. Jistě je pouze nesbírají, ale nechávají se jimi taky inspirovat. Například posluchačka z Prahy 8 mi jednou napsala, že v pozůstalosti po svém tatínkovi takovou sbírku citátů našla. Pod písmenem "B" byla "babička" a u ní několik krásných hesel:
Poslední jednání v životě ženy.
Shovívavý úsměv nad hloupostmi mládí a života.
Krásné, stříbrné, moudré babičky, bez vás by byl život prázdný, suchý a hluchý.
Kolik máte tepla pro naše prokřehlá srdce!
Vy, staré krby domova, v nečasech života!

Babička - tichá stráň v podzimním slunci pod vysokou, modrou, moudrou oblohou.

Posluchačka v dopise pokračuje:
To mě tehdy velmi oslovilo. Mám už šedivé vlasy, mám i vrásky a jsem ráda, že je už mám, a že jsem pro vnoučata "babi" a že žiji poslední jednání.

Podle dopisu téhle posluchačky bychom si hned mohli doplnit další otázku do toho testu - vadí mi šediny, vadí mi vrásky, vadí mi, že žiji poslední jednání?

To je výborný nápad. Z odpovědí by se dalo opravdu hodně vyčíst. O těch vráskách jsem četla moc hezký příběh. Nemýlím-li se, bylo to v knížce Ballinga Adalberta Ludwiga: Jako by mluvil s růží. Starší dáma si přisedla v rychlíku do kupé k sympatickému muži středních let. Slovo dalo slovo a ukázalo se, že ten muž je světově uznávaný plastický chirurg. Paní si jen tak zavtipkovala - a řekla mu: "No tak to byste mi jistě dokázal vyžehlit obličej." Muž jí s úsměvem odpověděl: "Na to je příliš pozdě. S tím jste měla začít ve čtyřiceti." Tím začala dlouhá a zajímavá debata. Stará dáma dala brzy svému spolucestujícímu jasně na srozuměnou, že to řekla jenom v žertu a že by si nikdy žádnou plastickou operaci nenechala udělat. Ani tehdy, kdyby jí byla nabídnuta zdarma. Chirurg byl překvapený, ale ona mu to vysvětlila: "Podívejte se - toto je moje (!) tvář. Patří ke mně. Je v ní vyryt celý můj život. Moje tvář dozrála v radosti i v utrpení. Ne, já žádnou jinou tvář nechci! Operujte lidi, kteří to potřebují - třeba po popáleninách, po autonehodách - tady jsou vaše plastické operace plně na místě. Ale ne takové vrásky, kterých člověk čestným způsobem nabude. Tvář přece odráží nitro člověka - to, co vyrostlo, vyzrálo, vytrpělo…"

Muž chvíli seděl v zamyšlení, pak přikývl a mlčky stiskl dámě ruku.

Těch starých lidí, kteří jsou staří rádi, je mezi námi hodně. Jeden kněz prozradil, jak se denně modlí jeho 92letá maminka: "Milý Bože, jsem připravena, chceš-li mě dnes odvolat - ale co se mě týče, zas tak příliš nespěchám."

Zřejmě byla stará ráda. Nespěchala odtud.

Nespěchala, ale i když by člověk už rád odešel, nemusí to být vždycky známkou kapitulace, dezerce nebo toho, že by chtěl Pánu Bohu hodit život pod nohy. Právě naopak. Je mu jasné, že svůj úkol tady dokončil a už se nemůže dočkat - traduje se to například o slavném Michelangelovi. Nějaké hraběnce řekl: "Je mi šestaosmdesát let a doufám, že mě Bůh brzy navštíví." Hraběnka se zeptala: "To jste tolik unaven životem?" A velký umělec jí odpověděl: "Ne, ale tolik hnán touhou po životě."

To mi připomnělo jeden hezký vtip. Přijde starý manželský pár do nebe a svatý Petr je tam provází. Všechno je naprosto úžasné, žena je nadšená, říká, že se jí o něčem takovém ani nesnilo. Když to všechno vidí její muž, zoufale se rozpláče a pak se vztekle pustí do své ženy: "Za to všechno můžeš ty! To byla pořád samá makrobiotika, cvičení, žádnej alkohol a cigarety, krémy s UV filtrem - vidíš, vidíš, kdybys s tím nejančila, mohli jsme tu být o patnáct let dřív!"

****************

Před písničkou jsme se zasmáli vtipu, ale před tím jsme se bavili úplně vážně o tom, že vlastně ve stáří se projeví, jak ten který člověk celý život žil. Řekla jste, že stáří je bezpečným měřítkem celoživotní filozofie člověka. Znamená to, že pro staršího člověka už je pozdě něco změnit? Něco zachránit?

To určitě ne a já doufám, že si to takhle nikdo z posluchačů nevyložil. Ale je pravda, že právě ti pesimisté, které jsem slíbila povzbudit, by to tak pochopit mohli a mohli by hodit flintu do žita. Rezignovat. To by byla chyba. Možná znají, a pokud neznají, mohu jim vyprávět příběh o dělnících na vinici, ve kterém se přesně tohle Ježíš snažil vysvětlit svým posluchačům:
"Nebeské království je podobné hospodáři, který vyšel časně zrána najmout dělníky na vinici. Potkal pár ranních ptáčat, slíbil jim za celodenní práci jeden denár a oni šli okopávat jeho vinnou révu. Když hospodář kolem deváté dopoledne viděl jiné, jak zevlují na trhu, najal i je a slíbil jim taky jeden denár. Kolem poledne a ještě ve tři odpoledne se to opakovalo úplně stejně. K večeru, kolem páté si všiml, že tam kdesi na rohu od rána stojí další skupinka lidí, které nikdo nenajal. A tak i je poslal na svou vinici. Večer vyplácel odměnu. Když ti první, kteří pracovali celý den viděli, že ti co se tam málem nestačili ani rozkoukat dostali denár, těšili se, že dostanou víc. Když ale dostali jen ten smluvený denár, začali hospodáři nadávat a vyčítat nespravedlnost. Ale ten jim odpověděl: Přátelé, nekřivdím vám. Nesmluvili jste si se mnou jeden denár? Vezměte si co vám patří a jděte. Já ale chci dát i tomuhle poslednímu to co vám. Nesmím snad s tím, co je moje, dělat, co chci? Anebo závidíte, že jsem dobrý?"

V tomhle přirovnání vidím, speciálně pro staré lidi, velikou naději. Boží logika totiž je úplně jiná než ta naše. Evangelium (součást Bible, Nového zákona) se také nazývá Radostnou zvěstí, a tenhle výraz skutečně perfektně sedí. Ale tohle vyprávění o dělnících na vinici je podle mě pro seniory jako ušité na míru. Ujišťuje nás, že není pozdě. I když už je dejme tomu pět odpoledne, pořád ještě je možné všechno dohonit. Právě díky tomu, že Boží logika je jiná, než ta naše. Jeho počty nejsou naše počty. Naštěstí. A co je obzvlášť nadějné - nebudeme jednou hodnoceni podle výsledků (jak to dělají lidé), ale zásadně podle našich úmyslů. Ty máme často dobré a přesto se nám nepovede to, co jsme si předsevzali. V mnoha dopisech našich posluchačů se to stále opakuje. Měli dobrý úmysl vychovat svoje děti podle určitých zásad a ono se to nepodařilo. Ale není ještě všem dnům konec. Pořád ještě všechno může dopadnout dobře.

Já doufám, že jsme těm smutnějším posluchačům pozvedli náladu a vlili trochu optimismu do žil. Ale jednu věc jsme myslím zamluvili. Nezmínila jste se na začátku o nějakém malém dárečku?

Zmínila a mám ho tady. Je to "Modlitba dříve narozeného", kterou jsem našla po maminčině smrti v jejím notýsku. Těch pokladů tam bylo mnohem víc, ale k svátku důchodců se nejlíp hodí tahle krásná modlitba. V žádném případě ale nechci přidělávat pracovníkům rozhlasu práci navíc. Mám doma kopírku, není pro mě problém text namnožit a poslat v jakémkoliv množství, když posluchači přiloží nadepsanou a ofrankovanou obálku se zpáteční adresou. Možná těch žádostí tentokrát nebude tolik, protože ta modlitba je myslím mezi lidmi dost rozšířená. Ale pro ty, kdo ji neznají, ji tu teď přečtu:

Pane, cítím, že stárnu.
Tuším, že už brzy budu patřit mezi staré.
Ty to víš také.

Chraň mne přede vším,
co dělá staré lidi tak neoblíbenými.

Chraň mne upovídanosti.
Dej, ať si nemyslím,
že se musím při každé příležitosti ke všemu vyjádřit.

Dej, ať uznám,
že také někdy nemusím mít pravdu.

Osvoboď mne od pošetilé touhy
chtít každému dávat jeho záležitosti do pořádku.

Chraň mne toho,
abych se druhým vnucoval se všemi podrobnostmi svých všedních dnů.

Dej mi trpělivost,
když si mi druzí stěžují na své trápení,
ale naopak zapečeť mé rty,
když mám chuť se šířit
o svých vlastních rostoucích bolestech a chorobách.
A když o tom přece mluvím,
dej, ať to činím tak,
aby tím nebyla zastírána Tvá dobrota.

Dej, ať jsem ochotný ku pomoci,
ale ne uspěchaný.

Starostlivý,
ale ne panovačný.

A konečně nedopusť,
abych zůstal sám.

Potřebuji několik přátel,
milý Pane,
dobrých přátel.

Ale to víš Ty také!
Amen.

***************************************************************

Před vysíláním jsme si tu spolu povídali o tom, co vás v nejbližší době čeká a já tu prozradím, že on-line rozhovor na Internetu. A že to budete dělat poprvé a sama jste zvědavá, jak to dopadne. Můžete říct posluchačům co to je?

Někteří posluchači se mi ozývají i přes Internet, posílají mi dopisy elektronickou poštou, tak ti asi vědí oč jde. A těm ostatním se to pokusím vysvětlit. Internet umožňuje zajímavé věci. Jestli jsem to dobře pochopila, tak se musím v předvečer Světového dne nemocných, tedy příští úterý 10. února v 15 hodin dostavit do Dejvic, kde spravují internetovou stránku s názvem www.vira.cz. Na ní už je v tuto chvíli oznámeno, že tam v tu dobu budu sedět u počítače, minimálně hodinu a budu zodpovídat otázky. Ty mi už teď na tu uvedenou stránku může kdokoliv poslat a může se ptát i během té akce samotné. Mým úkolem bude stručně a okamžitě odpovědět. Otázky by se měly týkat toho, čemu jsem se v posledních letech nejvíc věnovala, tedy hospiců a všeho kolem nich. Co budu vědět, to povím, co vědět nebudu, nepovím. Je pravda, že když jsem o to byla požádána, trochu mi zatrnulo. Ale pak jsem si uvědomila, že nemám právo to odmítnout. Tyhle on-line rozhovory jsou totiž na té webové stránce archivovány, vím o nich a sama si v nich ráda čtu. A nejen čtu. Naši stálí posluchači vědí, že z nich občas i cituji. Například minule biskupa Škarvadu, předtím dr. Grygara.

Takže Světový den nemocných letos oslavíte tímto způsobem?

Je to samozřejmě záměrně k tomuto dni načasováno. Ale je to v předvečer toho dne, protože 11. února, už jsem byla zadaná. Pozvali mě do FN HK, kde se taky bude slavit. Odpoledne bude bohoslužba a pak setkání zaměstnanců nemocnice, úplně přesný program neznám, mám tam snad říct pár slov, ale těším se, že je pochválím za opravdu vzornou spolupráci s Hospicem Anežky České. Jsme za těch osm let už velmi hezky sehraní a kdo z toho má prospěch je samozřejmě pacient a jeho blízcí. Z toho mám radost.

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

Autor: Marie Svatošová

Související texty k tématu:

Smrt a umírání:

Co chceš, aby o tobě lidé říkali, až umřeš? Mluvil jsem s jedním vytrénovaným mladíkem a řekl jsem mu: „Až zaklepeš bačkorama, spustí tě do jámy a potom si dají si řízek..."
Co míní embrya o následujícím životě? V břiše těhotné ženy se ocitla tři embrya. Jedno z nich byl malý věřící, druhé malý pochybovač a třetí malý skeptik. Malý pochybovač se zeptal: "Věříte vlastně v život po porodu?"
Máte strach ze smrti? Otázka, která rozesmála Matku Terezu Při jednom ze svých rozhovorů jsem se Matky Terezy zeptal: "Máte strach ze smrti?" Na okamžik se mi zadívala do očí, a pak se nahlas rozesmála. "Ne, vůbec," prohlásila.
Smrt jako svatba s Bohem Když zemřela má matka, se sourozenci jsme připravovali její pohřeb. Zvažovali jsme, které písně ráda zpívala.
Smrt, posmrtný život Jít ve stopách Ježíšových je naším povoláním. Je to jediná cesta, která vede skrze smrt k životu.
Modli se za svou smrt To nejtěžší je správně zemřít. Je to zkouška, jíž nikdo neunikne. Modli se i ty o sílu pro tuto zkoušku... (Dag Hammarskjöld 1905-1961. Švédský spisovatel a diplomat, generální tajemník OSN)
Další texty k tématu smrt a umírání zde

Modlitba, meditace:
- Neumím se modlit
- Několik podnětů, jak se (začít) modlit
- Hovořit s Bohem I v našich citech může být pravda...
- Jednoduchý způsob modlitby v každé situaci
- Modlitba pro kohokoliv, kdekoliv a kdykoliv
- Přímluvná modlitba - proč a jak
- Modli se jak umíš, ne jak neumíš Bůh nepotřebuje naše básně
- web o modlitbě: www.modlitba.cz

Marie Svatošová - citáty a modlitby MUDr. Marie Svatošová (* 1942)
www.vira.cz/svatosova

Do roku 1990 praktická lékařka. 1990 opouští ordinaci, aby realizovala myšlenku hospice, kterou zná ze samizdatové literatury. Roku 1993 zakládá Sdružení Ecce homo pro podporu domácí péče a hospicového hnutí. 8.12.1995 je pak otevřen první český hospic v Červeném Kostelci. Marie Svatošová je ale známa nejen jako iniciátorka hospicového hnutí, ale také jako autorka řady článků a publikací. Čtenářsky nejúspěšnější je její knížka "Hospice a umění doprovázet", která vyšla v několika vydáních v nákladu několika desítek tisíc výtisků... Další dostupné tituly Marie Svatošové naleznete zde.
- Na webu vira.cz proběhl s Marií Svatošovou i online rozhovor na téma: Může mít život smysl i v nemoci a umírání?. - Na webu vira.cz naleznete i její zajímavý text o eutanazii...
- 15-ti minutové představení Marie Svatošové na ČT 24 ke shlédnutí on-line