Volba mezi povoláním špiona pro USA, nebo povoláním kněze

Okamžik rozhodnutí pod hvězdnou oblohou a svítícím měsícem

z knihy Rozhodni se pro risk , vydal(o): Karmalitánské nakladatelství

Nevěděl jsem přesně, co nadále dělat, jen jsem toužil bojovat proti komunismu. Při jednom z prvních výslechů jsem dal najevo, že bych rád mluvil s někým z CIC, z americké výzvědné služby. Do lágru pak za mnou jeden agent skutečně přišel. Byl to Američan z New Yorku, mluvil perfektně česky a pochopitelně se mi nepředstavil. Po našem setkání zmizel a já o něm nikdy víc neslyšel. Strávili jsme tehdy spolu celé dopoledne a já mu oznámil, že bych byl ochotný dělat špiona. „Proč?“ ptal se a já mu vysvětloval, jak se doma nedalo dýchat a jak jsme byli pronásledovaní. „Já mám syna stejně starého, jako jsi ty,“ řekl mi. „V tomto věku jste vy mladí velicí idealisti. Situace je ale jiná, než si ji představuješ. Když ti dáme nejlepší výcvik, jaký můžeš dostat, a pošleme tě zpátky do Československa, přežiješ asi tak devět měsíců. Průměrně po této době náš agent mizí a už o něm neslyšíme. To znamená, že se komunisti zřejmě dozví, koho k nim posíláme. A nakonec: většinu toho, co bys nám mohl říct, už stejně víme. A abys počítal nějaká okna v kasárnách, to pro nás nemá žádnou cenu.“

Jako špiona vás tedy nevzal.

O mou nabídku neměl zájem. „Tak co mám dělat?“ ptal jsem se, „přišel jsem na Západ mimo jiné kvůli tomu, abych mohl působit proti komunistům.“ A agent mi skutečně poradil: „Nejlepší by bylo, kdyby sis postupně vybudoval solidní postavení, a až ti budou lidi věřit, začni jim vyprávět, co to znamená žít pod komunisty. Tím uděláš proti komunistům víc, než kdybys byl špionem.“ Na jeho slova skutečně došlo. V Americe jsem později viděl, jak málo toho lidi o komunismu vědí, a uvědomil jsem si, jak důležité je s nimi o tom mluvit. Skoro každý týden jsem měl nějakou přednášku, jezdil jsem po farnostech a organizacích, vyprávěl jsem o bolševismu byznysmenům. Myslím, že to mělo velký smysl.

Nemrzelo vás tehdy, že vás ten dramatický osud špiona mine?

Abych se přiznal, nemrzelo mě to ani tehdy, ani později. Stal jsem se knězem a pracoval už několik let v Americe, když jsem se poznal se špionem ze všech špionů nejšpionovanějším Kašparem Pátým. Byl plukovníkem Československé armády, za Německa působil na Západě, po válce se vrátil do vlasti, uprchl před komunisty a pak řídil špionážní síť pro celé Československo. Byl to chlapík, který ještě v devadesáti letech pracoval pro FBI a CIA, pohyboval se jako mladý člověk, měl velice bystrou hlavu a byl to mimochodem výborný katolík. Potvrdil mi, že komunisti měli své agenty dokonce až v ústředí CIA a o vysílání špionů na území Československa byli velmi dobře zpraveni. Opravdu bych asi dlouho nepřežil a moc práce neudělal.

Rozvědka o vás nestála. Co tedy dál?

Chtěl jsem pokračovat ve studiu na vysoké škole. Snažil jsem se získat informace o možnosti studia ve Švýcarsku nebo ve Švédsku, kde dávali univerzitní stipendia. Byl jsem v táboře druhý měsíc, když mi najednou bývalý velkostatkář pan Hasoň, který dělal v lágru vedoucího pro Čechy, říká: „Esterko, ten představený z Říma přijede za čtrnáct dní.“ Já na něj hledím a nechápu, o čem hovoří: „Jaký představený? Odkuď z Říma?“ „Tvůj kamarád Šupa mi říkal, žes měl kdysi zájem o studium v semináři. V Římě je česká kolej Nepomucenum a nějaký představený odtamtuď se na tebe přijede podívat.“ Byl jsem nesmírně překvapený: v té době jsem už o semináři neuvažoval, bylo mi jednadvacet, připadal jsem si na seminář moc starý a neuměl jsem ani latinsky.

Tady je vidět, jak Pán Bůh pracuje, i když se člověk vzdá vší naděje. Ještě před svým útěkem jsem se hlásil do semináře v Litoměřicích, ale odmítli mě – neměl jsem správný kádrový posudek. Ani mě to moc nemrzelo, protože seminář v té době představoval komunistický komplot a někteří biskupové nedoporučovali do něj vstupovat. Teď jsem o něčem takovém dávno neuvažoval a najednou ta možnost byla na dosah ruky.

Rozhodl jste se?

Rozhodl jsem se počkat, kdo přijede a jak na mě zapůsobí. Přijel monsignor Bezdíček, vicerektor semináře, spolu s otcem Kružíkem, jedním z kněží, kteří Nepomucenem prošli. Zatímco Kružík byl mírný až skrupulózní člověk, Bezdíček byl velmi rázný. Moc jsme toho spolu nenamluvili, ale ministroval jsem jim se Šupou při ranní mši v klášteře v centru Salcburku, kde bydleli. Pak jsme šli na oběd a při loučení mi Bezdíček povídá: „Tak k nám do Nepomucena přijeďte. A Šupu vezměte s sebou.“ Kněží odjeli a já šel za kamarádem, abych mu vyřídil vzkaz. Chvíli se rozmýšlel a pak povídá: „Ty jsi o dva roky starší než já (je to mimochodem přesně na den), tak to jdi do Říma vyzkoušet první. A když se ti tam bude líbit, já za dva roky přijedu za tebou. Mezitím se podívám po světě.“

Zvláštní úvaha.

Nakonec z toho nebyly dva roky, ale čtyři, po kterých Šupa skutečně přijel a stal se z něho kněz. Já sám to ale v rakouském lágru ještě neměl v hlavě všechno urovnané. Konečně jsem se dostal ven za dráty, celý svět byl přede mnou otevřený, tolik možností mě čekalo, copak se mám nechat zase hned zavřít do semináře? Pan Hasoň mi radil: „Můžeš tam jít třeba na dva roky. Budeš študovat filozofii, naučíš se italsky a latinsky, rozhlédneš se trošičku kolem sebe, uvidíš, co se děje v exilu, a pak můžeš buď zůstat, nebo odejít. Oni tě nebudou k ničemu nutit.“ Často jsem se chodil večer projít a o této možnosti jsem přemýšlel. Jednoho nádherného večera někdy v polovině září jsem se procházel mezi lágrem a kostelíkem, svítil měsíc a já si to štrádoval po vyšlapané cestičce tam a zase zpátky. Moc nevěřím na různé sny a vize, ale faktem je, že se mi najednou jako film promítla v hlavě následující představa: je mně 95 roků, ležím celý šedivý na smrtelné posteli, kolem sebe mám manželku, děcka a vnuky, a umírám. Ta otázka nebyla v tom „filmu“ vyslovená, ale nějak jsem pochopil, že na ni mám odpovědět: Byl bys spokojený, kdybys žil takovým způsobem? A do toho jsem si začal uvědomovat, že mám nějaké dary a mám je od toho, abych se stal knězem. Na základě téhle vize jsem se rozhodl: ano, půjdu do Nepomucena. Zkusím to.

O kněžství jste přitom uvažoval už dávno.

Ano, to je pravda. Kněží, se kterými jsem se stýkal, rodina a náboženství na mě mělo v tomto smyslu vliv již od dětství. V mé křesťanské zásadovosti mě velmi utvrdily i spory s komunisty. Věděl jsem samozřejmě, že mám před sebou šest roků studia, než řeknu definitivně ano, ale ten hlavní podnět jsem měl už za sebou.