Miluj svého bližního

Své bližní si nikdo nevybírá

z knihy Kde jsi, Adame? , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství

Přistoupil k němu jeden ze zákoníků, který slyšel jejich rozhovor a shledal, že jim dobře odpověděl. Zeptal se ho: "Které přikázání je první ze všech?" Ježíš odpověděl: "První je toto: `Slyš, Izraeli, Hospodin, Bůh náš, jest jediný pán; miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, z celé své duše, z celé své mysli a z celé své síly!' Druhé je toto: `Miluj svého bližního jako sám sebe!' Většího přikázání nad tato dvě není." (Mk 12,28-31)
(...)

1. KDO JE MŮJ BLIŽNÍ?

Nelze oddělit přikázáni blíženské lásky od přikázání lásky k Bohu. Druhé přikázání neexistuje samostatně a odděleně od prvého. Většího přikázání nad tato dvě není. Pán Ježíš dělá ze dvou přikázání jedno. Lidské srdce bylo stvořeno tak, že nemůže existovat bez druhého člověka. Člověk dostává život od člověka a bez něho nemůže být.

Většina našeho lidského počínání se zakládá na hledání blíženské lásky. Podstatou touhy člověka zalíbit se druhým je právě touha získat si, přitáhnout na sebe jejich lásku.

Miluj svého bližního: na druhém místě uznej, že za život, dobro, štěstí vděčíš člověku. Uznej, že potřebuješ člověka a že druzí potřebují tebe. Existuje tu těsná závislost mezi dobrem mým, které plyne z lásky druhých a dobrem druhých, které plyne z mé lásky k nim.

Miluj svého bližního - to znamená věnuj mu svou důvěru, svěř mu svůj život. Zároveň žij tak, aby se tvůj bližní mohl svěřit tobě. Žij tak, abys byl hoden jeho důvěry.

Miluj svého bližního. Zastavme se u slova b l i ž n í. Už samo slovo bližní nám ukazuje smysl druhého přikázání. Tvůj bližní není někdo cizí, tobě vzdálený. Druhý člověk je bližním, znamená to, že je tvůj, patří ti. Tvůj bližní je ti blízký. Je tvůj, ale ne na základě uskutečněné volby. Je tvůj, protože ti byl dán jako dar.

Nikdo z nás si nevybírá matku, otce, sourozence. Rodiče si nevybírají své děti. Nikdo si také zvlášť nevybírá své vychovatele, pedagogy, kněze. Ale i lidi, které si přímo vybíráme, např. chlapec, dívka, muž, žena, čekají už určitým způsobem připraveni na cestě našeho života. Naše volba často spočívá v tom, že je přijímáme, akceptujeme, spojujeme se s nimi uvedenými svazky. Slovo bližní dokonale označuje roli druhého člověka v našem životě a naši roli v životě druhých.

Kdo je můj bližní? - ptá se zákoník Ježíše. Ježíš odpovídá na tuto otázku podobenstvím o milosrdném Samařanu. V tomto podobenství ukazuje Ježíš, že se bližním Samařana stal člověk, kterého si on sám nevybral, ale který mu byl dán - jako úkol. Zraněný Žid se mu stal obtížným darem. Ježíš se nám v tomto podobenství snaží říci, že naším bližním je vždycky ten, kdo nás potřebuje, kdo se objevuje na naší cestě s prosbou o pomoc. Ale naším bližním je také ten, koho sami potřebujeme. Potřebujeme nikoli ve smyslu utilitárním (možnost využít ho), ale ve smyslu potřeby srdce.

V pojmu tvůj bližní mají zvláštní váhu rodinná pouta, protože se prakticky nedají zastoupit žádnými jinými vztahy. Nelze zastoupit roli otce, roli matky. Nedostatek otcovské či mateřské přítomnosti způsobuje citelnou ránu, po níž zůstávají následky na celý život. Zrada, opuštění manželky, manžela způsobuje bolestné zranění, které nelze vymazat žádným novým svazkem. Rodinné vztahy mají zvláštní důležitost, protože zvláštním způsobem ovlivňují náš život.

Miluj svého bližního - tzn. uznej, že ti tvoji bližní dávají život, a ty máš dávat svůj život jim. (...)

A pokud se dnes cítíme byť jen trochu osamělí, nemilovaní, odmítaní, pohrdaní, pak je to i proto, že pohrdáme darem přítomnosti druhého člověka. Možná že se více soustřeďujeme na naše pocity a potřeby než na lidi, které nám Bůh v našem životě posílá do cesty.

Nejednou se v nás objevuje velká emocionální nenasytnost. Ta často způsobuje, že nejsme schopni přijmout a ocenit tu trošku lásky, přijetí, vřelosti, srdečnosti a uznání, které nám bližní věnují. Nejsme také schopni všimnout si lidí, kteří nás prosí o nějakou pomoc.

Občas se na naše bližní urážíme jen proto, že nás nemilují láskou podle našich představ, na kterou nestačí. Vyžadujeme od nich absolutní lásku, které nejsou schopni. Je třeba, abychom v sobě chránili a rozvíjeli pokoru, která nám umožní přijímat i skromná znamení lásky, otevření se a oběti. Musíme mít také pokoru obětovat bližním svou vlastní ubohou lásku, které jsme schopni právě dnes. A snad později, až citově a duchovně dorosteme, stačíme i na větší lásku. Ale dnes se snažme dát jim to, čím v daném okamžiku disponujeme.

V tomto rozjímání se ptejme sami sebe, zda nepohrdáme těmi drobečky vstřícnosti, vřelosti, zájmu, péče ze strany druhého člověka. Zda nežádáme od bližních to, co nám nejsou schopni dát. Ptejme se také, zda nás neprovází falešná ušlechtilost, která chce dávat druhým to, co sama nemá. Bližnímu můžeme věnovat pouze to, co sami máme. Nic víc. Pokud někdo nemiluje svůj život, nemůže si zamilovat život svých bližních.

2. DRUHÉ PŘIKÁZÁNÍ JE DŮSLEDKEM PRVÉHO

Přikázání blíženské lásky stojí hned na druhém místě, neboť je důsledkem prvního. Druhé neznamená: méně důležité než první. Není na místě vnášet mezi tato dvě přikázání soupeřivost. Druhé je stejně důležité jako první, ač z prvního vychází. Nelze oddělit blíženskou lásku od lásky k Bohu. Láska k Bohu představuje zdroj lidské lásky. Lidská láska je zpětně důležitým hlediskem skutečného prožívání lásky k Bohu.

Pokud někdo nemiluje bližního, kterého vidí, nemůže milovat Boha, kterého nevidí. Zachovávání druhého přikázání představuje hledisko pravdivosti života podle prvního přikázání. Pokud by druhé znamenalo tolik co méně důležité, bylo by tu pokušení oddělovat druhé přikázání od prvého. Jakmile ale oddělíme lásku k člověku od lásky k Bohu, podceňujeme spojitost celého přikázání. Řekne-li někdo: "Já miluji Boha", a přitom nenávidí svého bratra, je lhář. Kdo nemiluje svého bratra, kterého vidí, nemůže milovat Boha, kterého nevidí (1 Jan 4,20). V tomto rozjímání prosme, abychom v našem životě vnímali potřebu spojení lásky k Bohu s láskou k člověku.

Na hodnotovém žebříčku je přikázání lásky k Bohu vždy na prvním místě. Ale vezmeme-li v úvahu chronologii naší lidské zkušenosti, zakoušíme nejprve blíženskou lásku. Ona předchází zkušenost Boží lásky. Nejprve zakoušíme lidskou lásku: lásku rodičů, příbuzných, našich přátel. Teprve potom, analogicky, z drobtů lidské lásky budujeme zkušenost Boží lásky. Lidská láska otevírá hlavní přístupovou cestu k Bohu. Právě díky vzájemné lásce se společně doprovázíme k Bohu. Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým. (Jan 13,35). (...)

Zkušenost Boží lásky staví na zkušenosti lidské lásky. Bůh se ve své touze zjevit svou lásku lidem odvolává k pojmům odvozeným z mezilidských vztahů. Neexistuje zvláštní terminologie pro vyjádření Boží lásky. Všechny pojmy, kterými popisujeme Boží lásku, jsou čerpány z lidské lásky. Říkáme, že nás Bůh miluje jako otec a matka, jako milý a manžel, jako přítel, jako pastýř atd. A ačkoli je mezilidská láska skutečně výchozím bodem pro popsání odvěké Boží lásky, nemůže být dočasná láska konečným zdrojem lásky jako takové. Přikázání blíženské lásky je uloženo jako druhé v pořadí, protože nás přivádí ke zdroji veškeré lásky: vede nás k Bohu. Právě Bůh je pramenem blíženské lásky. Nemůžeme milovat bližního, pokud nedovolujeme Bohu, aby nás miloval. Pokud se někdo neotevírá Bohu, ale zároveň se snaží dávat bližním svou lidskou lásku, poměrně rychle se stane ve svém jednání dvojznačným. Bude se chovat jako Jidáš, který skutečně rozdával peníze chudým, ale sám kradl z měšce, do kterého se peníze ukládaly. Ježíš varuje: Amen, amen, pravím vám: Kdo nevchází do ovčince dveřmi, ale přelézá ohradu, je zloděj a lupič (Jan 10,1). Dveřmi do ovčince, branou služby bližním je Kristus. Chceme-li sloužit bližním, musíme přijmout Krista, musíme jím "projít". Pokusíme-li se uskutečňovat druhé přikázání, aniž bychom se opírali o prvé, budeme ve své lásce dvojznační. Budeme zdůrazňovat lidské city, budeme především hledat vlastní uznání, přijetí ap. Při konání apoštolské služby budeme vázat lidi více na sebe než na Boha. To, co přísluší Bohu, si budeme zabírat pro sebe. Pokud se člověk neopírá pevně o Boha, snadno může začít manipulovat svými bližními. Bude je pokládat za nástroje. Matka, která nemá pevnou oporu ve svém muži, může snadno manipulovat svými dětmi. Může je milovat vlastnickým způsobem. Nedostatek opory v Boží lásce způsobuje, že naši bližní budou ohrožováni naší manipulací. Čím hlubší a silnější budou naše svazky s bližními, tím více budou vystaveny nebezpečí manipulace.

3.LÁSKA DOPŘÁVÁ SVOBODU

Tam, kde neexistuje úplná svoboda, neexistuje ani úplná láska. Marnotratný syn se mohl vrátit do otcovského domu jen proto, že ho otec miloval. Peklo je nutnou skutečností právě a jen proto, že Bůh daroval člověku svobodu. Bůh dává svobodu, protože láska vždycky dopřává svobodu. Tam, kde je svoboda omezována, začíná se láska ubírat cestou manipulace.

Proto je při tomto rozjímání důležité následující cvičení. Podívejme se, jakým způsobem jsme byli v životě druhými lidmi manipulováni. V menší či větší míře jsme byli všichni podrobeni určité manipulaci; jednou byla manipulace velice nenápadná, jemná, jindy byla šita hrubou nití. Způsoby manipulace lidskou svobodou mohou být velice různorodé, lze například manipulovat člověkem s využitím jeho nevědomosti, strachu, pocitu ohrožení, pocitu viny, nezdravých ambic, citové křehkosti atp. Manipulace druhým člověkem určitým způsobem vždycky představuje přiživování se na jeho křehkosti, citlivosti a ubohosti.

Často dochází k manipulaci ve vztahu, v němž má jedna ze zúčastněných stran určitým způsobem převahu; převahu síly, dospělosti, postavení, věku, hmotné zajištěnosti atp. Vychovatel a vychovávaný, rodič a dítě, lékař a pacient, boháč a chuďas, nadřízený a podřízený, profesor a student - to jsou vztahy, v nichž může snadno docházet k manipulaci. Snad nejčastějšími obětmi různého druhu manipulace jsou děti. Mnoho "nedovolených hmatů", kterých rodiče nebo vychovatelé užívají ve vztahu k dětem, často patří k určitým druhům manipulace. Zvláště bolestnou formou manipulace dítětem je využívání jeho pocitu ohrožení a strachu z odmítnutí; například: "když budeš zlobit, maminka tě nebude mít ráda"; "když nebudeš poslouchat, maminka bude nemocná" atp.

Povšimněme si, že se nás manipulace velice bolestně dotýká. Tam, kde se vyskytuje manipulace, chybí spontánnost, radost. S manipulací se pojí sklíčenost, smutek. Manipulace totiž představuje skutečné ohrožení naší svobody. Uvědomění si skutečnosti, že jsem manipulován, je velice důležité, abych se sám dokázal vyhnout tomuto způsobu jednání s druhými. Děti často manipulují svými rodiči, ale jen proto, že se rodiče předtím pokoušeli manipulovat dětmi.

V tomto rozjímání prosme Boha, abychom odhalili pokušení podléhat manipulaci druhých lidí i pokušení manipulovat sami svými bližními. Nejprve nahlédnu do historie svého vlastního života a uvědomím si, kdo a jakým způsobem se pokoušel mnou manipulovat. Zvláštní pozornost věnuji nejnápadnějším formám manipulace mou vlastní svobodou a mou osobou. Při manipulaci neexistuje skutečná starost o bližního, ale pouze snaha podřídit ho vlastní vůli či pokus o dominaci nad ním.

V každém vztahu lásky mezi dvěma lidmi musí být přítomna základní rovnost a bratrství. Před Bohem jsme si všichni rovni. Rozdíl zastávaných úloh neničí přinejmenším rovnost vyplývající ze skutečnosti, že máme všichni jednoho Otce v nebi. A přestože existuje zásadní rozdíl mezi rolí a funkcí nadřízeného a podřízeného, vychovatele a vychovávaného, rodiče a dítěte, obě strany mají přesto tatáž základní nezrušitelná práva a tytéž základní nezrušitelné povinnosti. O základní rovnosti mezi lidmi hovoří i Ježíš: Vy však si nedávejte říkat `Mistře': jediný je váš Mistr, vy všichni jste bratří. A nikomu na zemi nedávejte jméno `Otec': jediný je váš Otec, ten nebeský. Ani si nedávejte říkat `Učiteli': váš učitel je jeden, Kristus (Mt 23,8-10).

Na závěr rozjímání hovořme s Ježíšem jako naším jediným Mistrem, Učitelem; hovořme s Bohem Otcem jako naším jediným skutečným Otcem, jemuž všichni náležíme. Prosme o pokoru vůči lidem, na něž jsme nějakým způsobem odkázáni; prosme i o velkou svobodu, která nám umožní spravedlivě se bránit proti nepříslušné manipulaci. Prosme také, abychom si uvědomovali naše vlastní práva stejně jako práva lidí, kteří jsou na nás závislí. Prosme o hlubokou zkušenost víry, že všichni patříme nebeskému Otci.