Sekce: Knihovna

Anselm Grün

Šťastná láska není zdaleka samozřejmostí,

z knihy Bydlet v domě lásky , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství

To, co Dostojevský ve svém románu Idiot popsal jako lásku zabíjející, představuje fenomén, s nímž se často setkáváme i my. Ať lidé touží po pravé lásce jakkoli intenzivně, přece často zakoušejí, že se jejich cit promění v nenávist, žárlivost, v pomstu, dokonce v ochotu milovaného člověka zahubit. I když je láska ještě v plné síle, přece se do ní mísí pochybnosti, zda mě ten druhý skutečně miluje tak výlučně, anebo zda snad nemiluje jiné více než mě. A odrážet takové myšlenky není vůbec lehké: mohou se uhnízdit v srdci a zatemnit je. Cítíme, že šťastná láska není zdaleka samozřejmost - vždycky je ohrožena pochybami o lásce toho druhého a vlastní neschopností umět skutečně milovat.

Mnozí zaměňují lásku s vlastněním. Rádi by měli milovaného člověka jen pro sebe - dívají se na něho jako na majetek, o nějž se s nikým nehodlají dělit. Drží ho na uzdě, aby mohl mít rád jedině je. Žena žárlí, protože její přítel mluví s jinou ženou. Muž nesnese, že jeho žena jde k přítelkyni, s níž si dobře rozumí. Má pocit, že by s ní mohla mluvit o něm a o jejich vztahu. Žárlivost se podobá vězení, do něhož zavřeme svého partnera. Nesmíme udělat nic, co by v něm mohlo probudit žárlivost. Ale čím více milovaného člověka držíme na uzdě, tím více ho sužujeme a vytváříme v něm agrese, dokonce i nenávist.

Často nejsme schopni skutečné lásky, protože naše láska je určována předchozími zážitky. Jako dítě jsme třeba získali zkušenost, že jsme byli opuštěni právě ve chvíli, kdy jsme matku nebo otce nejvíce potřebovali. Byli jsme ponecháni sami sobě, když jsme ve své dětské postýlce volali o pomoc. Museli jsme si lásku rodičů vykupovat tím, že jsme byli obzvláště hodní a že jsme se přizpůsobovali přáním rodičů. Splnili jsme jejich očekávání. Báli jsme se, že rozhádaní rodiče od sebe odejdou, a my je ztratíme. Anebo jsme zakusili lásku, která sice všechno dá, ale zároveň si vynucuje vděčnost. Anebo jsme ve své lásce k rodičům poraněni tím, že jsme se svou potřebou po blízkosti a něžnosti v jejich očích zesměšnili. Naše schopnost lásky je zmenšena životními frustracemi a neurotickými strukturami, které s sebou vláčí snad každý z nás. Umění zralé lásky od nás vyžaduje dlouhého usilování.
 

Struktura textu této kapitoly:

• Osudy lásky ve světové literatuře
• Rozplynutí lásky
• Přemrštěná očekávání ve vztahu
• Láska a žárlivost

OSUDY LÁSKY VE SVĚTOVÉ LITERATUŘE

Světová literatura se hemží příklady, jak se láska může stát tragédií, jak ztroskotá a stáhne člověka do propasti. Kolik tu existuje různých trojúhelníků! Muž miluje vdanou ženu, která je pak zmítána mezi oběma muži. Tak to popisuje Graham Greene v románu Konec dobrodružství. Hrdina této knihy - spisovatel Bendrix - miluje atraktivní Sáru, provdanou za bodrého úředníka Henryho. Sára i Bendrix při své bouřlivé lásce zároveň zakoušejí, že nejsou pravé lásky schopni. Sára si do svého deníku zapisuje: "Vždycky jsem si přála, abych byla žádaná, obdivovaná. Zmocňuje se mě strašný pocit nejistoty, obrátí-li se nějaký muž proti mně anebo ztratím-li nějakého přítele. Chci vlastnit všechno, kdykoliv, všude." Ačkoliv Bendrix Sáru modlářsky miluje, znova a znova ji trápí - a do jeho lásky se mísí nenávist. Sára musí na konci svého života doznat: "Milý Bože, snažila jsem se milovat, a tak jsem všechno zcela zničila." Cítí, že láska k Bohu je základní podmínkou opravdové lásky k druhému člověku. Dívá se na kříž ve svém pokoji a říká Kristu: "Kdybych mohla milovat tebe, věděla bych také, jak je nutno milovat druhé... Nauč mě milovat! Mne má bolest netíží. Jejich bolest je to, co nemohu snést. Mou bolest mi ponech, ale uzdrav je z té jejich. Milý Bože, kdybys tak mohl na chvíli sestoupit ze svého kříže a mě nechal vstoupit na tvé místo! Kdybych tak uměla trpět jako ty, pak bych uměla také léčit jako ty!" Tak se uprostřed ztroskotání lidské lásky vynořuje tušení jiné lásky, lásky Boha k nám a naší lásky k Bohu. Kdyby naše láska nebyla fixována na lidi, které bychom rádi měli jen pro sebe, nýbrž měla svůj základ v Bohu, byli bychom schopni se navzájem milovat, aniž bychom druhého využívali pro sebe, aniž bychom ho stále zraňovali.

Světová literatura je na tragické lásky bohatá. Tak například Tristan a Isolda, kteří k sobě vzplanuli vzájemnou láskou, a přece se spolu nemohli spojit, protože Isolda náležela králi Markovi. Tento příběh zbásnil Gottried von Straßürg v roce 1210 a od té doby byl zpracován ještě mnohokrát, naposledy Richardem Wagnerem. Tam, kde vládne moc, není místa pro lásku. Kde si muž dělá právní nárok na ženu, nemá láska šanci. Vzpomeňme na Romea a Julii, kteří jsou drceni tlakem dvou znepřátelených italských rodin a východisko vidí jen ve společné smrti. Kde jsou platným kánonem pouze konvence, tam zbývá lásce jediné východisko - smrt. V tomto slavném dramatu popsal Shakespeare propastnou blízkost mezi velkou láskou a smrtí. Pro něho je láska záhadným darem nebes, který přes všechnu temnotu a brutalitu těch, kteří by ji rádi potlačili, slaví nad smrtí triumf. Společnost zřejmě cítí v lásce ohrožení. Pro ni je dodržení řádu důležitější nežli síla lásky, která tříští každou společenskou strukturu. Velcí milenci jsou pronásledováni - a dosti často vehnáni do smrti - závistivci a těmi, kteří přišli zkrátka. Zřejmě to byla i síla Ježíšovy lásky, která tříštila všechnu úzkoprsost zákona, co nakonec zpečetilo jeho osud. Ježíš vidí vlastní ohrožení lidstva v tom, "že stydne láska mnohých" (Mt 24,12). Jeho láska, která je dovršena v bolesti kříže, je trvalým protestem proti vychládání lásky.

ROZPLYNUTÍ LÁSKY 

Láska však neztroskotává jen proto, že ji její okolí neakceptuje, nýbrž i proto, že se začne rozpadat sama v sobě. Mnoho rozvodových tragédií ukazuje, jak bolestně může láska končit. Zmiňme například ženu, která sice už na začátku svého vztahu poznává mužovu uzavřenost, přesto však věří, že ho může zdravě milovat. Pak ale musí po pětadvaceti letech poznat, jak ji manžel ustavičně podváděl s jinými ženami a využíval ji jako levnou pracovní sílu. Teď už jí nemá co dát. Dokonce ji zraňuje tím, že svou nezodpovědností i finanční základnu jejího života. Ona věřila v lásku a vložila do ní veškerou sílu - a teď stojí před hromádkou střepů svého života. Její láska byla zneužita - ona sama podlehla iluzi. Jak nekonečně to bolí, musí-li si člověk takovou skutečnost doznat!

Mnoho milenců zažívá zvrat své zamilovanosti v podobě vystřízlivění, často i v odcizení. Zamilovaní si přísahají věčnou věrnost - a už za pár týdnů poté mezi nimi dochází k třenicím, při nichž city ustupují do pozadí. Oba se diví, že z euforie zamilovanosti nezbylo nic. Předhazují jeden druhému, že se tak změnil, že na něm není už nic, co by bylo hodno milování. Nedovedou si prostě vysvětlit, že se v nich láska rozplynula. Tím musí být podle jejich názoru vinen jedině ten druhý. Rezolutně odmítají, že by to mohlo mít něco společného s jejich vlastní projekcí.

Takovéto rychlé rozplynutí lásky ovšem většinou naznačuje, že jsme měli rádi jen svůj obraz toho druhého, a ne jeho skutečnou podobu. Rozbije-li se však obraz a druhý se ukáže ve své podstatě, začne se vypařovat i láska, která vysněnému obrazu patřila. Ernst Bloch k tomuto fenoménu říká: "Mnoho počátečních obrazů se nerado stává tělem - především když se sen živil více zamilovaným snílkem než milovaným, jemuž platil. Romantické duše, velmi zamilované do pohádkovosti své mladé lásky, skutečnosti ale vzdálené, se tudíž všeobecně vyznačují strachem před naplněním a speciálně nenávistí k manželství." Pravá láska nehledá obrazy toho druhého: přijímá ho takového, jaký je. Tak to ve svém Deníku popsal Max Frisch: "Je pozoruhodné, že nejméně toho můžeme říci o člověku, kterého milujeme takového, jaký skutečně je. Prostě ho milujeme. A právě v tom spočívá láska - kouzlo lásky, že nás udržuje v proudu živoucnosti, v naší ochotě někoho následovat, ať se bude vyvíjet jakkoliv."

Mnozí nevědí, odkud tak náhle přichází zvrat citů. Často cítí vůči druhému pocity jak pozitivní, tak i negativní. Někdo se například zamiluje a touží po druhém. Náhle se v něm zrodí pochyby, zda je mu ten druhý skutečně věrný a zda ho skutečně miluje. Už takováto pochybnost živí pomstychtivost. Vzápětí se vynořují myšlenky, jak druhého ranit. Tyto pochybnosti často nemají žádný reálný důvod. Člověk si toho o druhém vymyslí tolik, že už nemusí být schopen rozeznat, zda jde o jeho domněnky, nebo o realitu. Ale i myšlenky na případné nežádoucí chování milovaného mohou náhle vzbudit podrážděné, depresivní, žárlivé city, a ty pak lásku ohrožují.

Je velmi zvláštní, jak blízko si jsou láskyplné a nenávistné myšlenky a city. Vzájemně se mísí a ukazují, jak křehká je naše láska. Leckdy si vymýšlíme, jak zranit sebe samé, aby tím byl zraněn ten druhý. Nebo svými slovy co nejvíce jitříme rozmanitá poranění milovaného člověka. Chceme druhému ukázat, že dovedeme žít i bez něho. Dáme mu najevo nezájem a zanecháme ho v bezradnosti. Ale běda, kdyby z našeho chování chtěl vyvozovat důsledky! To bychom byli hluboce uraženi a zraněni.

PŘEMRŠTĚNÁ OČEKÁVÁNÍ ve vztahu 

Jiný důvod častého ztroskotání lásky spočívá v našem přílišném očekávání ve vztahu k druhému. C. G. Jung by řekl, že si o druhém děláme archetypální představy, například vykupitele či osvoboditele - anebo se sami cítíme jako léčitelé a pomocníci toho druhého, jako jeho spasitelé. To je pozice Stillera ze stejnojmenného románu Maxe Frische. Rolf Stillerovi předhazuje, že si ze své ženy udělal svůj životní úkol, že ji chtěl spasit: "Ty jako její spasitel, už jsem to řekl, tys chtěl být tím, kdo jí dává život a radost. Ty! V tomhle smyslu jsi ji miloval, jistě, až k vlastnímu vykrvácení - ji jako svého tvora. A teď ten strach, že by ti mohla umřít! Ona se nestala tím, v cos doufal. Zůstala nedovršeným životním dílem!" Stiller ztroskotal v lásce, protože se jeho žena nevyvíjela podle jeho přání. Místo aby se oba manželé vzájemně milovali, navzájem se trápí. Jejich láska je jediným nepřetržitým utrpením: "Ty miluješ, aniž můžeš učinit šťastným toho tvora, jehož miluješ. To je tvé utrpení. Skutečné utrpení, když odhlédneme od vší tvé ješitnosti, protože - jak rád by si tu člověk zahrál na malého pánaboha, vytahoval z klobouku svět a na stole vykouzlil život. A potom - jistě, člověk by přece byl sám rád šťasten, když miluje..." Jediné řešení, které může Rolf svému příteli nabídnout, je férově spolu žít a nesnažit se jeden druhého ustavičně měnit: "Den co den se moříte tímto bludným očekáváním, že můžeme někoho proměnit, buď někoho jiného, nebo sebe samé. Nedělejte to, je v tom pýcha bez naděje... A zcela prakticky: naučte se jeden za druhého modlit." Zajímavé je, že tu Max Frisch doporučuje vzájemnou modlitbu jako cestu k pravé lásce. Když se za druhého modlíme, poroučíme ho Bohu a přestáváme si před dotyčným hrát na Pána Boha. Odloučíme se tak od archetypálních obrazů, které jsme si o své lásce udělali, které však náležejí jedině Bohu - od obrazu Spasitele a Vykupitele, zachránce a oblažitele. Prostě řekneme tomu druhému "ano" - takovému, jaký je, a podržíme ho před Boží tváří, aby v něm (nikoli v nás) našel svou skutečnou spásu.

LÁSKA A ŽÁRLIVOST

Mnozí si myslí, že k pravé lásce náleží i silná žárlivost, ale ta je vždycky znamením, že chci milovaného člověka vlastnit. Leckdy bývá žárlivost chorobná. Najde se muž, který drží svou ženu jako v zajetí: musí tu být jen pro něho, sotva smí vyjít z domu - jinak muž žárlí. Žárlivost může být tak silná, že vede až ke zničení milovaného člověka. Paradox spočívá v tom, že životodárná láska může i zabíjet. Láska, která chce vlastnit, která druhého kontroluje a ovládá, dotyčného zabíjí, přestože ho fyzicky nesprovodí ze světa. Ve vězení kontroly a moci se už prostě nedá žít.

Mnozí svou žárlivostí trpí. Rádi by ji odložili a dali své partnerce či partnerovi svobodu. Pouhá vůle však žárlivost nepřemůže, ta se bezděky vynoří znova. Pak nemá smysl druhému něco vyčítat. Žárlivost často ukazuje na smutné zkušenosti, na zážitky související se zneužitím důvěry. Jistá žena byla srozuměna s tím, že přijde na návštěvu někdejší přítelkyně jejího partnera, ale když skutečně přišla, ona žena situaci nezvládla. Rozumově jí přitom bylo zcela jasné, že její přítel stojí při ní a že ono přátelství z mládí je minulostí - ale to všechno nezmohlo nic proti příliš silnému pocitu žárlivosti, který ji prostě přepadl, aniž to chtěla. V podobných případech však žárlivost nechce vládnout. Je prostě tu. Nemůže ani zabránit lásce. Jestliže ale přítel své žárlivé přítelkyni její chování nevyčítá a snaží se ji prostě bez jakéhokoli hodnocení pochopit, může se žárlivost proměnit v důvěru.

Existují však i zdravé formy žárlivosti. Žena má kupříkladu "dobrý nos" a vycítí, že mužova sekretářka s ním flirtuje, že vysílá signály, které naznačují více než jen přátelský vztah. Manžel sice tvrdí, že si s tím už poradí, ale de facto nadále a rád hraje roli "okouzlujícího pána". Rád je oblíben u všech žen. Svůj podíl na celé situaci vůbec nevnímá. Nevnímá, že vůči ženám vysílá signál: "Mějte mě rády. Oplatím vám to!"

Skutečnost, že láska může zranit i zabít, dokládají četné zprávy o sexuálním násilí v manželství a o sexuálním zneužívání dětí. V těchto případech vlastně nejde o lásku, nýbrž o pud, který se osamostatní, který prostě musí být ukojen, protože dotyční nejsou schopni druhého skutečně milovat - druhých se využívá jako objektu k sexuálnímu uspokojení. Tady už nemá sexualita nic společného s láskou. Je to pud tak mocný, že člověka totálně ovládne. Láska se ráda vyjadřuje sexualitou a prožívá svůj vrchol právě v sexuální oddanosti. Když se však sexualita od lásky oddělí, stává se surovým zvířetem, které jiné napadá a zabíjí, a to bez ohledu na důstojnost druhého člověka. Snad na žádném jiném poli nedochází k tolika a k tak hlubokým poraněním jako právě v sexualitě. To neplatí jen o zneužívání dětí, které pak bývají poškozeny na celý další život: znásilňovány bývají ženy i v mnohých manželstvích. Mnoho mužů pohlíží na ženu jako na majetek - myslí si, že mají na sexuální styk s ní právo. Přeskočí něžnost, jejímž prostřednictvím by se s partnerkou sblížili, a omezí se na sexuální akt. Vůbec je nezajímá, zda má o sexuální styk zájem i partnerka. Takoví muži využívají ženy pro sebe - buď k ukojení pudu, nebo k vlastnímu uvolnění. Mnoho žen prostě nechává sexuální akt na sobě proběhnout, ale nebývá jim přitom dobře, protože v intimní oblasti sexuality, kde jsou nejzranitelnější, po nich kdosi šlape, aniž se namáhá vidět v nich lidskou bytost.

Ze všech dramat o lásce i ze všech sexuálních perverzit, o nichž mluví světová literatura, čiší hluboká touha po lásce. Místo nářku nad nedokonalostí lásky, která tak často hořce chutná po strachu, nucení, násilí a smrti, bychom spíše měli spolu s Thomasem Mertonem věřit, "že bychom se v konfliktu a kontradikci nepravé lásky mohli učit cestě pravé lásky". Merton míní, že lásku potlačujeme tehdy, potlačujeme-li negativní síly jako nenávist, náruživost a žárlivost. Měli bychom však i v těchto "zlých" silách objevovat lásku, která v nich vězí. Jen tak se mohou proměnit a vytvořit prostor pro lásku pravou.

Každý člověk má s tímto citem své zkušenosti. Každý už někdy miloval a byl milován a každý přitom zakusil div lásky, ale dosti často také ztroskotání, zápletky, do nichž ho láska zamotala. Láska je zřejmě jednou z nejsilnějších sil v člověku, přinejmenším je to síla, kolem níž nikdo nemůže lhostejně přejít. A po všech zkušenostech zdařilé a nešťastné lásky touží člověk po pravé lásce, takové, která nezraňuje a neničí, nýbrž oživuje a buduje, která nekontroluje a nezužuje, nýbrž ponechává člověku volnost a životní prostor. Touží v podstatě po božské lásce, protože ta ho ponechává zcela svobodným. Touží po tom, aby byl ve všem, čím je, bezpodmínečně milován - a k tomu se může druhý člověk zřejmě vždycky jen přiblížit. Bezpodmínečná a absolutní láska je znakem Boha. Všechno, na co se člověk zmůže v oblasti lásky, je vždycky určitým způsobem podmíněné a relativní. Pro Tomáše Mertona platí: "Pokud jsme jen slabé lidské bytosti, žijící na zemi a v čase, je naše láska roztržena rozporem v sobě samé. Sama v sobě se zpěčuje a popírá. Jen Boží láska je zcela čistá." Po této čisté lásce touží každý, kdo na vlastní kůži zažil úskalí lásky.
 

Z knihy: Bydlet v domě lásky (Anselm Grün)
Vydalo: Karmelitánské nakladatelství
Převzato se svolením.  

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

• Touha po lásce
• Láska Boží léčí naše náruživosti a závislosti