Kázání při mši v Brně – Tuřanech věnoval papež tématu naděje. Je to téma jeho encykliky Spe salvi a je to téma obecně lidské a vždy aktuální, protože bez naděje je velmi těžké postupovat životem tak, že usilujeme o dobro a dokonce jsme schopni pro ně i něco obětovat. Vztah k budoucnosti a důvěra v ní s nadějí velmi úzce souvisí. Bez naděje jde z budoucnosti strach nebo jsou myšlenky na ní vytěsňovány.

Je spíš reálným zjištěním, než projevem škarohlídství, že se naděje mnohým u nás ztrácí z horizontu života. Není to jen následek ekonomické krize, i když i ta mnoho lidí o nějaké naděje připravila. Spíš je to ztráta naděje v lepší budoucnost. Kriticky smýšlející člověk totiž vidí, že lepší svět sotva mohou vytvářet lidé, pro které je moc nebo zisk vždy větší hodnotou něž pravda a dobro. A takových lidí vidíme kolem sebe plno. Pro ty, kdo byli velmi kritičtí k poměrům za totality, je potom velkým břemenem zjištění, že sice byla moc komunistů formálně odstraněna, ale „ráj se nedostavil“, tedy k radikální změně poměrů směrem k dobru ve velké části sektorů veřejného života nedošlo. Od ztráty naděje je potom jen malý krůček k velké otrávenosti, skepsi, úniku do minulosti nebo k vyhledávání dalších klamných a zdánlivých nadějí.

Papež Benedikt i v této promluvě pojmenoval s noblesou a laskavostí, ale přitom přímo a jasně, věci pravými jmény. Bez agresivity ale také bez pardonu řekne: Jediná jistá a spolehlivá naděje je v Bohu. Proto vidí v dějinách i v současnosti jako jednoznačně špatné, když člověk vyloučí Boha ze svého uvažování nebo když myšlení o Bohu je přesunuto a vytěsněno z veřejného prostoru jen do privátní sféry člověka. Pouhé bránění a preferování lidské svobody totiž k zachování a naplnění nadějí pro člověka nestačí, protože, jak Benedikt říká: Lidská bytost je svobodným tvorem a jeho svoboda zůstává křehkou. Křesťanství zde nepřináší v člověku okamžitě jakousi lepší kvalitu, o kterou bychom mohli opřít svou naději. Přináší ale možnost osvobození, které je podstatné a zcela jedinečné: Ano, člověk potřebuje být osvobozen od materiální tísně. Mnohem podstatnější však je, aby se zachránil před zlem, které postihuje ducha. A tuto záchranu, která není v prvé řadě záchranou před zlými bližními, ale před zlem, které se zmocňuje člověka samotného, vidí jako přicházející od Boha v postavě Ježíše Krista. V tomto našem světě, který se ztrácí, když důvěřuje pouze lidským plánům, jedině Kristus může být naší spolehlivou nadějí. Žití této pravdy potom klade papež jako úkol: To je zvěst, kterou my křesťané jsme povoláni každodenně hlásat a dosvědčovat.

Dosvědčovat naději je ovšem něco zcela jiného, než zakysle kritizovat okolní svět nebo halasně a povýšeně kárat vše, co se člověku nelíbí. Náš přínos světu a Božímu dílu v něm nespočívá v prvé řadě v negaci, v bědování, kárání a odsuzovaní, ale v zpřítomňování naděje, která vychází z Boha, ovlivňuje podstatně život křesťana a tak se stává přítomnou ve světě. Bylo by velmi užitečné, kdybychom byli ochotni mluvit mezi sebou dost konkrétně o tom, v čem naději, vycházející z Boha, v tomto světě v současnosti vidíme, jak pravdivě svou naději žijeme, nebo kde ji vidíme jako ohroženou nebo nepřítomnou. Nepochybně neměl papež na mysli lacinou naději dle hesla „ono to nějak dopadne“, čímž je míněno, že dobře. Jde o naději, která se může postavit tváří v tvář moci hříchu, bídě světa a naší lidské nedokonalosti a přesto zůstane věrohodná a nosná. Jde tedy o naději, která „unese“ život člověk, rodiny i lidstva v neideálních podmínkách, protože právě v takových žijeme. Pouhé „mělo by být“, „kdyby bylo“ a „kdysi bývalo“ žádnou nosnou naději nepřináší a papež se také takovýto tématům ve svých textech o naději nevěnuje. Jde mu vždy o naději skutečnou, přítomnou dnes a zde, kde jeho posluchač nebo čtenář žije.

Další Zamyšlení nad projevy papeže Benedikta XVI. zde