Sekce: Knihovna

Bob Hartman

Setkání Goliáše s Davidem

z knihy Bůh píše i na křivých řádcích , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství

Historka o boji Davida s Goliášem je patrně nejznámějším příběhem Starého zákona. Není těžké pochopit proč. Svět je totiž plný násilníků.

Když mi bylo sedm, naše rodina se přestěhovala do nového domu a - co byste neřekli - jeden takový násilník bydlel přímo naproti nám! Byl jsem tehdy stydlivý, trochu baculatý mrňous - hotová pastva pro takového klučičího tyrana. A tak jsem od něj pravidelně dostával na frak.

V oněch časech udíleli rodiče v takových případech jen jedinou radu: "Postav se mu, chlapče! Braň se!"

A tak jsem to jednoho dne opravdu udělal. Bylo to drsné a děsivé, ale zaťal jsem pěsti, zamával pažemi - a ten surovec vzal do zaječích! Užasl jsem. Byl jsem dokonce tak zmatený, že jediné, co mě napadlo, bylo zaklepat na dveře protějšího domu a omluvit se matce toho neurvalce. (Říkal jsem vám, že jsem byl až nesnesitelně způsobný jelimánek?) Už nevím, jestli jsem si z téhle zkušenosti vzal tehdy nějaké ponaučení, ale řeknu vám, co si o tom myslím dnes.

Čím jsme větší, tím větší jsou i surovci, kteří nás tyranizují. I stává se, že někdy někdo (často ten poslední, od koho byste něco takového čekali) se jim vzepře a pustí se do drsného boje. Třeba jako Martin Luther King, který snil o dni, kdy budou mít všichni lidé - bez ohledu na barvu své kůže stejná práva. Nebo jako William Wilberforce, který celý život zasvětil boji proti otroctví. A jako Matka Tereza, která hlásala, že úplně všichni lidé - chudí a nemocní i ti, kteří dosud čekají na své narození - si zaslouží naši ochranu a péči. A kdo ví? Možná, že to jednou bude někdo právě takový, jako jsi ty!





Vy-zý-vám váás!

Nenáviděl malé věci. Snad proto, že sám nikdy nebyl doopravdy maličký. Byl kdysi miminko, samozřejmě! Ale byl tím největším miminem, jaké kdy lidé v Gatu viděli. A tak musel mít hned od začátku ty největší šatečky, největší sandály a největší hračky. A to bylo pořád samé: "Nestrkej do toho chlapečka, brouku," a "opatrně s tím hrnečkem, dítě," nebo "nemačkej tak to koťátko, Goliáši, vždyť mu ublížíš!"

Malé věcičky. Malá koťátka. Malí lidičkové. Celý svět se jimi hemžil! Netrvalo dlouho a zjistil, že on sám je jiný - však mu to také druzí v jednom kuse připomínali.

Některé děti reagují na škádlení humorem. Ale Goliáš i na nejnevinnější narážku na svou obrovitou postavu odpovídal zuřivým útokem. Pravda, on sám dostal sem tam od větších kluků v Gatu také nabančeno, ale brzy je všechny přerostl - a kdo by si pak troufl na víc než dvoumetrového habána? "Na takového násilníka platí jen jedno," usoudil nakonec jeho táta. "Vojna! Ta ho už srovná."

Se svou silou a obrovitým vzrůstem měl naději, že to v armádě dotáhne jaksepatří vysoko. Ale pohrdavým postojem k "mrňavým vojevůdcům" a jejich hnidopišským předpisům se sám odsoudil do role řadového pěšáka.

Jediné, k čemu byl Goliáš nakonec dobrý, bylo zastrašování nepřítele. V tom ale byl opravdu jedinečný!

Navlékl si brnění - přes půl metráku lesklého bronzu. Pak uchopil tři metry dlouhé kopí s pětikilovým hrotem. Nakonec se postavil před šiky Pelištejců - hotová lidská příšera v plném lesku. "Vy-zý-vám váás!" řval z plna hrdla a jeho hulákání se neslo přes údolí, na jehož protější straně tábořilo izraelské vojsko. "Vyzývám vás k boji! Pošlete proti mně svýho nejlepšího válečníka! A když mě porazí," tady se Goliáš vždycky ušklíbl, ' "staneme se vašima otrokama."

Jen málo mužů uposlechlo jeho výzvy. Malých mužů. S malými meči. Goliáš se vždycky zasmál, když si vzpomněl, jak jim roztříštil mrňavé hlavičky a na zemi zanechal ležet jejich pokroucená, zpřerážená drobná těla. Většina mužů to však raději vůbec nezkoušela. Už jen přítomnost toho obra jim maličká srdce rozbušila strachy a přiměla je zalézat do stanů.

A totéž čekal i dnes. Protože Izraelci nebyli jen malým, ale vůbec tím nejmenším národem! Pár roztroušených kmenů. Malé, zanedbané vojsko. A je-li pravda to, co se mu doneslo, na svou ochranu mají jen jednoho jediného maličkého boha. Stěží to stálo za tu námahu, ale přesto sešel do doliny Posvátného stromu, aby pronesl svou obvyklou výzvu. Říkal si, že dnes to bude mít brzy za sebou. Ale netušil, jak doslova se tahle jeho myšlenka vyplní.





David chce bojovat s obrem

Izraelci uslyšeli stejnou výzvu, jakou slýchali už celých čtyřicet dní. A chvěli se až do posledního muže. Ale Goliášovo hulákání vyslechl ještě někdo další. Někdo, kdo je slyšel poprvé. A ta výzva ho rozlítila. Snad to nějak souviselo s jeho úctou k vlastnímu lidu. Snad to nějak souviselo s jeho úctou k Bohu. Ale možná, že ho už přestalo bavit být pořád malý.

David byl koneckonců nejmladší z osmi sourozenců. A bez ohledu na to, jak statečně si počínal při obraně otcových stád, jeho bratři v něm pořád viděli malého šprčka. Šoupni mi sem sandály a přihraj mi suknici, špunte - to býval jeho úděl. A zatímco starší bratři mohli sloužit jako vojáci, on jim směl tak leda přinést oběd a jejich velitelům pár homolek kozího sýra. "Kdybych tak jednou," sníval David, "mohl pro změnu udělat něco opravdu velikého." A pak uslyšel Goliášovu výzvu /.../

Nakonec se to doneslo ke králi Saulovi a ten se zajímal, co je to za chlapce.

Obr mezitím pořád čekal. "Svý mrňavý srdínka maj až v mrňavých krčkách," posmíval se hnusně. Pak shlédl na svého štítonoše. Ten drobný chlapík se ale nesmál. Po pravdě řečeno měl v tom poledním vedru co dělat, aby sebe i těžký štít udržel jaksepatří zpříma.

"Ubohost," zamručel Goliáš pod vousy a uvažoval, zda se vůbec někdy Izraelci odváží poslat proti němu svého vyzyvatele: "Tak ty chceš bojovat s obrem?" zubil se král Saul.

Tenhle pohled David dobře znal. Stejně se na něj čas od času dívali i jeho starší bratři. Jako kdyby mu naznačovali, tebe, mrňousi, neberu vážně, ty bezvýznamný pasáčku...

A tak David stál před králem rovně jako svíčka a odpověděl tím nejhlubším hlasem, jakého byl schopen: "Ano, Veličenstvo, chci."

"A proč si myslíš, že ho dokážeš porazit?" zajímal se - teď už vážněji - izraelský panovník.

David nad odpovědí dlouho neuvažoval. "Bojoval jsem se lvy," odtušil. "A s medvědy. To všechno; abych chránil ovce svého otce. A pokaždé mi Hospodin dopomohl k vítězství. Vím jistě, že v boji s tímhle obrem učiní totéž."

Král nevěděl, co má dělat. Ten chlapec má kuráž: Ten hoch má víru. Ale když mu dovolí bojovat s obrem, mládeneček bude brzy po smrti! Přesto král potřeboval odvážného bojovníka ber kde ber! A tak mu něco navrhl: "Pohleď, má zbroj," pravil. "Vezmi si alespoň moji zbroj. Můj štít. Můj meč. Můj pancíř. Všechno, co chceš! Budeš potřebovat tu nejlepší ochranu."

David pohlédl na královskou zbroj. Sem tam si něco z ní vyzkoušel a něco potěžkal. Ale všechno to na něj bylo moc veliké a těžké.

"Já mám svoji ochranu," řekl nakonec králi. "Sám Bůh Hospodin bude mým pancířem. On mi bude štítem." A pak se uklonil a vyšel ze stanu.

Goliáš mezitím přešlapoval z jedné obrovské nohy na druhou a pobrukoval si starou pelištejskou písničku. "Za minutku se vrátíme do tábora," řekl svému štítonoši, který si při jeho slovech s úlevou oddechl a v duchu děkoval všem bohům, na které se dokázal rozpomenout. Ale ještě než svou modlitbu dokončil, ozval se z izraelského tábora radostný křik. Kdosi mířil na bojiště.





Do černého

"No konečně!" Goliáš slintal blahem jako hladovec, kterého právě pozvali na oběd.

Zprvu to vypadalo na drobnou postavu. To ovšem Goliáš připisoval vzdálenosti, která je dělila. Ale čím byl ten člověk blíž, tím mu připadal menší, až si nakonec obr uvědomil, že jeho vyzyvatelem není žádný dospělý válečník, ale nic víc, než obyčejný chlapec!

"To má bejt nějakej vtip?" mumlal směrem ke svému štítonoši. Ale ani štítonoš ani izraelský mladíček se nesmáli. "Nebo snad..." a tady se obrova řeč změnila ve výhrůžné vrčení, "je to způsob, jak mě Izraelci chtěj urazit? To se mně vysmívají? Dělají si ze mě srandu? No dobrá, uvidíme, kdo se bude smát naposled!"

A potom zařičel - zařval tak, že se země třásla a jeho štítonoš jakbysmet.

"Copak jsem pes, že na mě posíláte klučíka s holí?" vřeštěl. "Vyšlete proti mně skutečnýho vyzyvatele - nebo se vzdejte!" "Já jsem ten, kdo tě vyzývá," opáčil David, snaže se o stejně hluboký hlas, jakým před chvílí hovořil s králem. "A Hospodin, kterému sloužím, je skutečným Bohem zástupů. On mi dnes dá nad tebou zvítězit!"

To Goliášovi stačilo. Hmátl po štítu, zvedl kopí a vyrazil vpřed. Malí lidé, malí vojevůdci a maličcí vojáčci. Drobotina, která ho štvala po celý život! A teď mu za to tenhle mrňous s jeho mrňavým vojskem a ubohým malinkým bohem zaplatí. Probodne toho mládenečka, rozdrtí mu lebku a každému předvede, co dokáže opravdu velký a silný chlap!

Ale jak se hnal proti chlapci, David klidnou rukou sáhl do pastýřské mošny a vyňal z ní kamínek. Vložil ho do praku a zatočil jím nad hlavou. Pak se pomodlil k Bohu za prudký hod a jistý zásah.

Kámen i obr si letěli v ústrety. V poslední chvíli ho Goliáš zahlédl: drobounké smítko, nepatrný úlomek, tak malý, že ani nestál za uhnutí. Ale když ho zasáhl mezi oči, obr zařičel, zařval a s rachotem se svalil na zem. A ta maličká věc bylo to poslední, co v životě viděl.

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

• Davidovo selhání
• Jidášův příběh