Hinduismus

Spiritiualita a kasty, božstvo a lidská osoba

z knihy Světová náboženství , vydal(o): nakladatelství Zvon

Název hinduismus pochází od perských muslimů, kteří pronikli kolem r. 1000 po Kristu do Přední Asie. Hinduismus označuje tedy náboženství vyznávané tamějším obyvatelstvem až po současnost, ač se dějiny velkých náboženských tradic Indie vyznačují hlubokými proměnami.

Hlavní období jsou:
Védismus - asi v době mezi 12. – 9. stol. př. Kr.; tehdy vznikla sbírka textů zvaná védy, dodnes základní texty hinduismu.

Bráhmanismus (11.-8. stol. př. Kr.) – je to doba, kdy příslušníci nejvyšší kasty, bráhmani, sepsali na základě spekulace a kultovní praxe první významný výklad véd;

Období upanišad (od 8. století př. Kr.) v němž se mísí árijské a předárijské náboženské formy (toto období se někdy nazývá starší hinduismus).

Hinduismus – od 4. stol. př. Kr., doba, kdy byly ukončeny upanišady, kdy vznikají velké poklasické eposy Mahábhárata s epizodou Bhagavadgíta (zvanou též Gíta) a Rámájana a dochází k vytvoření velkých filozofických systémů.

Když dobu mezi upanišadami a začátkem filozofických systémů nazveme starší hinduismus, pak doba náboženské renesance po zániku indického buddhismu v důsledku islámských vpádů je období mladšího hinduismu, zatímco moderní hinduismus je doba, kdy především od 19. století došlo k výměně myšlenek mezi Indií a Evropou.

Jak hinduismus chápe sám sebe

Jeho původ se ztrácí v době předhistorické. Nemá zakladatele. Původ náboženství a původ indického národa, který vznikl přistěhováním árijských kmenů jsou zvláštním způsobem spojeny.

Příslušníkem hinduismu se člověk stává narozením. Hinduismus se prezentuje jako náboženství bez dogmat, které může tolerovat množství navzájem si odporujících interpretací. Hinduistické vědomí je dáno uznáváním véd jakožto kanonické sbírky hinduistického zjevení a uznáváním sociálního řádu, který je charakterizován kastovním systémem.

Prameny spirituality

Spisy závazné pro každého Hinda se skládají ze tří skupin textů, které se pokládají za šruti, tj. zjevení, sdělená vidoucím (rši).

Základem jsou tzv. čtyři sbírky (samhita) véd (véda = věda):
- Rgvéda, sbírka hymnů recitovaných při obětech, obsahující mytologické a světonázorové výpovědi. Je to vůbec nejstarší známý indický text (vznikl mezi 16. a 12. stol. př. Kr.).

- Jadžurvéda, sbírka obětních výroků.

- Sámavéda, sbírka písní zpívaných při obětech.

- Atharvavéda, sbírka nazvaná podle mytického kněze, obsahuje magické výroky a hymny, užívané především při soukromém kultu.

Druhou skupinu textů tvoří brahmany, komentáře a výklady napsané bráhmany ke každé ze sbírek (samhita) první skupiny.

Třetí skupina textů jsou posléze áranjaky (lesní knihy) s upanišadami, výroky, které pronášeli mudrci a učitelé ke svým žákům při společném sezení, tj. tajně (v lese). Také tyto texty jsou většinou komentáře k původním védám, ale jejich autory nejsou (jako u brahman) bráhmani. Jsou východiskem jak pro další spekulace, tak především pro meditativní praxi, rozvíjející se silně vedle praxe kultovní. Závěr véd (védánta) se svou filozofickou školou připouští dodnes okrajové nejasnosti, pokud jde o příslušnost určitých textů.

Všechno, co vzniká později – k tomu patří Bhagavadgíta, text významný i pro dnešní spiritualitu hinduismu - , nepatří v přesném slova smyslu k védám, nýbrž do oblasti tradic (smrti) sepsaných lidmi.

Kastovní systém

Vznik kast není dodnes jednoznačně vysvětlen. O čtyřech základních kastách je zmínka už v Rgvédě 10,90. Tam jsou začleněny do hierarchického řádu kosmického světa. Čtyři společenské třídy Hindů stojí v čele lidstva:
1. bráhmani – kasta kněží,
2. kšatrijové – kasta bojovníků,
3. vajšjové – kasta středního stavu – rolníci a měšťané,
4. šúdrové – kasta služebnictva.

Právo vykonávat náboženské rity mají jen bráhmani. Ale všechny tři vyšší kasty smějí studovat védy a poslouchat slovo véd. Čtvrtá kasta je z toho vyloučena, ale přece jen má výhodu v tom, že není odsouzena do stavu bez kasty. Během času se příslušnost ke kastě spojila s naukou o karmanu a znovuzrození, takže má pro hinda velký význam, neboť souvisí s vysvobozením ze sledu znovuzrození, a tak s konečným naplněním smyslu života.

Vazba na védy a na kasty tvoří základní pilíře hinduismu, ale v průběhu času se důraz přesouval z jednoho na druhý. Tak na jedné straně v novějším hinduismu je třeba vyzdvihnout velký význam už několikrát zmíněné Bhagavadgíty. Tato Píseň o Vznešeném – je jím míně Krišna (Kršna), známé vtělení (avatára) Višny – se nachází v 6. knize eposu Mahábhárata (srov. 1.1) a hrdina eposu Ardžuna je tu v hrubých rysech poučován o základních cestách hinduistické spirituality.

Tato část eposu se dodnes čte a komentuje jako klasická formulace hinduistické cesty, třebaže nepatří k védám. Na druhé straně se moderní hindové, mezi něž patří zvláště Mahátma Gándhí celý život zasazovali o zlepšení situace lidí stojících mimo kasty. Gándhí sám jim říkal haridžanové, Boží děti. Základní pilíře hinduismu však není možno odstranit už proto, že oba slouží porozumění životu v hinduistickém pohledu.

Slovo samsára označuje pomíjivost všeho, co žije ve světě. Živé bytosti neprojdou cestu od narození k smrti jen jednou provždy, ale to, co určuje existenci (duše) prochází různými existencemi jako zvíře nebo jako člověk v různých kastách. Stupeň každé existence je přitom určován podle karmanu (= skutky) předchozí existence. Vyvstává požadavek osvobození ze samsáry.

Bohové, bůh, božské

V době bráhmanismu panteon, který dosud převládal ustupuje a do popředí se dostávají především Višnu a Šiva. Ti jsou uctíváni v rozsáhlých částech Indie dodnes buď společně – pak většinou ještě s třetí postavou, Brahmou, jako Trimúrti (= trojice – avšak v Indii existují vedle tří podob božského také čtyři nebo více podob!), nebo jednotlivě jako nejvyšší bytost.

Brahma, zosobnění neutrálního brahmanu, je tvůrce a pán vesmíru, potom však ustupuje v jakémsi deistickém pojetí boha a tím ztrácí popularitu a úctu.

Višnu, zachovatel a ochránce vesmíru, zosobňuje svým způsobem brahman a stává se všudypřítomným pomocníkem. Zvláštní způsob Višnuovy pomoci se spojuje s naukou o avatára, tj. s přesvědčením, že Višnu se vtěluje do pomáhajících postav a v nich se projevuje. Zvláštní úlohu mezi avatáry má Krišna a Ráma (srv. složené jméno Rámakrišna). Višna má manželku Šrí nebo Lakšmí.

Šiva, velký proměnitel věcí, v sobě spojuje protikladné prvky. Je bůh zkázy a plození, přemožitel smrti a prostředník spásy, bůh tance a meditativního ponoření. Podobně je tomu s jeho manželkou, která je uctívána jako Umá, Durgá, Párvatí nebo Kálí a ztělesňuje Šivovu moc a sílu (šakti).

Tendence shrnout všechno v tom, co je vposledku Jedno, se pak realizuje především v prostoru spekulace upanišad. Řeč o brahmanu jako základní nosné síle kosmu sahá až k nejstarším textům véd. Avšak upanišady sbližují brahman a átman tak, že nakonec dochází k výpovědi o jejich totožnosti.

Neosobnost brahmanu nesmíme chápat absolutně. V pozdějších dějinách v náboženské praxi se neustále spojuje osobní idea Pána (Íša = Íšvara), nejvyššího boha s neosobní ideou brahmanu. Tendence ke ztotožnění neosobního brahmanu jako posledního božského Jednoho s nejvyšším osobním bohem vyházejí z Bhagavadgíty. Tam je teisticky pojaté nejvyšší jedno vybaveno rysy brahmanu, brahman je tedy ztotožňováno s božským Krišnou – Bhagavatem.

Spása (mókša) spočívá tedy v osvobození od reinkarnací, ve svobodě přemáhající život i smrt.

Cesta k osvobození (márga) má v průběhu dějin tři základní formy:
1. Karmamárga, cesta skutků je nejnižší cesta. Věrnost v úctě k bohům, v rituálním díle oběti, v užívání správných slov modlitby a v etickém jednání je cesta, která otvírá uzavřený kruh karmanu.

2. Džňánamárga, cesta poznání, vychází z toho, že poslední příčinou vytváření karmanu je nevědění (avidjá) a že osvobození může přinést poznání poslední všeobecné jednoty ve smyslu átman = brahman. Nejedná se o poznání logicko-pojmové. Toto poznání se musí naopak uskutečnit existenciálně, v celém těle. K tomu pomáhá jóga, metodické úsilí, které vede ke sjednocení s nejvyšším. Klasickým dílem jógy jsou Jógasútry, připisované Pataňdžalimu z 5. stol. po Kr.

3. Bhaktimárga, cesta láskyplné oddanosti a uctívání se těší na základě Gíta zvláštní oblibě u lidu. Jde tu o touhu dospět do rukou nejvyšší bytosti a sjednotit se s ní. Nejvyšší bytost je často osobním bohem.

(Osoba se chápe jako omezení a odlišení, tedy negativně, jako výzva k egoismu.)