Sekce: Knihovna

Aleš Opatrný

Muž a žena - dva světy? (Rozhovor s psychologem Petrem Goldmanem)

z knihy Muž a žena - dva různé světy? , vydal(o): Katolický týdeník

Připravil Jan Paulas

"Muži a ženy jsou dva různé živočišné druhy," tvrdí jeden z hrdinů známého českého filmu Samotáři. Při četbě populární knihy Johna Graye Muži jsou z Marsu a ženy z Venuše má člověk dojem, že tomu tak skutečně je - aspoň ve způsobu uvažování, řešení problémů či prožívání různých situací.



Jsou opravdu muži a ženy každý jakoby z jiné planety? Jak to vidí současná psychologie?

Skutečně se zdá, jako bychom byli formováni z různého materiálu. Na druhé straně si není třeba představovat, že naše rozdíly mají neměnný, hmatatelný základ. Zkusme si představit, jaké by byly naše běžné životní reakce, pokud bychom byli nějakým omylem vychováváni jako příslušníci opačného pohlaví. Právě očekávání a tlak okolí vyvolává odpovídající protitlak a snahu po vhodném přizpůsobení. Dítě přijímá tu roli, která se od něj očekává. Ve svých odpovědích proto přistoupím na hru, že muž a žena jsou poddruhy rodu homo sapiens. Každá hra nějak se životem souvisí.
Člověk se navíc skládá z těla, duše, vztahů a asi tuctu dalších důležitých součástí, které se vzájemně proplétají a nečekaně nabývají na síle i ustupují do pozadí. Někdy se nám může zdát, že svůj život máme pevně ve svých rukou, za krátký čas o tom vážně pochybujeme.


Přesto určitě existují nějaké typické rozdíly mezi Marsem a Venuší. Jak se třeba vyrovnávají s životními problémy či krizemi?

Snad se dá říct, že muži kladou větší důraz na přetváření objektivního světa. Jejich běžná činnost může mít ve zralé poloze podobu tvorby, v nezralé, zkarikované poloze podobu manipulace. Ženy zase více vnímají vztahovost, která má také svou nezdravou podobu. Pokud schopnost vytvářet skutečné vztahy nedozraje, vznikne pokřivený vztah, zrcadlící především vlastní potřeby, jimž má ten druhý sloužit.
Vypořádat se s problémy můžeme - jako muži či ženy - mnoha způsoby. Měli bychom mít v zásobě celou řadu strategií, protože jejich vhodnost se různí podle povahy problému, který řešíme. Ať již sáhneme po spíše mužské, či ženské strategii, důležitá je jejich vhodnost a zralost.


Liší se muž a žena i v hodnotové stupnici, kterou vyznávají? V čem třeba muž spatřuje svou hodnotu, sebepotvrzení a v čem zase žena?

Stále platí to, že muž se cítí významně realizován svojí prací a možností ovlivňovat vnější svět, zatímco pro ženu bývá důležitou hodnotou její vztahová síť, osobnější a menší svět. Pro muže je důležité být vnímán jako významný a mocný alespoň v tom nejmenším teritoriu - i když být prezidentem USA by bylo lepší. Pro ženu je důležité potvrzení v blízkých vztazích, případně i v mateřství.


Pověstným problémem je také mužský a ženský jazyk, kdy každý pod stejnými slovy rozumí něco jiného. Jak byste oba jazyky charakterizoval?

Muž bývá v jazyce přesnější, jednoznačnější. Dokáže snadněji porozumět objektivnímu světu. Žena zato mívá jazyk bohatší, vlídnější a s větší schopností vcítit se do sdělení druhého člověka.


Rozdíly patrně najdeme i v pojetí lásky. Jakou lásku potřebuje muž a jakou žena?

Muž, pokud není chorobný žárlivec, si bývá láskou ženy jistý, protože jej ujišťuje o své náklonnosti často tím, čemu muž dobře rozumí - péčí o jeho pohodlí.
Také žena má podobnou touhu být ujišťována o mužově lásce. Muži však o svou ženu málokdy pečují v instrumentální oblasti stejně viditelně, jako ona o ně. V dnešní době často pracují a finančně zajišťují rodinu oba dva stejně. Žena pak potřebuje jiné ujištění o vstřícném vztahu - zájem o rozhovor. Zde často vzniká z mužovy strany nedorozumění. Partnerský rozhovor je především prostorem k ujištění se o vzájemném vztahu, a teprve na druhém místě slouží ke sdělování věcí a k řešení.


Asi nejviditelněji se projevují rozdíly mezi mužskou a ženskou mentalitou v mezních situacích, jako jsou hádky a vzájemné zraňování. Čeho by se měli muž a žena vyvarovat?

Klasické nedorozumění ilustruje běžný domácí dialog, kdy on jí říká: "Copak tomu nerozumíš?" a ona jemu: "Copak to necítíš?" Musíme se vyvarovat snahy vychovávat svého partnera k dobru. Můžeme se mu ale pokusit sdělit, čím by nám udělal radost. Dále se musíme vyvarovat toho, co partnera uráží nebo zažene do kouta, i kdybychom měli sebevětší pravdu. Nesmíme se také nikdy dotknout jeho blízkých, i kdyby o nich sám nemluvil dobře.


Nakolik je dnes důležité o těchto rozdílech vědět a respektovat je? Naši předkové to ke šťastným vztahům či manželstvím nepotřebovali. V čem jsme my jiní?

Potřebovali to stejně jako my, ale měli to lehčí: rozdíl v jejich rolích byl jednak výrazný, jednak pevně společensky daný. Měli tu výhodu, že se nedomnívali, že jsme stejní. Naopak svou rozdílnost zdůraznili a učili se ji žít od prvních sociálních krůčků.


Není problém také v tom, že dnešní muž i žena pociťují víc než kdy jindy krizi vlastní mužské a ženské identity, popř. krizi otcovství či mateřství?

Krize přichází s naší univerzálností a soběstačností - už se k přežití navzájem nepotřebujeme. Dokonce nás nepotřebují ani naše děti: když se o ně nepostará širší rodina, ochrání je stát. To je vážné narušení především otcovské, ale v posledních letech i mateřské identity. Celé 20. století přineslo navíc i mohutný důraz na osobní svobodu a seberealizaci, a naopak ústup od věrnosti při plnění povinností. Významně se tedy mění rámec sociální i hodnotový.

 

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

• I když se muž a žena obracejí k témuž Bohu, dělají to každý trochu jinak (Aleš Opatrný)
• Nechtějme přetvářet ty druhé, ale spíše se jim porozumět (Gabriela Hánečková)
• Mars a Venuše v kostele (Josef Hes)
• Jsme stejní, jsme jiní (rozhovor s manžely Poláčkovými)