Sekce: Knihovna

Józef Augustyn

Miluj Hospodina, Boha svého. Milování se stává pramenem štěstí.

z knihy Kde jsi, Adame? , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství

Biblický text: Přistoupil k němu jeden ze zákoníků, který slyšel jejich rozhovor a shledal, že jim dobře odpověděl. Zeptal se ho: "Které přikázání je první ze všech?" Ježíš odpověděl: "První je toto: `Slyš, Izraeli, Hospodin, Bůh náš, jest jediný pán; miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, z celé své duše, z celé své mysli a z celé své síly!' /.../ (Mk 12,28-31)





1. MILOVÁNÍ BOHA

Miluj je odpovědí na slyš, Izraeli. Když vstupujeme do naslouchání Bohu a jeho slovu, když slyšíme radostnou zvěst o Boží lásce, tehdy se v nás spontánně rodí touha milovat. Láska rodí lásku. Náležitým způsobem přijatá láska vyžaduje odpověď. Přikázání miluj je pouze odpovědí. Miluj tedy nevzniká z iniciativy člověka. Není to v první řadě lidské rozhodnutí, nýbrž spontánní hnutí přijaté lásky.

Miluj je přikázání, je to rozkaz. Ale než se miluj stalo přikázáním, a stalo se tak po hříchu, bylo nejprve zapsáno v lidském srdci. Miluj vyplývá z Božího stvořitelského aktu. Bůh stvořil člověka právě tak, že nemůže existovat bez lásky. Aby mohl člověk existovat, musí milovat. Mnoho současných myslitelů souhlasně tvrdí, že láska je pro člověka zásadnější než sama jeho existence. Protože láska je pramenem existence.

Člověk přichází na svět díky lásce svých rodičů. Pokud se člověk nenarodí jako plod lásky, ale pouze lidské poživačnosti, jeho život je pak obvykle hluboce zraněn. Jednou z podob zklamané lásky je nenávist. Nejčastěji vzniká jako reakce na nenaplněné potřeby lásky. Nenávist je zkažená láska. Miluj znamená uznej lásku za své jediné dobro, za zdroj svého života. Milování se stává pramenem štěstí. Čím intenzívnější láska, tím intenzívnější příval štěstí.

Cíl a smysl našeho života však nepředstavuje jakákoli láska, nýbrž láska k Bohu: miluj Hospodina, Boha svého - říká Ježíš. Jeho lásku máme uznat za naše nejvyšší dobro, v jeho lásce máme vidět jediný dobrý zdroj života, pramen štěstí. Ježíš nás zve, abychom uznali, že žijeme díky jeho lásce.

Cítíme-li se zraněni, nepřijati, nemilováni lidmi, tehdy se může stát zkušenost Boží lásky zdrojem uzdravení naší zraněné lásky. Zkušenost Boží lásky dává člověku svobodu vůči lidem, vůči jejich omezené nebo dokonce zraňující lásce. Člověk nezávisí na druhém člověku nějakým absolutním způsobem, dokonce ani tehdy, je-li s ním spojen silným citovým poutem.

Přikázání miluj Hospodina, Boha svého, říká, že člověk nemůže od svého bližního vyžadovat takovou závislost, jakou na něm požaduje Bůh. Mezi lidmi existuje vzájemná rovnost. Před Bohem jsou si všichni rovni. Zkušenost bratrství se rodí z přesvědčení, že Bůh daroval člověku život a tento život že Bohu zcela patří. Slunce svítí, déšť padá na dobré stejně jako na zlé. Zkušenost závislosti na Bohu může představovat obrovskou sílu v situaci člověka, který se musí bránit před pokusy druhých lidí zotročit ho.

Pokud si rodiče myslí, že jejich děti jim zcela patří, když muž soudí, že je pánem své ženy, když chce přítel zcela ovládat svého přítele - tehdy snadno dochází ke vzájemné manipulaci, zneužívání a nespravedlnosti. Děti nepatří rodičům absolutním způsobem. To je jedno ze základních pravidel dobré výchovy dítěte v rodině. Zralí rodiče si to uvědomují a postupně své dítě učí užívat vlastní osobní svobody. Dobré užívání vlastní svobody je jedním z nejdůležitějších rysů výchovy dítěte.

Miluj Hospodina, Boha svého. Právě zkušenost Boží lásky nám poskytuje vnitřní nezávislost. Byli bychom vůči ostatním lidem velice svobodní, kdybychom skutečně zakoušeli Boží lásku. Často se pokoušíme zotročovat bližní vlastními emocionálními potřebami právě proto, že se necítíme být milováni Bohem. Prosme v tomto rozjímání o hlubokou touhu po lásce k Bohu, o to, abychom nejprve hledali jeho lásku. Všechno ostatní, co nám je dáno, můžeme milovat v Bohu a díky Bohu. Právě Boží láska se stává konečným zdrojem každé jiné lásky.





2. INTEGRITA V BOŽÍ LÁSCE

Miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, z celé své duše, z celé své mysli a z celé své síly. Všimněme si, že Ježíš hovoří o úplné lásce, o lásce chápané celostně. Všechno v lidském životě by mělo být proniknuto láskou. Všechno by jí mělo být zahrnuto. Láska vyžaduje všechno beze zbytku, vyžaduje celou osobnost, celý lidský život, veškerý čas člověka.

Miluj Hospodina, Boha svého... z celého svého srdce... z celé své duše... z celé své mysli... z celé své síly, tzn. uznej, že všechny roviny tvého života jsou projevem nekonečné Boží lásky. Uznej, že v tobě není nic, co by nebylo projevem Boží lásky.

Ježíš nemohl říci: "Můžeš milovat svého Boha jen svým rozumem nebo jen svým srdcem". Příkaz milovat pouze částí lidské osoby by si sám v sobě protiřečil. Pokus milovat jen určitou částí osoby by vedl k vnitřní roztříštěnosti. V prvním přikázání máme co dělat se zásadou harmonie a spojitosti v člověku. Láska vyžaduje integraci. Je tedy velice důležité, abychom uspořádávali, uzdravovali jednotlivé roviny naší osobnosti, abychom je mohli podřídit lásce. Náš duch, náš rozum, naše city, naše vnímání, to vše se má stát místem přijímání a dávání lásky. Proto je nezbytné narovnávání našeho myšlení, uzdravování našich citů, pořádání našeho smyslového vnímání tak, aby bylo všechno uspořádáno kolem lásky.

Zásada integrity, zásada spojitosti se projevuje v každé skutečné lásce. Pokud v nějaké zkušenosti lásky toto pravidlo chybí, pak chybí láska - chápaná ve svém nejhlubším smyslu. Zásadu integrity v lásce dobře odhaluje analýza manželské lásky. Manželé touží zcela a výlučným způsobem si vzájemně patřit. Jedna jediná skutečnost partnerovy zrady hluboce zraňuje. Zradu nelze nijak vysvětlit. Nelze se za ni ani pouze omluvit. Po zradě je nutné navzájem si odpustit, aby bylo možné přes ni přejít k obvyklému pořádku.

Ježíš hovoří o lásce na všech úrovních: z celého srdce, z celé duše, z celé mysli, z celé síly. Na každé této rovině jde také o naprosté odevzdání. Slovo z celé se tu několikrát opakuje. Ježíš se tímto způsobem snaží říci, že v lásce si člověk nemůže nechat nic pro sebe. Láska odevzdává všechno. A všecko mé je tvé, a co je tvé, je moje (Jan 17,10) - říká Ježíš o svém svazku s Otcem. Ježíšova láska k učedníkům se projevuje také v tom, že všechno, co uslyšel od svého Otce, zjevil jim (Jan 15,15). V plnosti lásky jde o úplné vzájemné pronikání osob. Člověk je proniknut Bohem a Bůh člověkem. (...)

Láska k Bohu se nemůže opírat jen o slova a city. Upozorňuje nás na to sám Ježíš, když říká: Ne každý, kdo mi říká Pane, Pane vejde do království nebeského; ale ten, kdo činí vůli mého Otce v nebesích (Mt 7,21).

Bůh nás jako první miluje celým srdcem, celou duší, celou myslí a celou svou silou. Především jeho láska je integrální, plná, absolutní. Nejdokonalejší důkaz své celostné lásky k člověku poskytl Bůh ve vtělení svého Syna. Bůh sahá ke stvořené skutečnosti, aby zjevil věčnou, tajemnou skutečnost své božské lásky k nám.

Prosme, abychom poznali, že nás přikázání lásky zcela přesahuje, že přesahuje naše možnosti pochopit je i možnosti uskutečnit je v našem životě. Prosme také, abychom dokázali přijmout, že takové lásky nejsme schopni pouhými lidskými silami. Naše bezradnost tváří v tvář přikázání lásky k Bohu způsobuje, že začínáme brát velice vážně Boha i jeho lásku. Začínáme brát vážně naslouchání Božímu slovu, začínáme chápat, že bez Boha nemůžeme skutečně milovat. Sám Ježíš nám říká, že bez něho nemůžeme udělat nic dobrého (Jan 15,5).

Prosme Boha, abychom pokojně a pokorně přijali ubohost naší lásky. Prosme také, abychom nepodléhali nepokoji, jejž v nás může vyvolávat pýcha, která odmítá spokojit se s takovýmto hodnocením naší lásky k Bohu. První přikázání před námi stojí jako úkol; a zároveň představuje velké zaslíbení. Jestliže nás Ježíš zve k tak neobvyklé lásce, slibuje nám zároveň, že je tato láska díky působení jeho milosti v našem životě možná. Bůh nikdy nevybízí člověka k něčemu, co by pro něho bylo nemožné.





3. BUĎTE TEDY DOKONALÍ, JAKO JE DOKONALÝ VÁŠ NEBESKÝ OTEC

Pokus o plné poznání toho, jak Bůh miluje a jak i my bychom měli odpovídat láskou na lásku, se rychle vytrácí do nicoty, protože narážíme na hranice vlastních lidských možností. V prvním přikázání, nad nímž rozjímáme, se odráží jiný Ježíšův příkaz: Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec (Mt 5,48). Tato přikázání odhalují hlubinu Božího tajemství, do níž se člověk bude nořit po celou věčnost. Tato přikázání jsou pozváním ke kontemplování Boha, pozváním do věčného života. Tutéž skutečnost Boží lásky předjímá svatý Pavel, když říká: Co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo, připravil Bůh těm, kdo ho milují (1 Kor 2,9). První přikázání nám dovoluje objevit nejhlubší význam a smysl života na zemi. To, co satan nabízel Ježíšovi při pokušení na poušti: "toto všechno ti dám, padneš-li přede mnou a budeš se mi klanět" (srov. Mt 4,9), představuje pouze nepodařené "opičení se" po Bohu. Bůh jako první říká člověku: Podívej se na mou odvěkou lásku k tobě. Jestliže v ni uvěříš, bude ti patřit. Budeš moci milovat tak, jak miluji já. Jste bohové, říká bible, a Písmo nemůže lhát (srov. Jan 10,34).

Miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, z celé své duše, z celé své mysli a z celé své síly - to znamená také: otevři se beze zbytku Bohu, který dává život, otevři se dobru a štěstí, které z něho pramení, svěř mu svůj úděl bez jakýchkoli výhrad, bez jakýchkoli podmínek.

Člověk nemůže klást Bohu podmínky, protože Bůh člověku ve své nekonečné lásce také nestanovil žádnou podmínku. Jeho láska je bezpodmínečná. Bůh však prokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus za nás zemřel, když jsme ještě byli hříšní. Tím spíše nyní, když jsme byli ospravedlněni prolitím jeho krve, budeme skrze něho zachráněni od Božího hněvu - říká svatý Pavel v listu Římanům (Řím 5,8-9).

Lidský hřích není omezením Boží lásky. Bůh si nás totiž zamiloval jako hříšníky. Morální slabost je omezením lidského přijímání Boží lásky. Ve své podstatě je hřích vždycky dobrovolným zřeknutím se Stvořitelovy lásky. Vybledlost a suchopár lidského života, existenciální nuda, frustrace, již člověk prožívá - to všechno se dostavuje jako ovoce rozdělené mysli a srdce; rozdělení mezi Boha a mamon. Nelze žít šťastně, aniž by člověk poznal skutečné zřídlo štěstí. Lidský život nemůže být dobrý, pokud se člověk neotevírá zdroji samotného dobra, Bohu a jeho vůli.

Pokud člověk neuzná Boží lásku za svůj hlavní cíl, za přední hodnotu svého života, tehdy zbožští nějakou podstatnou lidskou hodnotu. Člověk odvrhující Boha současně vytváří ve svém životě jakéhosi bůžka. Ale to, co se stává modlou člověka, stává se zároveň démonem. Zbožštěná lidská skutečnost se vždy obrací proti člověku samému. Každá lidská skutečnost, která je vyvýšena nad Boha, stává se okamžitě nepřítelem člověka. Ničí ho a zabíjí. Chceme-li si to uvědomit, postačí, odvoláme-li se k jednoduché existenciální analýze mnoha lidských situací a chování.

Peníze, kariéra, alkohol, sex - ač jde o hodnoty ve své podstatě dobré - jakmile se z nich stanou hodnoty nadřazené, obrací se proti člověku a ničí jeho život. Také láska k člověku, ačkoli je jednou z nejdůležitějších hodnot, je-li zbožštěna a postavena na místo Boha, stává se zdrojem lidského pekla. Pokud matka zbožští své dítě, zničí je. Když muž zbožští ženu, utýrá ji svou žárlivostí.

Modlou člověka se může stát i jeho utrpení, pocit ublíženosti, zranění, touha po pomstě. Existuje jakési démonické pokušení pěstovat si vlastní neštěstí, vlastní pocit křivdy. Zde je příklad. Jeden z vězeňských kaplanů mi kdysi zmínil příznačný výrok jednoho z vězňů. Tento kaplan při rozhovoru naléhal na jistého vězně, aby odpustil někomu, kdo mu v minulosti velice ublížil. A vězeň úspěšně vzdoroval páterovu naléhání. V okamžitém návalu upřímnosti prohlásil přímo a bez okolků: "Otče, kdybych mu odpustil, ztratil bych smysl života."

Nic a nikdo nemůže být pro člověka bohem, jedině sám Stvořitel, který mu daroval život. Tato pravda se vztahuje na každého člověka, nezávisle na tom, zda se sám pokládá za věřícího či nikoli. Hřích ničí každého.

V závěru rozjímání nejprve hovořme s Boží Matkou, která nejvěrněji z lidí naplnila první přikázání lásky k Bohu. Ona nejhlouběji zakusila nekonečnou Boží lásku a nejplněji na ni odpověděla.

Hovořme též s Ježíšem a děkujme mu za dar prvního přikázání. Vždyť právě ono je jeho velkou milostí a důležitým životním ukazatelem. Vede nás totiž k objevu základního cíle a smyslu života. Toto přikázání je také svorníkem vnitřní lidské integrity, svorníkem jednoty v člověku.

 Nakonec hovořme s Otcem a prosme ho, abychom přijali jeho Syna jako nejdokonalejší znamení pravdivosti tohoto přikázání. Vždyť právě Ježíš, jeho život, učení a zvláště jeho smrt a zmrtvýchvstání nás mohou přesvědčit o nekonečné Otcově lásce. Pouze Ježíš nás může přesvědčit, že tato neobyčejná láska, k níž jsme zváni, je v našem životě reálná.

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

• Miluj svého bližního
• Miluj sám sebe!
• Zmrzačený pohled na sexualitu přináší prázdnotu