Sekce: Knihovna

Henri J. M. Nouwen

Spřátelit se se smrtí

Prolog

z knihy Náš největší dar - Úvahy o smrti a o službě umírajícím. , vydal(o): ZVON

Prolog

Dne 31. prosince 1992 ve tři hodiny odpoledne byl povolán do věčného domova Maurice Gould. Zemřel po dlouhém zápase s Alzheimerovou chorobou v Yorkské centrální nemocnici v Richmond Hillu, nedaleko Toronta v Kanadě.

Maurice - neboli "Moe", jak jsme mu říkali - byl členem Archy, založené v r. 1964 Kanaďanem Jeanem Vanierem. Archa je celosvětová síť komunit, v nichž si mentálně postižení lidé a jejich ošetřovatelé navzájem vytvářejí domov. Maurice žil čtrnáct let v komunitě Archy zvané Rozbřesk, v Torontu. Byl znám pro svou radostnou povahu, vlídnost a lásku k domovu. Mnozí z těch, kteří se s ním během let setkávali, si ho velmi oblíbili. Jako by jeho postižení - Downův syndrom - bylo jen druhotnu stránkou jeho úžasného daru: darovat a přijímat lásku.

Během posledních dní Moeova života jsem byl ve Freiburku v Německu. Vyslal mě tam Rozbřesk, abych si na několik měsíců odpočinul od své pastorační práce v komunitě a zaměřil se výhradně na psaní. Když mi představený naší komunity, Nathan Ball, telefonoval, aby mě zpravil o Moeově smrti, věděl jsem náhle, že se musím co nejdřív vrátit do Toronta, abych s Moeovou rodinou a mnoha přáteli sdílel bolest z jeho odchodu, a zároveň radost z jeho osmapadesáti naplněných let života.

Příštího dne jsem během letu domů hodně přemýšlel o životě a smrti a začal uvažovat nad tím, jak nám může být naše umírání stejně vlastní jako náš život.

Jelikož jsem do Toronta letěl letadlem společnosti Air Canada z Frankfurtu přes Německo, Holandsko, Anglii, Atlantický oceán a Nové Skotsko, měl jsem dostatek času k úvahám o umírání: o Mauricově umírání, o mém vlastním umírání i o každodenním umírání tolika lidí na celém světě.

Je smrt skutečně něčím tak hrozným a absurdním, že by bylo lepší na ni nemyslet a nemluvit o ní? Je opravdu smrt tak nežádoucí součástí našeho bytí, že by bylo lepší chovat se, jako by jí vůbec nebylo? Je pravdou, že je smrt naprostým koncem všech našich myšlenek a činů, že se s ní prostě nedokážeme smířit? Nebo se můžeme se svým umíráním postupně spřátelit a otevřít se mu s důvěrou, že se nemáme čeho obávat? Je možné připravit se na smrt se stejnou pečlivostí, s jakou se naši rodiče připravovali na naše narození? Můžeme očekávat smrt jako přítelkyni, která nás chce přivítat domů?

Během osmapůlhodinového letu jsem však nepřemýšlel jen o Mauricovi a o těchto otázkách, nýbrž i o svých dalších umírajících přátelích a o svém stárnoucím otci. Asi před měsícem, 24. listopadu, jsem se v Betánii (v katolickém domě v kalifornském Oaklandu) setkal s Rickem. Betánie, kterou nedávno založil Michael Harank, má skýtat místo pro ošetřování lidí nemocných AIDS. Rick má AIDS a ví, že mu k životu zbývá již jen krátký čas. Když jsem seděl u něho na posteli a držel ho za ruku, řekl mi: "Co ještě mohu dělat v těch měsících, které mi zbývají? Můj přítel, kterého tolik miluji, si může dělat všelijaké plány do budoucna, pro mě však již žádná budoucnost neexistuje." Z očí mu tekly proudem slzy a stisk jeho ruky zesílil.

Potom jsem myslel na svou švagrovou Marinu, která po celých pět let zápasila s rakovinou střev, prodělala tři náročné operace a nakonec, když se veškerá další léčba ukázala jako zbytečná, modlíc se ponechala věcem volný průběh. Marina otevřeně hovořila o své smrti s lékaři, se zdravotními sestrami, s mnoha přáteli, se svou matkou, se svým manželem Paulem i se mnou. Ve svých básních vyjadřovala své pocity ohledně blížící se smrti, i když se její blízcí o ní v její přítomnosti neodvážili ani zmínit.

Za deset dní oslaví v Holandsku můj otec devadesáté narozeniny. Stále je ještě plný energie, stále píše, stále přednáší, stále si dělá plány do budoucnosti. Mně však říká: "Synu, mé tělo je vyčerpané, oči už nedokážou zaostřit, žaludek nesnese moc potravy a mé srdce je velmi, velmi slabé."

Lidé umírají. A to nejenom těch několik, které osobně znám, nýbrž bezpočet lidí všude na světě, každý den, každou hodinu. Umírání je nejvšeobecnější lidskou událostí, něčím, co musíme podstoupit všichni. Umíráme však správně? Je pro nás smrt něčím víc než jen nevyhnutelným osudem, u něhož bychom byli raději, kdyby vůbec neexistoval? Nebo se naše smrt může nějak stát aktem naplnění, snad lidštějším, než je jakýkoli jiný lidský čin?

Když jsem se onoho prosincového dne dostavil ke druhému terminálu Pearsonova mezinárodního letiště v Torontu, čekal už na mě Nathan Ball. V autě mi vyprávěl o Moeově smrti. Moeova rodina i přátelé byli během jeho posledních hodin s ním. Panoval tam zvláštní smutek smísený s radostí. Opustil nás obdivuhodný přítel. Jeho dlouhé utrpení došlo milosrdného konce. "Moa měl každý tak rád," řekl Nathan. "Bude nám chybět, přišel však jeho čas."

Dny, které následovaly, byly naplněny bolestnými pocity, ale zároveň i tichou radostí. Moe byl mrtev, ale jako by se náhle zviditelnil jeho nový život. Telefonovalo se jeho přátelům široko daleko, psaly se dopisy. Hlavní však bylo, že se lidé scházeli a společně se modlili, jedli, vyprávěli si příběhy, prohlíželi si fotografie - prostě s úsměvem i slzami vzpomínali. Ze všech dní, které jsem v Rozbřesku prožil, patří ty po Moeově smrti k nejintimnějším, nejvíce sjednocujícím a zvláštním způsobem nejpožehnanějším. Muž, jenž nám skrze svou křehkost a slabost pomáhal za svého života vytvářet komunitu, vykonal ještě více svou smrtí. Když jsme se sešli v naší domácí kapli, navštívili pohřební síň, zpívali a s vděčností se modlili v anglikánském kostele v Richmond Hillu, a nakonec nesli rakev ke hrobu na Královském městském hřbitově, sdíleli jsme hluboký pocit, že nejenom život vede ke smrti, nýbrž že i smrt vede k novému životu. Obklopoval nás a naše rozhovory pronikal duch lásky a dobroty, každého z nás se dotýkal duch odpuštění a uzdravení, a hlavně nás vzájemně spojoval duch jednoty a společenství. Vděčně jsme přijali onoho ducha jako dar od Moea, který zemřel, a přece žil.


V předvečer mého návratu do Evropy na oslavu otcových narozenin a poté, co jsem se vrátil ke své práci ve Freiburku, jsem šel na večeři s Nathanem Ballem a Sue Mostellerovou, dvěma dobrými přáteli a dlouholetými členy Rozbřesku. Při jídle se mě Nathan zeptal: "Kde a jak bys vlastně chtěl zemřít?" Vyslovil tu otázku docela klidným tónem. Byla to otázka, jež prýštila z našeho nového vědomí, že stejně jako Moe i my dříve nebo později zemřeme. Toto vědomí nás ponoukalo, abychom se ptali sami sebe: Připravujeme se vnitřně na svou smrt, nebo ji nebereme na vědomí pro přílišnou zaneprázdněnost? Pomáháme si navzájem umírat, anebo prostě předstíráme, že tu stále budeme jeden pro druhého? Přinese naše smrt přátelům nový život, novou naději a novou víru, nebo nebude ničím jiným než dalším důvodem k zármutku? Hlavní otázka nezní, co všechno bychom měli ještě v těch několika zbývajících letech života udělat, ale spíš, jak se na svou smrt připravit, abychom skrze ni nalezli nový způsob, jak seslat svého a Božího ducha těm, které jsme milovali a kteří milovali nás.

Nathanova otázka: "Kde a jak bys chtěl zemřít?" mě postavila před oči veliký úkol: Nestačí jen dobře žít, nýbrž je důležité i správně zemřít.

Když jsme druhého dne jeli na letiště, děkoval mi Nathan za to, že jsem se vrátil na Moeův pohřeb, a přál mi hezkou oslavu otcových narozenin a měsíc plodného psaní ve Freiburku. Během letu do Amsterodamu jsem si uvědomil, že nyní již lépe než předtím vím, o čem budu psát. Chtěl bych napsat něco o tom, jak se spřátelit se svou vlastní smrtí, aby se mohla stát mým nejdrahocennějším darem světu, který tolik miluji.

A teď - po mohutných oslavách v Holandsku a dlouhé jízdě vlakem přes Německo - jsem opět sám ve svém malém, klidném a osamělém bytě ve Freiburku. Existuje snad pro mě lepší místo, kde bych se mohl spřátelit se svou vlastní smrtí?

---

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

• Pro člověka není dobré, aby umíral sám
• Psát o umírání a nezmínit se o vzkříšení, je jako psát o plachtění a nezmínit se o větru.