Sekce: Knihovna

Aleš Opatrný

Věřím v Ježíše Krista, který trpěl, byl ukřižován, umřel a vstal z mrtvých

Ježíš trpěl jako plnokrevný člověk

z knihy Credo , vydal(o): Pastorační středisko

věřím
v Ježíše Krista, který
. . .

TRPĚL POD PONTSKÝM PILÁTEM,
BYL UKŘIŽOVÁN,
UMŘEL
A BYL POHŘBEN.
SESTOUPIL DO PEKEL,
TŘETÍHO DNE VSTAL Z MRTVÝCH . . .


Snad nejdříve jednoduché vysvětlení některých pojmů. Ježíš "trpěl ...". Někdy se lidé ptají, jak mohl Ježíš trpět jako Bůh. My myslíme v řeckém světovém názoru. Proto je pro nás obtížná představa trpícího Boha. Pro Řeky byl Bůh někdo naprosto dokonalý, neměnný, necitlivý. Hebrejské chápání bylo širší. Proto bychom neměli toto vše chápat pouze filozoficky, ale ve světle Starého zákona. "Trpěl pod Pontským Pilátem." To je údaj, který má celou událost Ježíšova utrpení lokalizovat do přesného místa. On netrpěl jakkoliv jako nějaký mystický zástupce lidského utrpení, ale plnokrevný člověk, který žil část svého života za panování římského prokurátora, Piláta z Pontu, který v letech 26 - 36 vykonával svůj úřad v Judeji.

Jestliže se říká, že Ježíš trpěl, pak je nutné nemyslet jenom na ukřižování, protože to utrpení bylo mnohem delší. Vzpomeňte si na všechny možné nebo nemožné rozhovory s farizeji, se zákoníky, ale také s Ježíšovými učedníky. On mu vlastně nikdo nerozuměl a když, tak jenom chviličku v něčem - pak zase bota jako hrom. I ti nejbližší ... zeptají se, kdy se obnoví království izraelské, nebo po ohlášení utrpení přijdou, chtějí sedět jeden po pravici a druhý po levici v jeho království. Nebo ty nekonečné zlomyslnosti znalců Písma, kteří je znali báječně a přitom se všemi silami vzpírali Ježíšovi uvěřit. Neporozumění i od vlastní rodiny, protože ani ti nejbližší Ježíšovi pořádně nerozuměli.

Rozhodně všechno muselo působit jistě víc, než dlouhé cesty pěšky, fyzicky namáhavé působení, když chodil a kázal. Právě tohle neporozumění. Když si uvědomíte, že Ježíš byl skutečně plný Boha, plný vůle přiblížit Boha lidem a ti okolo něj byli jako zabednění, to opravdu musí působit velké utrpení a jestliže tohle utrpení prožíváte ve své rodině, že vám tolik jde o Boží věc a někdo, koho máte opravdu rádi je vedle vás jako tupec, tady člověk opravdu následuje Pána. Uvědomte si, že ani on s těmi lidmi nehnul, s těmi, kteří byli nějakým způsobem vzepřeni, "zašprajcováni", protože k víře nelze nikoho nutit. A k pochopení Ježíše, to už vůbec ne. A tak tohle je utrpení, jemuž se člověk nemůže vyhnout a tak, jak se dělo našemu Pánu, může se dít i nám a člověk by se tomu neměl příliš podivovat.

Další slova o utrpení mluví jasně o tom, oč šlo v jeho závěru: "ukřižován, umřel, pohřben jest". To slovo "ukřižován" v sobě skrývá velice mnoho. Jednak velikou fyzickou bolest a obrovskou ukrutnost, byl to skutečně v té době nejdrastičtější způsob, jak zbavit někoho života, který byl znám. Ten, který umíral, kromě těch bolestí, protože visel (na kříži) za probodené ruce, o nohy se opřít nemohl, ten člověk pravděpodobně umíral zadušením, protože od této polohy vznikaly v těle křeče dýchacích svalů. Já to dál nebudu rozebírat, ale je to věc velice drastická. A dál se k té bolesti fyzické nejspíš přidalo obrovské utrpení vnitřní. Ježíš na kříži říká: "Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil." To je začátek Žalmu 21 (22), který se Ježíš mohl modlit celý, a nebo (a to se nevylučuje s prvním) se také skutečně Ježíš mohl cítit Bohem opuštěn. Chtěl být lidem podobný i v tomto - v opuštěnosti od Boha. Mohl prožít naprosté dno lidského utrpení. Je rozdíl mezi pocitem opuštěnosti a opuštěností skutečnou, reálnou.

Jestliže je řečeno, že Ježíš "umřel", pak to znamená, že jeho pozemská cesta byla uzavřena, právě tak, jak to vnímáme u smrti jakéhokoliv člověka: došel až úplně na konec, na úplný zmar lidských možností do stavu nenávratného, protože v okamžiku smrti se nelze navrátit a ani Ježíš se nenavrátil.

"... a pohřben jest ..." Všechno došlo až k těm naprostým lidským koncům, tak, jak končí každý lidský život, zde za drastických okolností. Ježíš tedy umřel skutečně, měl plnou účast na osudu zemřelých. Musíme si však znovu a znovu připomínat, že smrt, vzkříšení, nanebevstoupení a seslání Ducha Svatého patří nevyhnutelně k sobě.

Pak je tam výrok "sestoupil do pekel", slovo, které dělá dost velké potíže. Dá se to překládat sestoupil do šeolu, říše mrtvých; a význam je dost široký. To nejstručnější znamená: skutečně zemřel. Protože podle představy židovstva to znamenalo sestoupit do říše stínů. A další rozšíření tohoto významu: Ježíš, který prožil úděl trpícího spravedlivého, se setkal se vším negativním, s čím bylo možno se setkat. A to si Židé právě zhmotňovali do tohoto podsvětí. Nejdůležitější pro nás lidi je ale to, že Ježíšovo osvobození je univerzální - Ježíš vysvobozuje ze šeolu, tedy z říše smrti ty, kdo už zemřeli před ním a mají dojít k Bohu, mají tedy dosáhnout spásy.

Vyskytují se i bludné názory, že Ježíš sestoupením do pekel otevřel nebe i zavrženým. Takovéto domněnky, že totiž při druhém příchodu Ježíše budou všichni "nahnáni" do nebe, nejsou založeny ani na Písmu, ani na tradici. Neshodovalo by se to s lidskou svobodou, protože někteří by byli v nebi nuceně. Akt zavržení je spíše výslednicí lidské vůle než Božího odmítnutí.

A celá ta pasáž končí: "třetího dne vstal z mrtvých". Já tady chci jenom připomenout, že o Ježíšově utrpení se dá mluvit jen v souvislosti se vzkříšením, že tyto věci patří neoddělitelně k sobě. To je moc důležité. A to je také slabina Křížové cesty, protože ta končí pohřbením a o vzkříšení tam už není nic. Křížová cesta názorně a pedagogicky rozčleňuje utrpení Ježíše Krista od odsouzení po smrt. Ale utrpení samo o sobě ještě nemusí nic znamenat. Sebelepší křížová cesta bez hlavní myšlenky, že Ježíš trpěl pro nás, je zbytečná. Evangelia mluví především o poslední večeři a cestě do Getsemane a vlastnímu utrpení je věnováno pár řádků. Písmo se "nedojímá" nad utrpením Ježíše, ale zaměřuje se na něco víc. Práce pro naši spásu byla vyvrcholena a dokončena nevratným bodem, kterým je smrt. Fakt Ježíšovy smrti je jedinečný, trvale platný a nepřekonatelný čímkoliv. Skutečnost Ježíšovy smrti má zásadní význam pro cokoliv, co v budoucnosti pokračuje. Smrt Ježíše má moc zahladit hříchy lidu, kdežto starozákonní oběti nemají sílu odpuštění zprostředkovat. Nahrazuje všechny starozákonní oběti a činí je zbytečnými. A skutečně po zboření Jeruzaléma roku 70 se už nic neobětuje. Proč? Od doby Davida bylo nařízeno, že oběti se mohou přinášet jenom v Jeruzalémském chrámu. V Babylonském zajetí Izraelité také neobětovali, ale vznikly synagogy - "scházírny", ve kterých se muži scházeli ke čtení Tóry a modlitbě, ale ne k přinášení obětí. Tyto synagogy se pak rozrostly po celém světě. A přestože Izraelité měli v moci i Jeruzalémský pahorek, tak chrám nevznikl, protože k obnovení chrámu, podle Židů, je potřeba impuls od Hospodina - prorok. Ale ten nepříjde. Byla období v dějinách židovstva, kdy prorok nebyl. A byla to dlouhá období - proto dva tisíce let není pro ně tak moc. Posledním prorokem byl Jan Křtitel. Po pádu Jeruzaléma se sešli židovští představení a dohodli se na starozákonním kánonu. Zaměřili se víc na psané slovo než na životní praxi. Židovství se rozdělilo na ortodoxní a liberální křídlo. Ortodoxní Židé dodržují sabbat, dodržují předpisy o čistých a nečistých věcech, naproti tomu liberální směr víru moc vážně nebere.

Teologicky důležitější než utrpení je Ježíšova smrt. Ale utrpení u běžných lidí se dostává do popředí, protože každý člověk má s utrpením zkušenosti, ale se smrtí ne. Naše utrpení se může nějakým způsobem podobat utrpení Ježíšovu, ale smrt Ježíše má daleko větší význam než naše smrt. On nás svou smrtí vykoupil.

Podle synoptiků je děj evangelia postaven na dvou styčných bodech: Ježíš chce a jde do Jeruzaléma a rozhodli se, že ho zabijí. Jeruzalém bylo jediné místo podávání obětí a také jen v Jeruzalémě se konaly slavnosti Paschy. Zabíjení beránka a smrt Ježíše vidí evangelisté v úzké souvislosti. Ježíš je chápán jako nový Beránek Boží, jehož krev očišťuje od hříchu a zachraňuje od smrti každého, kdo je touto krví obmyt. Hřích, zlo vede ke smrti. Ježíš umírající na kříži není sice obtížen žádným hříchem, ale umírá jako hříšník, zločinec. Ježíš je tedy ten, kdo na sebe bere smrt, ač je nevinný a tím se za nás obětoval. Ježíšova smrt je pochopena, jestliže ji bereme jako smrt za nás. A toto je daleko důležitější než nějaké rozplývání se nad utrpením Ježíše. Ježíšovi současníci nemohli pochopit, že ten, který umírá jako hříšník, který nevládne jako král, má zachránit svět. A není důvod se jim divit.

A teď k tomu nejdůležitějšímu: co tato slova Creda znamenají pro nás? Protože vědět, že to bylo a že Ježíš zemřel za nás ještě nestačí. V listě Židům čteme tato slova:

Žd 12,1 - 4:

Hebrews 12:1  Proto i my, obklopeni takovým zástupem svědků, odhoďme všecku přítěž i hřích, který se nás tak snadno přichytí, a vytrvejme v běhu, jak je nám uloženo,
2  s pohledem upřeným na Ježíše, který vede naši víru od počátku až do cíle. Místo radosti, která se mu nabízela, podstoupil kříž, nedbaje na potupu; proto usedl po pravici Božího trůnu.
3  Myslete na to, co všecko on musel snést od hříšníků, abyste neochabovali a neklesali na duchu.
4  Ještě jste v zápase s hříchem nemuseli prolít svou krev.

Ta slova: "s pohledem upřeným Ježíše", ta jsou opravdu nesmírně důležitá, protože každý z nás se může dostat do situace, kdy je nějak konfrontován s utrpením. Každý z nás se do ní dostává. Každý z nás se dostává do situace, kdy musí volit jednu nebo druhou alternativu v tom, co se mu nabízí. A na tom mnoho záleží, jak tu volbu provede. To prvé, co každého člověka napadne, je zvolit si cestu snadnější, méně bolestnou. To je samozřejmé. A tady nastupuje požadavek: mějme oči upřené na Ježíše. Tam máme poznat, že tahle cesta není vždy cestou nejlepší, že tedy není důležité najít si cestu nejlehčí, ale že je nutné najít cestu nejlepší.

Jak vypadá?

Ježíš si svůj život nezařídil pro sebe, ve svůj prospěch. Ježíš si utrpení předem nevybral, ale on k němu došel, chtěl-li žít tak, jak žil. Byl připraven o život, o všechny vyhlídky, o všechny lidské možnosti. Nakonec ve chvíli smrti o všechny přátele a stoupence. Ale nebyl připraven o smysl svého života, o své poslání. To mu zůstalo a jenom to bylo tou potupnou smrtí naplněno. To je nesmírně důležité.

Člověk, který má oči upřeny na Ježíše, by měl rozpoznat, jaké je jeho životní poslání, ztráta tohoto poslání, které je nějak dáno Bohem, je největší tragédií. A to je to, čemu musím za každou cenu zabránit. Já mám naplnit to, co mi BŮh připravil, i za cenu bolesti, i za cenu nějakého ztroskotání, protože jenom tak nebudu oloupen o to největší. Když si zvolím cestu snadnou, mohu se sice zbavit největší bolesti, ale mohu také prohrát jádro svého života. Mohu zjistit, že jsem sice tedy bez bolestí, úspěšný, spokojený, ale přitom tu stojím nesmyslně. Beze smyslu svého života, bez naplnění svého poslání. Že je to tedy všechno v nejlepším pořádku, až na jednu maličkost, že je to všechno marné a "pro kočku". Když člověk dobře pochopí Krista, měl by se tomuhle vyhnout. Já jsem si teď vědom, že jsem nakousl téma, k němuž by bylo třeba vrátit se trochu šířeji. Asi bude dobře se k němu vrátit v postní době, až se bude mluvit o Kristově utrpení. Ale až k těmhle koncům je třeba Ježíšovo utrpení domyslet jako něco, co ukazuje cestu.
A úryvek z evangelia by nám měl ukázat, v jakém postavení vůči Kristově utrpení člověk má stát, aby to bylo přesně tak, jak on to od nás požaduje, jak si to představuje.

Mk 8, 21-38:

Mark 8:21  Řekl jim: "Ještě nechápete?"
22  Přišli do Betsaidy. Přivedli k němu slepce a prosili jej, aby se ho dotkl.
23  I vzal toho slepého za ruku a vyvedl ho z vesnice; potřel mu slinou oči, vložil na něho ruce a ptal se ho: "Vidíš něco?"
24  On pozvedl oči a řekl: "Vidím lidi, vypadají jako stromy a chodí."
25  Potom mu znovu položil ruce na oči; slepý prohlédl, byl uzdraven a viděl všecko zcela zřetelně.
26  Ježíš ho poslal domů a přikázal mu: "Ale do vesnice nechoď!"
27  Ježíš se svými učedníky vyšel do vesnic u Cesareje Filipovy. Cestou se učedníků ptal: "Za koho mě lidé pokládají?"
28  Řekli mu: "Za Jana Křtitele, jiní za Eliáše a někteří za jednoho z proroků."
29  Zeptal se jich: "A za koho mne pokládáte vy?" Petr mu odpověděl: "Ty jsi Mesiáš."
30  I přikázal jim, aby nikomu o něm neříkali.
31  A začal je učit, že Syn člověka musí mnoho trpět, být zavržen od starších, velekněží a zákoníků, být zabit a po třech dnech vstát.
32  A mluvil o tom otevřeně. Petr si ho vzal stranou a začal ho kárat.
33  On se však obrátil, podíval se na učedníky a pokáral Petra: "Jdi mi z cesty, satane!; tvé smýšlení není z Boha, ale z člověka!"
34  Zavolal k sobě zástup s učedníky a řekl jim: "Kdo chce jít se mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne.
35  Neboť kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde; kdo však přijde o život pro mne a pro evangelium, zachrání jej.
36  Co prospěje člověku, získá-li celý svět, ale ztratí svůj život?
37  Zač by mohl člověk získat zpět svůj život?
38  Kdo se stydí za mne a za má slova v tomto zpronevěřilém a hříšném pokolení, za toho se bude stydět i Syn člověka, až přijde v slávě svého Otce se svatými anděly."

---

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

• Věřím . . .
• Věřím . . . v Boha . . . Otce . . .
• Věřím v Boha . . . všemohoucího . . .
• Věřím v Boha . . . Stvořitele nebe i země. . .
• Věřím... v Ježíše Krista, syna jeho jediného . . .
• Věřím v Ježíše Krista . . . Pána našeho, jenž se počal z Ducha svatého, narodil se z Marie Panny...
• Vstal z mrtvých, vstoupil na nebesa, sedí po pravici Boha
• Ježíš Kristus přijde soudit živé i mrtvé
• Věřím ... v Ducha svatého ...
• Věřím ve ... svatou církev obecnou
• Věřím ve ... společenství svatých ...
• Věřím v ... odpuštění hříchů...
• Věřím ve ... vzkříšení těla... .
• Věřím v ... život věčný ... Amen.