C. S. Lewis v zákopech 1. světové války

Je to pat

z knihy Portrét C. S. Lewise - poutníka krajinou fantazie , vydal(o): nakladatelství Návrat domů

"Přichází nový důstojník, nadporučíku Lewisi," hlásil seržant Ayres.

"Ještě tohle!" pomyslel si nadporučík C. S. Lewis ze 3. Somersetovy lehké pěchoty, který se toho dne ve Francii necítil na kdovíjaké návštěvy. Německá artilerie, která po celý den házela šrapnely více než obvykle, v něm vzbuzovala pocit přikrčenosti. Zvěsti o hořčičném plynu ze severu jej nutily svírat svou plynovou masku, a teď jej bolely prsty. Co horšího, chýry o tom, že asi patnáct německých divizí se chystá napadnout Arras, ležící přímo za nadporučíkem Lewisem, trápily jeho unavenou mysl. Ze všeho nejhorší bylo, že při vší strašidelnosti zákopů nemohl vést muže do otevřeného boje proti Němcům. Musel se spoléhat na seržanta Ayrese jako vždycky. Ne, určitě se mu nechtělo dělat uvítací výbor pro nějakého nového důstojníka.

Vzdychl a upřeně se zadíval ke vchodu komunikačního zákopu. Náhle se ve vchodu nad ním objevila umazaná tvář seržantova a jasná tvář nového důstojníka. Sotva slyšitelné vydechnutí odhalilo důstojníkovo náhlé zjištění, že ztratil půdu pod nohama. "Přišli jsme do nového zákopu, a tento je určitě deset stop hluboký," zašvitořil.

"Nejméně deset stop, pane," odpověděl jeho seržant. "Přišli jsme do komunikačního zákopu. Toto je skutečný zákop. Jsme na frontě, pane."

"Mám nohy z gumy," ulevil si nový důstojník, jehož falzet prozrazoval jeho mládí. "Proč je komunikační zákop tak klikatý? To mi připadá jako zbytečná dřina."

Nadporučík Lewis zvedl obočí. "Nechceme přece, aby v případě přímého dělostřeleckého úderu nebo ostřelování z malých zbraní létaly projektily po celé délce zákopu a všechny nás pozabíjely, či snad ano?"

Nový důstojník pohlédl na nadporučíka Lewise a polkl. "Ovšemže ne, nadporučíku." Sestoupil po žebříku a zadupal po prkenném dnu zákopu. Zamrkal. "Neznáme se odněkud, kamaráde? Nebyl jsi náhodou v malvernské škole? Jack, nepletu se?"

"Možná," odvětil chladně Jack Lewis, "ale to tady nic neznamená. Kriket je prozatím odložen."

Muž pochopil narážku a přestal mluvit o elitních soukromých školách. Jack Lewis neměl potřebu se přátelit. Pokud tento nový muž zemře, nebude pro něj tak těžké to přijmout. Kolik z jeho nových přátel už bylo zabito? Přestal je počítat. Kromě toho měl teď pocit, že brzo zabijí i jej. Pozoroval nového důstojníka, stoupajícího po požárním schodišti k periskopu.

"Pro samý ostnatý drát je sotva vidět," bručel nový důstojník, zatímco civěl do periskopu. "Jak daleko jsou krauti?"

Jack Lewis se svinul do pytlů nacpaných pískem za svými zády a čekal, až novému důstojníkovi odpoví někdo jiný. Nesnášel slovo "kraut", což byla zkratka za sauerkraut, běžné německé jídlo. Stejně tak neměl rád slovo "jerry" označující Němce. Slova měla pro Jacka zvláštní cenu. Dokonce i tady, kde člověk mohl v jediné sekundě zemřít, dával si pozor na svou řeč a pečlivě volil slova. Musí se člověk stát mlaskajícím prasetem jen proto, že žije v bahně?

Když se nikdo neměl k odpovědi na otázku nového důstojníka, Jack nakonec promluvil. "Vzdálenost přes zemi nikoho k německému zákopu? Nějakých padesát yardů."

"Ale potom bych měl vidět... opravdu, vidím šedou polní uniformu a přilbu jako hrnec na polévku! Tamhle se prochází kraut podél zákopu. Nepozorné trdlo. Troufám si ho střelit rovnou do hlavy."

"Dobrý nápad," protáhl suše Jack. "Vystrč hlavu a je po tobě."

"Ach tak. Někdo z nich by po mně mohl vystřelit dřív. Pak tedy, ještě lépe, proč do jejich zákopu nevypálíme obloukovou salvu?"

Někdo zasténal, ale Jack Lewis se musel smát. Přesně stejná slova řekl seržantu Ayresovi první den po svém příchodu do Velké Války. Kdy to jen bylo? Nu ovšem, byl to den jeho devatenáctých narozenin, 29. listopad 1917, před čtyřmi a půl měsíci. Když si všiml, že žádný ze seržantů nemá chuť v tento pochmurný den odpovídat novému důstojníkovi, Jack se rozhodl, že jej poučí sám.

"Jakmile s tím začneš," vysvětloval Jack odměřeně, "hned to nějak dostaneš zpátky."

Mladý důstojník byl zaskočen. "Ale copak nemáme zabíjet krauty?"
"Ach, o to se nestarej. Smrt je v zákopech běžné zboží, a skoro zaručená v té zemi nikoho mezi našimi a jejich zákopy. Podívej se, každý palec té pekelné země je pokryt nejen našimi, ale i jejich strojními puškami. Smrt je skoro jistota."

"Takže je to pat?" usoudil ohromený nový důstojník.

"Jenom dokud nějaký podroušený a pokuřující náčelník v generálním štábu nedostane mravenčení nad svým hors d oeuvres, protože na jeho mapě se nehýbou žádné špendlíky," zabručel kysele Jack Lewis, "a nerozhodne, že jeden z těch špendlíků, což je náhodou jeden z našich praporů, má zaútočit na Němce."

"Nechceš snad říct..." mladý důstojník svraštil obočí.

"Jdi, ohřej se u jednoho z ohňů," nasadil Jack bratrský tón. "Vyber si pěknou palandu v nějakém krytu. Dej si guláš. Přečti si dobrou knihu." Jackovi se chtělo dodat: Protože kterýkoli příští den - pokud tě dřív neoddělá hořčičný plyn - celá divize Němců se přežene přes těch padesát yardů a náš malý prapor nebude mít šanci je zastavit, protože to je jejich poslední možnost vyhrát tuto hroznou válku, dřív než Američané sestaví několikamilionovou armádu.

Ale Jack si nepřipadal dost otrlý. Pravda byla, že sám byl zkoprnělý vyplašenec, ustrašenější než kdy dřív. Sledoval nového důstojníka, jak se mačká za přepážku a mizí za ní. Přepážky byly tlusté stěny z pískových pytlů, nastavěných kolmo k zákopu. Opakovaly se vždy asi po deseti yardech a sloužily stejnému taktickému účelu jako klikacení. Nepřítel nemohl zničit celý zákop výbuchem granátu nebo ostřelováním kulkami.

"Vím toho až příliš o zákopech a válečnictví," bručel si Jack pro sebe.

Nikdo neměl k válce takový postoj jako Jack. Věděl, jak si udržet budoucnost od těla. Jako irský občan vůbec nepodléhal odvodní povinnosti. Nevzpomínal si přesně, co ho vlastně vedlo k tomuto vznešenému rozhodnutí. Snad usoudil, že má-li mít tu výsadu studovat na Oxfordské univerzitě v Anglii, může jít s potěšením za Anglii také bojovat. Či to snad udělal proto, aby se mohl nazývat Velšanem stejně jako jeho otec. Nebo to snad udělal proto, že od roku 1914 jeho bratr Warnie také bojoval za Anglii kdesi v téhle šlamastice. Ať z jakýchkoli pohnutek, přihlásil se k odvodu; potom, když splnil svou povinnost, válku prostě ignoroval.

Zatímco jiní třesoucími se hlasy vyprávěli, že Britové během prvního roku války ztratili 200 000 mužů, Jack četl fantastické knihy svého hrdiny George MacDonalda. Zatímco jiní donekonečna klábosili o té nebo oné hrozné bitvě, Jack vychutnával Platona. Když jej konečně odvedli, bylo to jako by se vzbudil a řekl: "Ale ovšem, válka. Myslím, že jsem připraven." Teprve když během svého prvního dne na frontě slyšel odkudsi ječení kulek, zatřásla jím tvrdá realita. Toto je válka, pomyslel si. To je to, o čem psal Homér.

Ve skutečnosti některé věci na válce obdivoval. Nemusel být pokrytcem a předstírat, že se mu válka líbí, jako kdysi v soukromé škole. Nikdo neměl rád válku, a tato skutečnost Jacka spojovala se všemi ostatními. Poprvé v životě se těšil ze společnosti opravdových mužů. To byl moc dobrý pocit. Praví muži mluvili spolu o čemkoli, jen ne o sobě. Kdyby někdo řekl, že je farmář ze západu nebo Irčan nebo oxfordský student z církevní koleje, zdál by se ostatním čímsi méně než opravdovým mužem. Pravý muž mluvil o věcech. Pravý muž si nestěžoval. Ano, Jack Lewis měl moc rád společnost pravých mužů. Jejich smích byl hudbou pro jeho uši.

Stala se ještě jedna dobrá věc. Během svého chlapeckého věku se Jack často bezděčně tvářil arogantně bez ohledu na jeho myšlenky. Co to bylo? Přivřená víčka? Jízlivé rty? Hadí oči? Ochablá čelist? Nikdy to vlastně nevěděl, ale slyšel tu stížnost příliš často a na příliš mnoha různých místech, aby nepochopil, že to je něco konkrétního. Ať to bylo cokoli, věděl, že teď to ztratil. Možná tehdy, když se jeho holínky dotkly krvavé francouzské půdy...

"Lewisi!" volal důvěrně známý hlas Laurence B. Johnsona, jednoho z nadporučíků v Jackově praporu. "Dej si pauzu, kamaráde. Našel jsem skvělou díru ve stěně nedaleko odtud." Byl to Johnson, veselý jako vždycky.

"Tak jdi napřed," nařídil Jack.

Když vešli do čerstvě vykopané díry osvětlené svíčkou a téměř teplé od země, Johnson řekl: "Podívej, je dost velká pro bouřlivou debatu. Vlastně dost velká pro tři muže. Není tu někde ten nový důstojník?"

"Poslal jsem ho, aby si dal guláš," vysvětlil Jack bez valného zájmu. Odložil svou plynovou masku.

"No, tak ho půjdu sehnat," prohlásil Johnson rozhodně.

A s tím vyrazil ven. Ano, takový byl Laurence B. Johnson. Velkorysý. Pohostinný. Ucukl před Oxfordem stejně jako Jack. Johnson praktikoval ctnosti, dokonce je měl za samozřejmé. Vlastně jakýmsi způsobem věřil v Nejvyšší Bytost. Navzdory tomu jej měl Jack velmi rád. Měl jej tak rád, že cítil potřebu jej napodobovat - toho studenta, který dovedl diskutovat o věcech stejně ostře jako starý Jackův učitel "Kirk". Věřil však ve staromódní ctnosti věrnosti a čistoty. Jack takové věci neuznával. Neviděl žádný rozumný důvod, aby po takových ctnostech toužil, či aby v ně dokonce věřil. Proč jej však Johnson tolik přitahoval? A proč se stal Jackovým oblíbeným autorem George MacDonald, jakýsi náboženský mravokárce?

"Jsme tady, Lewisi," hlásil Johnson a vytrhl Jacka z jeho zamyšlení.

Nový důstojník následoval Johnsona dovnitř. Byl teď podivně zamlklý, realita frontové linie z něj vyhnala všechno hrdinství. Bylo to peklo, jaké si nikdo nedokázal představit předem, a novému důstojníkovi jistě někdo řekl, že to bude velmi dlouhý den.

"Jack Lewis a já obvykle hovoříme o teismu, Thorne," vysvětloval Johnson, který pochytil jméno nového důstojníka.

"O Boží existenci? Jen do toho," řekl Thorne. "Budu poslouchat. Bojím se, že dnešní den příliš otupil můj mozek, abych mohl dodat něco zvlášť chytrého." Znělo to velmi sklíčeně. Najednou se země otřásla a svíčka zhasla. "Co to bylo?" zeptal se Thorne pronikavým hlasem.

"Jen naše vlastní děla," prohodil suše Jack, zatímco Johnson znovu zapaloval svíčku. Špína kapala ze stropu. Jack stroze pokračoval: "Jednou jsem přečetl celý svazek Roberta Browninga, zatímco svíčka zhasínala každé čtyři minuty od našich vlastních děl."

"Myslím, že Lewis byl na tenkém ledě, když jsme posledně mluvili o teismu," skočil mu Johnson drze do řeči.

Jack se zatnul k dobrému souboji. "Jen proto, že jsem připustil, že mysl spíše připomíná ducha než tělo?"

"Přesně tak, kamaráde," zazubil se Johnson.

"Dobrá," povolil Jack, potřásaje hlavou, "připustil jsem, že je mi velmi protivné, když hmotné věci jako kulky a podobně mohou ovládnout mysl, která mi připadá jako jediný možný zdroj krásy . A také jsem připustil, že krása - která existuje pouze v mysli - mi připadá jako určitý druh duchovní věci." Johnson se usmíval. "Tvé uspokojení však není na místě," namítl Jack. "Z tohoto závěru nutně nevyplývá, v co věříš ty."

Ale hluboko uvnitř byl Jack v koncích nad touto kosmickou debatou. Samostatný duchovní svět byl možným vysvětlením pro onu "jinakost" určitých věcí, která jej po celý život tolik vzrušovala - věcí jako dětská zahrádka jeho bratra Warnieho nebo severské mýty. Nemohlo být toto vzrušení způsobeno letmým zahlédnutím onoho duchovního světa?

"Připustil jsi posledně mnohem víc," popichoval Johnson.

"Myslíš mou jednoduchou rovnici? Hmota rovná se příroda rovná se Satan?"

"Satan!" opakoval Johnson. "Vidíš, jak daleko ses dostal, kamaráde?"

"Satan je jen vynález židů nebo jiných starých civilizací."

Johnsonova tvář byla střízlivá. "Myslím, Lewisi, že ve svém srdci už jsi dualistou."

"Cože! Věřit ve dvě Nejvyšší Bytosti? Jednu dobrou a druhou špatnou? Jako William Blake? Sotva." Jack potichu dodal: "Hm..."

Hluboko uvnitř však opravdu smýšlel podobně. Zatím ovšem sám sobě přiznal jen tolik, že má v sobě nějakou malou částečku jakéhosi nemyslícího univerzálního ducha. Jenom nemohl uvěřit v duchovní bytosti, které mohou aktivně pohánět lidi sem a ponoukat tam. A přesto dokázal ochotně připustit, že touhy jeho těla se zdají být v rozporu s jeho vědomou touhou po kráse. Ano, sám sobě opravdu připadal jako nějaké Frankensteinovo monstrum stvořené přírodou nebo Satanem. Toužil po kráse a přitom se potýkal se stejnými vitálními touhami, které příroda dává ošklivému brouku!

"Lewis je především a ze všeho nejvíc milovník knih," konstatoval Johnson žoviálně, snad že vycítil, že Jack je v úzkých, unavený a zmatený. "Ukaž nám svou poslední, kamaráde."

Jack sáhl do kapsy svého těžkého zákopového pláště a vytáhl vzácný svazek. "Čtu právě Middlemarch od George Eliota."

Thorne ožil: "Tedy, sám jsem si chtěl někdy Eliota přečíst..."

Jack vytáhl jinou knihu. "Dokončuji Paměti Benvenutta Celliniho. Četl jsem je dvakrát."

"No tedy!" zvolal Thorne znovu. "Dvakrát?" Opatrně vzal od Jacka knihu.

"Ach, Lewis čte knihu dopředu i nazpátek, " dodal Johnson.

"Ovšem," opáčil Jack na svou obranu. "Kde jen lidé vzali tu myšlenku, že knihy se mají číst jen jednou? Jestli je opravdu dobrá, musíš ji vychutnávat znovu a znovu."

Thorne zamrkal. "Tedy, Lewisi, máš okraje plné poznámek. A tady! Vzadu sis udělal svůj vlastní rejstřík." Nový důstojník se zdál zahanben. "Vlastně jsem si chtěl dát poslat své vlastní knihy, ale jsou trochu příliš tenké. Bojím se, že na tomhle místě dlouho nevydrží."

"Mám řešení právě pro tebe!" zvolal Jack, jehož téma rozehřálo. Jak miloval knihy! "Doporučilo mi je děvče v Ovenellově knihkupectví v Oxfordu. Když jsou svazky moc tenké, dáš si je svázat dohromady v dobré poctivé poloviční kůži a tvrdých deskách."

"Skvělý nápad," potvrdil Thorne.

Náhle do jejich uší narazila hromová detonace a kryt se ocitl ve tmě...