"Já jsem alfa i omega," praví Pán. (Zj 1,8) - Citát z Bible na každý den

Sekce: Knihovna

Petr Esterka

Bezprostřední přípravy na útěk přes hranici

Pět tisíc voltů na hranicích

z knihy Rozhodni se pro risk , vydal(o): Karmalitánské nakladatelství

Jistě jste znal někoho, komu se útěk za hranice už podařil. Musela to pro vás být posila.

Přímo z Bojanovic utekli tři mladí kluci, jeden z nich byl můj bratranec Laďa. Všechny překvapilo, že se jim skutečně podařilo do Rakouska se dostat. Byli ale ještě mladiství a policie vyvinula na jejich rodiče obrovský tlak, aby požádali rakouskou vládu o jejich vydání zpět; oni nedokázali říci ne. Stál jsem zrovna před našim domem, když Laďu odváděli v želízkách od rodičů. Viděl jsem něco takového poprvé v životě a dost mě to šokovalo.



Uchránil je nízký věk před trestem?

Kdepak; všichni byli odsouzeni, bratranec dostal tři roky. Obvinili ho dokonce z toho, že zapálil jezedácký stoh slámy, ačkoliv to bylo zcela nemožné, protože v době, kdy stoh hořel, byl Laďa právě v Rakousku. Když ho pustili z vězení, rozhodl se, že uteče znovu – teď už byl plnoletý. Chtěl se s kamarádem dostat co nejrychleji k hranicím, a tak si vyčíhali chvíli, kdy v Lužicích zaparkoval jeden policista před svým domem služební auto. Kluci do vozu skočili, snažili se nastartovat, ale policajt si toho všiml a vyběhl ven. Začal po nich i střílet. Druhého kluka chytil, ale Laďa utekl. Řekl si, že ho živého nedostanou a do kriminálu už znovu nepůjde. Skrýval se pak v kopcích někde na Radějovsku, ale přišla zima a ve sněhu byly vidět stopy. Zmrzlý a hladový se jednou v noci připlížil do Bojanovic a schoval se u svých rodičů v maštali.



Ti mu jistě pomohli.

On se nedal poznat, šel tam jen proto, že doma to znal, a mohl se tak snáze schovávat. Laďova maminka si po pár dnech uvědomila, že jejich kráva nedává tolik mléka jako jindy. Když si sedla na stoličku, aby ji podojila, bylo sedátko ještě trochu teplé, jako by na stoličce někdo právě seděl. Nikoho neviděla, ale napadlo jí, jestli to nebude Laďa. Přinesla do maštale krajíc chleba s máslem, a když se vrátila, už tam neležel. Takhle to trvalo několik dní, než se konečně se synem sešla. Řekla mu, jak je nebezpečné skrývat se doma, protože venku před domem stále hlídkuje jeden tajný. Laďa se proto přesunul do opuštěného domu svého strýce na druhý konec vesnice. Jenže když mu byla zima, zatopil si, a kouř mohl vidět každý. Vydal se tedy k strýci do Břeclavi a nějakou dobu se tam skrýval na půdě.



Takhle nemohl žít věčně.

Rozhodl se, že musí riskovat. K útěku si vybral den, kdy zuřila sněhová bouře, a skutečně se mu podařilo do Rakouska přeběhnout. Byl ale tak unavený, že si na chvíli sedl, aby si odpočinul. Únavou usnul. Ráno ho našel rakouský financ, který si vyjel na lyžích na projížďku kolem hranic. Bratranec byl už napůl zmrzlý. Dopravili ho do nemocnice a on se z toho naštěstí dostal.



Jak jste se připravoval na emigraci vy?

Dával jsem pozor na všechno, co se týkalo železné opony. Ze Svobodné Evropy jsem se dověděl, že kolem hranic jsou nejen ostnaté dráty, ale i dráty s vysokým elektrickým napětím, někde i miny. Slyšel jsem rozhovory s těmi, kteří unikli a přelstili stráže. To se ale povedlo jen výjimečně, někteří byli zastřeleni, jiní byli zabiti elektřtinou, většina byla zadržena a potrestána. Mnoho mi řekl jeden host na svatbě mých příbuzných. Pronajal si totiž blízko hranic kousek louky na sečení. Vejít tam mohl jen na zvláštní povolení a pod dohledem dvou ozbrojených pohraničníků. Uprostřed louky byl nápis: „Pozor! Zakázané pásmo. Střílíme bez varování!“ „Viděl jste stráže?“ zeptal jsem se ho. „Ano, chodily vždy po dvojicích. Někteří jezdili na koních, jiní chodili pěšky. Ti s sebou měli cvičené psy.“ „A dráty?“ vyzvídal jsem dál. „Jsou jich tři řady. Stojí tam i kulometné věže; jsou od sebe tak daleko, aby bylo z jedné vidět na druhou.“



Dnes to jsou obecně známé informace, ale tenkrát pro vás měly cenu zlata.

Uvažoval jsem o tom, schovat se do vlaku, který pojede do Rakouska. Pozoroval jsem na nádraží vlaky, studoval jízdní řády, několikrát cestoval z Brna do Prahy, jen abych našel místo, kde bych se mohl skrýt. Nic jsem nenašel, pouze si vzpomněl, jak se za války partyzáni schovávali pod vagóny. V létě jsem náhodně potkal turistu z Vídně a svěřil se mu se svými plány. Slíbil, že mi pomůže. Chtěl jsem především vědět, jestli stráže prohlížejí na hranicích také spodek vlaku. Domluvili jsme se, že až se vrátí do Vídně, pošle mi pohlednici se zmínkou o počasí. Pokud napíše, že bylo slunečno, znamená to, že se vlaky zespodu neprohlížejí. Za několik dní mi přišel z Rakouska pohled: „Měl jsem ohavné počasí, celou cestu byla bouře.“



Vlakem to tedy nešlo.

Toužil jsem po společníkovi, abychom mohli útěk připravovat společně. Partil jsem s jednou dívkou, jejíhož bratra ubili komunisti ve vězení. Nabídl jsem jí, aby šla se mnou - kategoricky odmítla, že nebude riskovat. Dal jsem se dohromady se spolužákem z gymnázia Jožou Šupou a kamarádem z dětství Pavlem Bohunem. Domluvili jsme se, že utečeme spolu. Se svými plány jsem se svěřil i tatínkovi: „Pokud uteču, budete mít problémy.“ „Máme je stejně,“ odpověděl tatínek, „a jestli máš odvahu se o to pokusit, ať je Pán Bůh s tebou. Je lepší, kdyby aspoň jeden z nás žil normálním životem na svobodě, než abychom tu všichni živořili.“ Nabídl se dokonce, že se pokusí získat nějaké informace od kamaráda, který žil v pohraniční vesnici - ten se ale odmítl angažovat. Jedné věci přece jen otec dosáhl: sehnal mi kontakt na údajného převaděče, který prý pracuje pro CIC.

Sešli jsme se v Hodoníně. Chtěl jsem s ním zajít do kavárny, ale to odmítl: „Půjdeme do parku. Tam kolem nás nebudou zdi.“ Přišlo mi to prozíravé. Na jaře prý byl Juraj – jak se mi představil – několik dní ve Vídni a můžu se tam dostat i já. Je třeba jen zvolit vhodný termín a bude to stát nějaké peníze. „Kolik?“ Juraj vyslovil částku, která mě ohromila. Zanedlouho mě navštívil a já mu dal všechny své úspory. Byl jsem přesvědčen, že jsem nikdy v životě nic tak výhodného nekoupil. Přesto to nestačilo.



Jak jste tedy získal další peníze?

Oproti dřívějšku jsem v internátě vydělával celkem dost, ale do tří měsíců, za které jsme měli opustit republiku, jsem požadovanou sumu nemohl našetřit. Naštěstí Joža slíbil, že doplatí, co nebudu moci uhradit sám. Juraj ale chtěl stále víc a víc a termín odchodu odkládal. Všechno prý zkomplikovala maďarská revoluce. Pak napadl sníh. Když sníh slezl, čekal na důležité zprávy. Stále nám to připadalo hodnověrné. Původní částka ale mezitím vzrostla na dvojnásobek. To bylo moc i pro Jožu, který se proto rozhodl jít do ostravských dolů. Byla to tvrdá práce, ale vynášela.



Vy jste opustil všechny své dosavadní aktivity?

Kdepak. Hrál jsem třeba s bojanovickými ochotníky Hraběte Hrobčického z Hrobčic. Hra se mi líbila, ale pamatuji si ji velmi mlhavě, protože jsem skutečně veškerou aktivitu směroval na přípravu útěku. S Šupou jsme jednou sedli na motorku a jeli do Mikulova prozkoumat teritorium. Stavili jsme se i ve Valticích, odkud byly přímo ze silnice vidět zátarasy z ostnatých drátů. Bylo to před Vánoci, maminka mně říkala, ať se pořádně obleču, i když pochopitelně nevěděla, jaký výlet chystáme.



Proč vás lákal právě Mikulov?

V Mikulově jsem jednou hrál fotbal a všiml si, kterým směrem od města stojí kulometné věže. Hranice musí být někde u nich. Maminka měla ale se svým varováním pravdu: nachladil jsem se, dostal chřipku a potom dokonce zápal plic. Ležel jsem nemocný a přitom nás čekalo další divadelní představení – hra byla tak populární, že ji bylo třeba opakovat. Já měl vysokou horečku, ale náhradu za mě bojanovičtí ochotníci neměli: „Nemůžeme všechno odvolat. Zabalíme tě do dek a kabátu a autem odvezeme až před sál. Ty to odehraješ a my tě pak hodíme domů,“ nabízeli. Přistoupil jsem na to. Měl jsem ve hře dlouhý monolog, ve kterém se vyznávám ze svých hříchů. Třese mnou horečka, vyprávím, podívám se do publika a zahlédnu jednoho místního fotbalistu, takového ostrého chlapíka, jak pláče. Úplně ho to sebralo. Servus, říkal jsem si, tak to přece jenom musí mět nějaký vliv na lidi.



Snažil jste se na sebe zbytečně neupozorňovat.

Přesto jsem neunikl velkému vyšetřování. Jednou před skončením směny mi kádrovák vzkázal, že se mám hlásil na StB. Co mi zbývalo? Šel jsem. Cestou jsem potkal spolužačku a poprosil ji, pokud se nevrátím do zítřejšího rána, aby řekla rodičům, kde jsem. StB sídlilo ve vile u cukrovaru. Začal mě vyslýchat vyšetřovatel v civilu. Věděl, co jsem kdy řekl na gymnáziu, v továrně, na internátu ... Chtěl mi přišít, že jsem vykládal, že čekáme osvobození od Američanů. Znovu jsem mu musel vysvětloval, proč nejsem v ČSM. Dlouho se díval oknem ven a pak se zeptal: „Chceš se stát knězem?“ „Neměl jsem možnost se rozhodnout.“ „Proč jsi tedy studoval na biskupském gymnáziu?“ „Tehdy to snad možné bylo, ale dnes už ne.“ Po nějaké době se vyšetřovatelé vyměnili. Ten nový byl vysoký a silný, mluvil ostře a hlasitě. Byl to odporný, zlovolný člověk. Řval na mě a v jednu chvíli mě chtěl zfackovat. Naštěstí se právě vrátil ten druhý a uklidnil ho. Nakonec mě propustili, ale já věděl, že se kruh kolem mě stahuje. Vzkázal jsem Jurajovi, že musíme odejet co nejdříve. Zase se vymlouval.



Nebylo vám už jeho chování nápadné?

Začali jsme ho skutečně podezřívat. Jeho výmluvy nás už unavovaly. Rozhodl jsem se ho na Slovensku, kde bydlel, navštívit. Našel jsem jeho matku, Juraj nebyl doma. Maminka mi začala o synovi otevřeně vyprávět: „Je to lenoch, který mi nedá ani korunu. Nedávno ale peníze měl, ačkoliv nikde nepracuje. Do kostela ani nevkročí, raději jde do hospody.“ Nevěřil jsem svým uším, a to ta nejhorší zpráva měla teprve přijít: „Nejvíc mě trápí, že můj syn je komunista a spolupracuje s StB!“ Vtom přišel Juraj domů. Lekli jsme se oba. Vyšli jsme před dům a jemu se pochopitelně nelíbilo, že jsem ho vyhledal. „Kdy odejdeme?“ naléhal jsem. „Příští neděli!“ „Mohu se spolehnout?“ „Máš mé slovo,“ slíbil a já mu dal další peníze.



Proč jste mu platil, když jste už věděl, že to je konfident?

Chtěl jsem ho ukolébat, neprozradit, že jsem ho prokoukl. Jakmile by něco zvětřil, byli bychom ztraceni. Po návratu domů jsem se okamžitě sešel s Jožou a rozhodli jsme se, že podle Jurajova plánu postupovat nebudeme a zkusíme přejít hranice na vlastní pěst. Čím dřív, tím líp, každý den zdržení znamená větší riziko. Rozhodli jsme se pro zítřek. „Ještě něco,“ řekl Joža, „dostal jsem dopis od známého, s kterým jsem bydlel na koleji, že se u mě zítra staví. Jistě ale odejde včas, abychom mohli vyrazit.“



Kde byl třetí z vaší party Pavel Bohun?

Mezitím narukoval na vojnu a sloužil v Košicích. Byli jsme domluveni, že až bude trasa připravena, zavoláme do kasáren, že mu třeba umírá matka, aby ho pustili na dovolenku a utečeme společně. V téhle situaci, kdy po nás šla StB a Juraj se ukázal jako konfident, jsme ale nemohli čekat a navíc by to pro Pavla bylo obzvlášť nebezpečné. Kdyby ho chytli, dopadl by jako voják mnohem hůř než my. Půjdeme tedy jen dva.

Vrátil jsem se na internát, abych si odpočinul následující den měl být tvrdý. Procházel jsem kolem kanceláře ředitele a spatřil pootevřené dveře kancelář byla prázdná. Vešel jsem. V pootevřené zásuvce jsem našel hlavičkový papír a razítko internátu. Na stroji jsem naklepal: „Petr Esterka má povolení, aby náš internát reprezentoval na atletických závodech ve Znojmě.“ Tiskopis jsem orazítkoval a doufal, že při případné kontrole bych se mohl tímto potvrzením prokázat.



Nechtěli jste se také ozbrojit?

Diskutovali jsme o tom, ale nakonec jsme od této možnosti upustili. Kdyby nás chytili se zbraněmi, byla by to velmi přitěžující okolnost. Nebylo ani jednoduché nějaké zbraně sehnat.



Šli jste tedy „ozbrojeni“ jen tiskopisem.

Po noční směně jsem šel na ranní mši, kde jsem se měl sejít s Jožou. Vedle něho ale klečel kamarád, o kterém mi včera vyprávěl. Jmenoval se Vláďa Syrovátka. Měl nějaké podezření a tak prohledal Šupův sportovní pytel. Našel v něm izolační kleště na střihání drátů (a to i drátů vysokého napětí), gumové rukavice a pepř. Došlo mu, že kamarád chce za hranice, a požádal ho, jestli by nemohl jít s ním. Oba kluci byli mladší než já a já za ně cítil trochu zodpovědnost. „Proč chceš utéct?“ zeptal jsem se Syrovátky. „Chtěl jsem být lékařem, ale na fakultu mě nepřijali. Mám příbuzné v USA,“ odpověděl. Vysvětlil jsem mu, jak je naše akce nebezpečná, mohou nás zastřelit, roztrhat psi nebo nás chytí a dostaneme mnoho let kriminálu. Sýr – jak jsme mu říkali – ale stále chtěl jít s námi. Domluvili jsme se, že záleží jen na něm, jestli přijde odpoledne na náš sraz.



Vaše maminka stále nic netušila.

Vždy jsme spolu o všem hovořili – s výjimkou mého útěku. Nemohl jsem to prozradit: nebude-li maminka o ničem vědět, nemohou ji obvinit ze spoluviny. Zabalil jsem si věci. Gumové rukavice a izolované kleště na cvikání drátů s vysokým napětím jsem dal na dno pytle, nahoru jsem uložil šaty, prádlo a boty. Do postranní kapsy jsem zasunul „povolení“ z internátu, německý slovník a holicí prostředky. Naposledy jsem se rozhlédl po pokoji: v rohu kopací míč, knihovnička, vzpomínky na mládí … Poobědvali jsme, a když jsem odcházel, vyšla se mnou maminka před dům. Tam jsme se rozloučili. Zavolala dokonce i mého sedmiletého bratra: „Rozluč se s Peťou.“ Evidentně tedy něco tušila.
 


Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

Kdo se spoléhá na Boha, je jako strom u vody.
(Jr 17,5)

Do budoucnosti nelze hledět s klidem

Do budoucnosti nelze hledět s klidem
(22. 11. 2024) Naděje však překonává každou úzkost, krizi a únavu, a dává nám silnou motivaci jít vpřed, protože naděje je dar, který…

K tragédii na Ukrajině pronese poslední slovo Bůh

K tragédii na Ukrajině pronese poslední slovo Bůh
(22. 11. 2024) Bůh bude žádat účet za všechny prolité slzy, píše papež František.

Červená středa - Red Wednesday

Červená středa - Red Wednesday
(22. 11. 2024) Pravidelná akce, která připomíná všechny, kdo jsou ve světě pronásledováni pro své náboženské…

Křesťanské cvičení / PODCAST K POSLECHU

Křesťanské cvičení / PODCAST K POSLECHU
(21. 11. 2024) Jaký vztah mají katolíci ke svému tělu a jak jej mohou zlepšit? Jaké jsou rozdíly mezi Enraphou a jógou, a proč je jóga…

Péče o umírající a hospice - rozhovor s Marií Svatošovou / PODCAST K POSLECHU

Péče o umírající a hospice - rozhovor s Marií Svatošovou / PODCAST K POSLECHU
(21. 11. 2024) Rozhovor s lékařkou a zakladatelkou českého hospicového hnutí Marií Svatošovou

O webu (22.11.2024, 20:43)

Rejstřík témat (22.11.2024, 20:43)

Servis pro vás (22.11.2024, 20:42)

Texty (22.11.2024, 20:42)