Podmínkou dobré komunikace
je umět naslouchat

Na tom, že v dnešním světě jsou mezilidské vztahy poněkud nemocné, se shodne asi většina z nás. Zvlášť patrné je to v rodinách, na pracovištích, mezi politiky... Tento stav podporují nepřímo i média, která svým divákům, čtenářům či posluchačům servírují různě pokroucené vztahy jako běžný standard či dokonce žádané zboží. Přitom každý člověk, i když to zrovna takto nepojmenuje, touží nejvíc po lásce. A k ní určitě patří i dobré a zdravé vztahy. Pro ně je zásadní správná komunikace, která se ve světě techniky, počítačů a televizních programů pomalu vytrácí. Právě kolem ní se točila přednáška známého pražského teologa Doc. Ing. Mgr. ALEŠE OPATRNÉHO, Th.D, který přijel do Veselí nad Moravou pohovořit na téma Jak vést užitečný rozhovor v rodině a zaměstnání.

Myslíte, že verbální komunikace je zrovna jednoduchým způsobem dorozumívání mezi lidmi?

To si nemyslím. Setkáváme se totiž lidé různí a to může vést k nedorozuměním. Pokud ale spolu jako lidé žijeme, potřebujeme spolu mluvit. Komunikace je velmi důležitá, jedinečná a nenahraditelná, i když si jí můžeme ubližovat. Jsme totiž různého věku, máme rozdílné životní zkušenosti, různé povahy, zájmy, priority, různě laděnou psychiku...

Protiklady se přitahují, ale...

Známé je ale rčení, že se protiklady přitahují.

Ano. Často se pro tu různost vyhledáváme, protože to pro nás může být přínosné. Jsme-li například těžkomyslní, potěší nás někdo, kdo si z ničeho příliš těžkou hlavu nedělá. Jsme-li málo řeční a máme potíže rozvinout rozhovor, vyhledáváme člověka, kterému to potíže nečiní a my sami na tom nějak získáváme. To je ta dobrá stránka věci. Ta horší je, že právě tato různost může vést k nedorozuměním, která nás zraňují.

Čeho se teda vyvarovat? Co může stát v pozadí našich rozhovorových úrazů?

Například strach. Je rozdíl, když mluvím s člověkem, před kterým se cítím v bezpečí, nebo s někým, z koho mám strach. Ať už proto, že mě bude při komunikaci zkoušet a hodnotit, nebo že mě nějak shodí. Můžu mít také strach z prohry, ostudy nebo z toho, že mi ten druhý zdevalvuje nějakou hodnotu... Toto všechno rozhovor narušuje, deformuje nebo nás v něm brzdí. Můžeme sice reagovat útěkem, ale ten nic neřeší a naopak může nedorozumění prodloužit. Nebo začneme toužit po vítězství, po odvetě, a z toho také samozřejmě žádná příjemná komunikace vzejít nemůže.

Co ještě brání dobré komunikaci?

Když se poruší zásada stejné úrovně dvou lidí. Samozřejmě existují nestejné role, které jsou legitimní. Rodič vychovává, učitel učí a známkuje, velitel velí, nadřízený rozhoduje, ale nikdy nesmí dojít k ponižování, snižování důstojnosti člověka. Pokud jde o vztahy dvou dospělých, a platí to zejména o manželství, je naprosto nutné, aby se v komunikaci zachovala úroveň dospělý-dospělý, nikoliv třeba rodič-dítě. Do párového vztahu nepatří, aby jeden druhého cíleně vychovával, hodnotil a známkoval, nepatří tam ani vztah nadřízený- podřízený. Zrovna tak je nefér, když dospělý člověk v párovém vztahu zaujme pozici dítěte a zbaví se zodpovědnosti. Přestane tak být tomu druhému oporou, a to se opět projeví konfliktní komunikací. Škodlivé je rovněž vnucování dobra. Dá se říct, že něco, co je objektivně dobré, člověk pocítí jako dobro, jen když to přijme dobrovolně. Někdy to ale ten druhý říká a zdůrazňuje v neúnosné míře. Já k tomu dodávám - před jejich dobrotou chraň se, kdo můžeš! Člověk k tomu pak zaujme odmítavý postoj, i když za jiných okolností by to pro něho bylo přijatelné. Někdy to hraničí až s nátlakem a komunikace se pak právě pro tu manipulační tendenci stává kontraproduktivní. Méně je někdy více...

Všeho moc škodí?

Neboli všeho moc škodí?

Ano, to je velká brzda dobré komunikace. Škodí přílišná chvála i příliš málo chvály, přílišná kritika i přílišná nekritičnost, která může být nezájmem. Někomu vadí příliš málo řečí, jinému příliš mnoho a problém je v tom, že míra toho příliš je u každého různá. Co je pro někoho akorát, je pro druhého moc a pro třetího málo.

Poraďte tedy, co s tím. Jak se má při všech těchto složitostech odvíjet dobrý rozhovor?

Dobrý rozhovor je ten, kdy přiměřeným způsobem vnímáme a bereme na vědomí toho, s kým hovoříme, a kdy ten, s nímž hovoříme, je v tom rozhovoru důležitější než my sami, a důležitější než věc, o níž mluvíme.

Několikrát se mi stalo, že člověk, se nímž jsem mluvila, nepochopil, co chci říci a odpovídal mi na něco jiného, případně mi podsouval jiné úmysly, než jsem skutečně měla...

Lidé často nevnímají, co jim ten druhý chce říct. Je nutné umět naslouchat. Většina problémů vyplývá z nepochopení a nedorozumění. Například věta - včera jsem byl za babičkou - může znamenat: včera jsem byl za babičkou a tys tam už týden nebyl. Nebo - ty se ptáš, co pořád dělám, ale já byl přitom včera za babičkou. A tady je opět krásná možnost nedorozumění, protože ten, kdo něco říká, je přesvědčen, že posluchač dobře ví, proč to říká.

Nejvíc mě může zranit nebo rozzlobit člověk, na němž mi nejvíc záleží

A jsme zase u toho, nakolik je člověk schopen druhému rozumět, vnímat ho a respektovat...

V rozhovoru musím druhému dopřát, aby byl sám sebou. Nemůžu chtít, aby byl tím, kým chci já. Musím zároveň připomenout známou pravdu, že nejvíc mě může zranit nebo rozzlobit člověk, na němž mi nejvíc záleží, koho mám rád. Kdyby mi byl lhostejný, tak nad tím jen mávnu rukou, případně si něco pomyslím. Na druhé straně jsou zranění od blízké osoby citelnější než od někoho, na kom mi nezáleží. To platí zejména ve vlastní rodině. Ta zloba je totiž rubem lásky, která je špatně zvládnutá.

Jak je tomu například v zaměstnání?

Tam hraje roli to, že někdo je nadřízený a někdo podřízený. I když je do těchto komunikací potřeba zařadit určitou míru disonancí a neshod, pořád je potřeba dbát na vzájemnou úctu, aby byli oba schopni respektovat a objasnit si pozici toho druhého. Snad není potřeba upozorňovat na to, jak komunikaci narušuje nefér jednání, pomluvy, lži, nadávky nebo i to, když druhý mluví stále jen o sobě, o své dobře vykonané práci, o svých úspěších. Dobře víme, jak důležitá jsou slova povzbuzení, pochvaly a zájmu o druhého.

Co platí pro komunikaci v rodině?

V rodině jsou naprosto specifické vztahy charakterizované tím, že jsou dané, ne volené. Pro komunikaci je zde naprosto zásadní – mít čas, mít čas, mít čas. Mít čas pro toho, kdo to potřebuje, mít chuť k rozhovoru, i když ji nemám. Studie ukazují, že manželské štěstí velmi úzce souvisí s množstvím času, který partneři tráví spolu. O lásku se musí pečovat. Stejně tak je v zásadě nenahraditelný rozhovor s dítětem v prostředí důvěry, kdy to dítě ví, že rodič je tu teď jen pro něho. U dospívajících hraje velkou roli nejen čas, ale i prostředí pro rozhovor, důvěra, úcta k osobnosti člověka. Důležité je rovněž umět vycítit ten správný okamžik, kdy můžu něco říct. Jsou totiž věci, o nichž sice mluvit chceme, ale někdy holt musíme počkat, až k tomu bude příhodná doba nebo když toho my sami budeme schopni. K hovorům od srdce k srdci nedochází automaticky. Nedostatečná komunikace je největším nebezpečím pro partnerský vztah. Na tom už mnohá manželství zahynula. Komunikace se nedá nahradit věcmi. Kdyby muž přinesl domů sebevíc peněz, rozhovor to nenahradí. Mezi manželi by také neměla být žádná tabu. Dělit se spolu mají o své sny, zájmy, obavy i naděje.

Zakázaná slova v komunikaci

Jsou nějaká zakázaná slova v komunikaci mezi manželi?

Třeba výrok „S tebou se o tom nebudu bavit!“ je přímo na červenou kartu, protože toho, komu je adresován, velmi poníží. Věta „ty vždycky na všecko zapomeneš“ zase není pravdivá, protože ten člověk v životě určitě aspoň jednou na něco nezapomněl (smích). Stopka je vystavena i konstatování „ty nikdy neuděláš nic, co by mi udělalo radost“, „kdybys mě poslechl, tak...“ nebo „Toto v naší rodině nikdy nebývalo...“ Tyto výroky k ničemu nevedou a nikomu ani nepomůžou.

Bez čeho se v komunikaci neobejdeme?

Jako věřící tvrdím, že do komunikace patří neodlučitelně modlitba. Neobejdeme se ani bez ochoty odpouštět nebo připustit, že se ten druhý mění. Když řekneme – ty už jiný nebudeš, to je jako zalít člověka do betonu. A pokud se nám v komunikaci podaří druhé lidi povzbudit k dobrému, a to způsobem, který je pro ně přijatelný, tak ta komunikace nebyla vůbec zbytečná.

Na závěr prozraďte, jak byste ve zkratce charakterizoval neužitečný rozhovor, případně poraďte, jak z něho ven?

Ten neužitečný rozhovor vede samozřejmě ten druhý, že? (smích)... Předně bych upozornil, že ne všechno, co si myslím, že je neužitečné, skutečně takové i je. Můžu se po čase dozvědět, že pro druhého bylo užitečné to, co jsem já tak původně vůbec neviděl. A pro někoho může být i zdánlivě neužitečné vyprávění vysvobozením se samoty, a to není vůbec málo.

Katolický kněz, teolog a autor duchovní literatury Doc. Ing. Mgr. ALEŠ OPATRNÝ, Th.D se narodil roku 1944 v Praze. Absolvoval Strojní fakultu ČVUT v Praze, bohosloveckou fakultu v Praze a Litoměřicích a doktorské studium na teologické fakultě UP v Olomouci, kde se také habilitoval. Působil řadu let jako ředitel Pastoračního střediska při Arcibiskupství pražském, je členem Společnosti pro studium sekt a nových náboženských směrů v Praze, působil jako externí učitel na Institutu pro sociální a charitativní práci při Pedagogické fakultě v Hradci Králové, v posledních letech působí na Katolické teologické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, kde přednáší pastorální teologii a příbuzné předměty. Kromě několika knih je P. Aleš Opatrný autorem řady odborných článků ve sbornících a odborných časopisech i studijních textů Pastoračního střediska Arcibiskupství pražského.

Text vyšel v týdeníku Naše Slovácko (z 23. prosince 2008) pod titulkem: „Podmínkou dobré komunikace je umět naslouchat“ Převzato se svolením.