Sekce: Knihovna

Amedeo Cencini

Odpuštění, které nás usmiřuje

z knihy Život v usmíření , vydal(o): Nakladatelství Paulínky

Na cestě integrace zla představuje odpuštění ústřední fázi – po fázi poznání zla samého. Je to objevení lásky, která přesahuje naše zásluhy, odpouští nám a neustále nás tvoří, vykupuje, usmiřuje. Ne vždy mu však svěříme ústřední místo ve svém duchovním životě: spíše ho považujeme za určitou možnost, která nám připomíná příležitostné epizody, při nichž bylo drama viny vyřešeno slavností odpuštění. Kdo však ví, zda si z těchto epizod pamatujeme více drama nebo slavnost (jsme-li vůbec ochotni připustit, že si tyto zkušenosti pamatujeme!). Jinými slovy: jsme usmířeni se svou minulostí a se sebou samými?

Panuje všeobecný dojem – a to i v našich kruzích –, že se takových opravdu usmířených lidí najde jen málo. Zatímco věčně nespokojených, těch, co si stále stěžují a něco si vyčítají a jsou téměř nesmiřitelnými nepřáteli sebe sama (a to jim pak brání být přáteli druhých a přáteli Boha), těch je nadbytek. Proto se chceme ještě dále zabývat charakteristikami Božího odpuštění. Jsme totiž přesvědčeni, že jen ono může usmířit a upokojit naše nitro. Kdo necítí, že mu je odpuštěno, usmířený být nemůže.





Usmířeni sami se sebou

Tento druh usmíření představuje první a základní stupeň. Asi bychom mohli říci, že v psychologické rovině je usmíření se sebou samými prvním účinkem Božího odpuštění; přichází ještě dřív než usmíření s Bohem, protože každé opravdové usmíření s Otcem musí projít usmířením s vlastním já. Na slavnosti odpuštění jsou nepřípustné mrzuté obličeje a sklíčená srdce.


Ideální obraz

Takové intrapsychické usmíření je darem Božím, něčím, co může učinit jen on, protože je Stvořitelem ideálního obrazu našeho já. Řekli jsme už, že prosit Otce o odpuštění znamená znovu vložit svůj život do jeho rukou, aby nás utvářelo jeho milosrdenství a my se stále více podobali tomu obrazu, odhalovali jeho krásu a poznávali ji jako ”svou”, tu, kterou dal každému Bůh, a byli jsme spokojeni s tváří a jménem, jež nám dal, a netoužili po jiných… A abychom nevyžadovali okamžitou realizaci tohoto obrazu. Ten totiž představuje definitivní naplnění a konečný cíl našeho života, něco mnohem většího, než jsme my sami, co přesahuje naše síly. Je to dar Božího milosrdenství a nemůžeme si myslet, že už nyní jsme tím, čím jsme povoláni v plnosti být.


Aktuální obraz

Boží odpuštění je totiž také usmířením s naším aktuálním obrazem. Jsme těmi, kteří se s pokorou a trpělivostí snaží naplnit Otcův plán, třebaže musí konstatovat, že k cíli mají ještě daleko. Vykonáváme všechno, jak nejlépe dovedeme, a přitom si neděláme iluze, že už jsme dosáhli absolutní dokonalosti nebo že jí někdy dosáhneme. Nejsme dokonalí, a jestliže se zdokonalovat chceme, musíme začít tím, že zanecháme iluzí o dokonalosti. Ani Boží odpuštění nám nedovoluje takové sny: nanejvýš nás podněcuje k tomu, abychom pochopili, že jsme jen poutníky, kteří ještě zdaleka nedošli k cíli. Že jsme snad lidé dobré vůle, ale ne hrdinové bez vady a bez hříchu.

Boží rozhřešení není patentem na budoucí neomylnost, naopak: dává nám sílu poznat a přijmout přítomnost zla v našem nitru. Zla, které se nám nikdy nepodaří zcela vykořenit, protože je součástí našeho já. Je to slabost, kterou v sobě máme od věků a která se dostává na povrch mnoha způsoby: jsou to různé negativní pocity, urážlivost, nervozita, deprese, psychologické potíže, potíže ve vztazích, povrchnost, omezenost, pokušení a někdy opravdové pády… Za to všechno asi nejsme nikdy plně odpovědni, ale vždy jsme odpovědni za to, jaký postoj zaujmeme k takovému zlu-slabosti: kolik děláme pro to, abychom si ho uvědomili a pochopili, kde má kořeny a jaké přináší následky, abychom omezili jeho rozpínavost a zabránili mu být příliš na obtíž ostatním a ničit naše svědectví a apoštolát. Jsme odpovědni za to, jak prožíváme před Bohem svou chudobu: jako hříšníci, či jako ”spravedliví”, jako lidé, kteří si jsou vědomi své omylnosti a cítí každý den potřebu odpuštění, nebo jako domýšlivci, kteří sami sebe považují za lepší, než jsou ti druzí, a zatím se jednoduše neznají. Dělají všechno pro to, aby se před sebou ukryli, a necítí potřebu odpuštění od Boha ani od lidí.

Hříšník může doufat, že dosáhne usmíření, ale ”spravedlivý” ne. Jistě, Boží odpuštění by přece mohlo zcela odstranit zlo, které v nás je, takže bychom už nikdy necítili jeho ponoukání a nemuseli bychom stále hledět na svou slabost…, bylo by to hezké, že? Ale on to tak nedělá: ponechává nám naše špatné sklony i slabosti. Tím pro nás totiž učiní mnohem více: usmiřuje nás s jedněmi i s druhými. Donutí nás přestat s neuskutečnitelnými sny a vede nás k pravdivému poznání sebe sama. Odstraní různé klamy, včetně těch, které se skrývají za plány na dosažení dokonalosti, a pomůže nám pochopit, že naše svatost je složena i z chyb a pádů, trpělivosti a nemohoucnosti, ale především z pokory. Ta nám umožňuje přiznat zlo a radovat se z odpuštění, a smířit nás tak s naším skutečným obrazem. Svatí, protože usmíření, a usmíření, protože je nám odpuštěno; neboli čím více je nám odpuštěno a čím více jsme sami se sebou smířeni, tím více jsme přáteli Boha.





Usmířeni s Bohem

Už jsme se zmínili o tom, že autorem vnitřního klidu je Bůh. My o klid můžeme pouze prosit, ale tvůrcem je on: ”…stali jste se blízkými Kristovou krví. Jen on je náš pokoj” a již se s námi usmířil (srv. Ef 2,13-15). Toto smíření se tedy již odehrálo, naplnilo se jednou provždy prostřednictvím kříže. Když nyní prosíme o odpuštění, víme, že už jsme je dostali, víme, že každá naše prosba bude vyslyšena díky dávnému a stále obnovovanému odpuštění, díky vykoupení, které se děje pokaždé, když se nějaký hříšník kaje.

Není zde místo pro strach, pochybnosti, úzkosti, obsesi a skrupule; ani pro lhostejnost, netečnost, pohodlnou pasivitu těch, kteří ve skutečnosti využívají obětí jiných a nakládají na ně svou vlastní odpovědnost. Je-li ve hře kříž, není už možné o odpuštění pochybovat, také však není možné zůstat lhostejnými a netečnými.

I z pohledu psychologie usmíření s Bohem nutně prochází kontemplací kříže: jen ta nám může dát plnou jistotu, že nám je zcela odpuštěno a že jsme Boha stáli opravdu hodně, když jsme přetrhli svazek, který mohla obnovit jen Synova oběť. Kříž je mírou Otcovy lásky i našeho hříchu; ovšem – opakujeme – bez zkušenosti kříže smíření neexistuje. Ale s jakým Bohem nás smiřuje Kristova krev?

Očividně s Bohem, jehož projevem a vyjádřením je kříž. Pravděpodobně je to Bůh, který se dost liší od některých našich představ o božství, jež jsou spíše plodem zkreslené psychologické projekce než plodem víry v Boha našich otců. Je to slabý a nemohoucí Bůh, který se nechává ukřižovat a vzdává se své všemohoucnosti, mohl by všechny porazit, ale je poražen; je to pokorný a pokořovaný Bůh, který neuplatňuje svá práva, mlčí, přijímá to, že je odmítán a odsouzen těmi, kterým prokázal dobro, sám však neodmítá a nesoudí nikoho; je to nejvýš soucitný a milosrdný Bůh, protože trpí s těmi a pro ty, které miluje. Je schopný cítit s jejich utrpením a vzít jeho tíhu na svá ramena; a že to vše dělá z lásky, je prokázáno tím, že on, Ukřižovaný, prosí Otce o odpuštění pro ty, kdo ho ukřižovali. Odpuštění, které nejen smaže trest, ale také vinu. Jestliže v té chvíli bylo odpuštěno i nám, jsme smířeni s tímto Bohem. A zakusíme-li odpuštění před křížem, objevíme, že je tento Bůh tajemně slabý a hluboce milující.

A to je důvod, proč naše usmíření musí nutně procházet kontemplací kříže: Kristův kříž očišťuje naše představy o Bohu, ničí naše modly, brání nám promítat do Boha své frustrované sny o všemohoucnosti, slávě a vládě. Bůh našich snů může oslnit naši fantazii, anebo – ještě hůř – ospravedlnit některé naše postoje, ale může se též proměnit v přísného soudce, v otce-pána a majitele, který má veliké nároky a těžko odpouští. Usmířit se s ním je nemožné.

Ukřižovaný Bůh, to je naopak spíše skandál než něco okouzlujícího (srv. 1 Kor 1,23), ale bylo by velice těžké udělat si z něj omluvu pro své chování. Může naše chování podněcovat, nesouhlasit s ním a snad i soudit, ale má stále otevřenou náruč pro ty, kteří uznají svůj hřích a věří v jeho milosrdenství. Je to Bůh smíření. Nechejme se tedy usmířit jeho křížem!





Usmířeni s životem

Před nějakým časem mi jedna řádová sestra vyprávěla tuto událost: Vracela se vlakem do své komunity z duchovních cvičení. Byla šťastná a spokojená: slyšela tolik krásných věcí od známého kněze, který duchovní cvičení provázel, a hlavně měla konečně trochu času modlit se před svatostánkem a naslouchat Božímu slovu. Její obličej asi vyzařoval tuto radost, protože paní, která seděla naproti ní, jí najednou povídá: ”Sestro, vy vypadáte tak spokojeně, jako byste ani nebyla řeholnice!” Krásný kompliment! Sestra nevěděla, zda se má radovat z toho, jak byla osobně oceněna, nebo být smutná, že o řeholnících panuje takový názor. Ta žena připojila poslední kázání k duchovním cvičením řeholnice.


Radost ze života

Aniž bychom chtěli zevšeobecňovat nebo dělat nějaké povšechné soudy, musíme připustit, že mnohdy nevydáváme svědectví o radosti. Jsme tolik zaneprázdnění, plní napětí, ustaraní, příliš vážní a zapomínáme, že právě to je náš primární apoštolát, a riskujeme, že se budeme jevit spíš pilní a snaživí než spokojení. Proč? Půjdeme-li trochu hlouběji, než jdou obvyklá – třebaže dost oprávněná – vysvětlení (spousta práce, potíže při apoštolátu, určitý kult ”řeholní vážnosti a důstojnosti” atd.), najdeme podstatnější a osobnější důvod: jakýsi druh nepřátelství, téměř zlosti vůči životu.

”Život byl ke mně krutý, dal mi víc bolestí než radostí… Moji rodiče mne dost nemilovali, vychovatelé nechápali, komunita mi nepomáhala… Navíc jsem mnohokrát chybil a moc jsem toho nedokázal realizovat, moje existence zkrátka nebyla nic moc…” V autobiografickém vyprávění těch, kteří přicházejí žádat o pomoc, je podobné fráze slyšet stále častěji. Jsou to věřící lidé či osoby zasvěcené Bohu, dárci života, a jsou s životem znesvářeni. Takové samozřejmě nelze utěšovat obvyklými ”pseudoubezpečovacími pilulkami” (typu: ”jsou lidé, kteří na tom jsou ještě hůř než ty” nebo ”nesmíš si to tak brát, každému se občas přihodí nějaká nepříjemnost”), ani pilulkami ”eschatologickými” (”to víš, na tomto světě není radosti, tu zakusíme až v nebi, kde se konečně dočkáme spravedlnosti”), jako by ”onen svět” neměl vůbec nic společného s ”tímto” světem.

Tak tomu ale není, radost ze života je součástí království nebeského, které začíná již tady. A je to opravdová radost, která je plodem realistického vnímání života, a vychází z vědomí, že jsme spaseni a že nám je odpuštěno. A toto odpuštění nás smiřuje s životem.


Integrace dobra

Dříve jsem považoval za zcela jasné, že je mnohem těžší integrovat dobro než zlo. Neměl jsem o tom žádné pochybnosti. Dnes si tím nejsem tak jist: tolik lidí není s to uvědomit si vlastní pozitivitu a radovat se z ní! Tyto dvě integrace jsou na sebe vázány, ale z určitého intrapsychického pohledu možná dáváme přednost analýze svého vztahu k vlastní špatnosti. Důvodem je to, že jsme mnohem více polekáni zlem než přitahováni dobrem; naše pozornost je tedy soustředěna na negativní stránky a odpoutána od těch pozitivních. Výsledkem je zkreslené vnímání: vidíme jen a především to špatné, naše slabosti, selhání a morální odpovědnost; a nakonec je pro nás všechno černé a my se začneme zlobit na život. Nebo už na tyto věci nechceme myslet vůbec: je lepší na ně zapomenout a ignorovat je… Někomu se to podaří, ale většině lidí se podaří pouze ”vymazat” dobro přítomné v jejich minulosti: přestanou ho vnímat nebo mu dávají malou váhu a nevěří jeho přítomnosti.

Dobro je potom jakoby pohřbeno, stává se nevyužitým kapitálem.

Neintegrované zlo zabraňuje vnímání dobra. Dokud nezakusíme odpuštění, hřích nebo strach ze hříchu bude stále narušovat náš přítomný život a deformovat naši minulost, takže se nám bude život jevit nepřátelský. Naopak Otcovo odpuštění nás smiřuje nejen s Bohem, ale s celou naší minulostí. Nepomáhá nám poznat jen naše špatné stránky, ale i dobré. Není to jenom pokání, ale i slavnost, protože nás osvobozuje od strachu, že jsme zkazili úplně všechno, že máme za sebou minulost, na kterou by bylo nejlepší zapomenout, protože jsme ve všem ztroskotali, jsme slabí a přitahováni zlem.

Otcovo milosrdenství však pojímá tuto minulost a zbavuje nás strachu dívat se na ni. Dává nám nové oči, abychom viděli skutečnost tak, jak je, bez pesimistických deformací. A hlavně nás zbavuje hrůzy ze zla, která nám brání vidět dobro, a pomáhá nám pochopit, že minulé události není třeba zahazovat ani zapomínat. V naší minulosti je obsažena přítomnost Boha. Tu bychom měli objevit spolu s jeho plánem, který prochází i zlem a podněcuje k dobru. Toto dobro existuje v životě každého člověka. Dobro vykonané a především dobro přijaté...

Objevit lásku, která přesahuje spravedlnost (tak jsme definovali odpuštění), znamená objevit nezištný dar, který naplňuje celý náš život.


Zadarmo jste dostali…

Jako existuje v každé symfonii ústřední motiv, který sjednocuje celou skladbu a dává jí originalitu, vrací se a opakuje se v různých modulacích a variacích, jež obohacují a zkrášlují skladbu, a přitom zachovávají přesné hudební téma, tak pro nás existuje odpuštění: je to ústřední motiv našeho života nebo responsorium našeho žalmu.

Bez odpuštění nemůžeme pochopit ani to nejmenší z naší minulosti. Zakoušíme-li je celým srdcem a celou duší, všimneme si, že tato láska, která přesahuje naše zásluhy, nám již mnohokrát vyšla vstříc, různými způsoby a prostřednictvím různých lidí. ”Slavnost” odpuštění rozbíjí začarovaný kruh pohanské mentality, která by chtěla brát život jako nějaké dobývání a události jako boj, ostatní lidi jako soupeře a nás samé jako více či méně šťastné protagonisty podřízené ”osudu”. Pomáhá nám chápat život jako dar, události jako každodenní svátost nezištnosti, ostatní lidi jako prostředníky Otcovy prozřetelnosti a nás samé jako bytosti, které vše, co mají, a vše, čím jsou, dostaly darem.

Ale znovu: jen setkání s milosrdenstvím nám může otevřít oči, srdce i mysl, abychom byli schopni vnímat skutečnost přiměřeným způsobem. Jen ten, kdo prodělal tuto zkušenost, může poznat, že existuje láska-milosrdenství, a doufat, že ji nalezne i uvnitř své vlastní existence.

Je-li odpuštění poznáním lásky, smíření je neustálým hledáním jejích znamení. Naše minulost se nám začne jevit jako krásná symfonie – plná dobroty, něhy, milosrdenství, nezištnosti, porozumění…, které nám projevilo tolik lidí, již byli nástrojem Boží vůle, aniž bychom si to něčím zasloužili. Snad jsme si toho často ani pořádně nevšimli a neobtěžovali se s děkováním. Opravdu nemáme právo naříkat si na život!


…zadarmo dávejte

Logika Ježíšových slov je patrná na první pohled: jestliže jsme zadarmo dostali, je zcela normální, když budeme dávat stejně nezištně, aniž bychom se kvůli tomu považovali za hrdiny. Měli bychom si naopak uvědomit, že i kdybychom dali sebevíc, nikdy to nebude tolik, kolik jsme dostali. Bohužel naše logika s tím často nesouhlasí, hlavně v případech, kdy ještě nejsme dost přesvědčeni o tom, že jsme vše dostali darem. Pak se domníváme, že máme ”nárok na kompenzaci za své úsilí, práci, utrpení a za svá přání. Pokaždé, když vyvineme nějaké úsilí, které nepřinese úměrné viditelné plody, cítíme se okradeni. Když utrpíme nějakou urážku, očekáváme, že ten, kdo nás urazil, bude potrestán nebo se omluví. Konáme-li dobro, očekáváme uznání od toho, komu jsme je prokázali… Pokaždé, když od nás vyjde něco dobrého, cítíme potřebu za to něco dostat, a protože máme tuto potřebu, myslíme si, že na to máme právo” (S. Weil).

Náš život se tak stává darem, ze kterého žádáme úroky, mrzce a nenasytně. Chlubíme se svými imaginárními právy, přeceňujeme se a nedůvěřujeme druhým. Je to zkrátka život bez usmíření, který vzbuzuje smutek a zlost, a my se stáváme rádoby hrdiny, a přitom se cítíme být ubohými oběťmi.

To však nezávisí na nějaké zvláštní špatnosti nebo lakomství: ten, kdo neumí nezištně dávat, má pouze chudou představu o životě, plnou strachu a podezírání. Takový neusmířený člověk těžko přinese druhým mír. Pro nikoho není přirozené dávat, aniž by čekal odměnu: to je schopen udělat jen ten, kdo zakouší každodenně nezištnou lásku Boha, který ho stvořil, spasil a smířil. A právě láska je odpuštěním.

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

• Iluze o vlastní spravedlnosti
• Pravdivý a falešný pocit viny