Bez lásky je život nesnesitelný
Člověk ve svém nejhlubším nitru ví, že se mu život vydaří jen tehdy, bude-li smět milovat a být milován, bude-li smět lásku zakoušet i rozdávat. Bez ní se život stává peklem a je nesnesitelný. Bez lásky je sice možno vytvořit veliká díla, být slavný a obdivovaný. Naplnění však bez ní dojít nelze. Život bez lásky je prázdný a chladný.
Šťastná láska není samozřejmostí
Ač lidé touží po pravé lásce jakkoli intenzivně, přece často zakoušejí, že se jejich cit mnohdy promění v nenávist, žárlivost, pomstu, dokonce i v ochotu milovaného člověka zahubit. I když je láska ještě v plné síle, přece se do ní mísí pochybnosti, zda mě ten druhý skutečně miluje. Odrážet takové myšlenky není vůbec lehké: mohou se uhnízdit v srdci a zatemnit je. Cítíme, že šťastná láska není zdaleka samozřejmost - vždycky je ohrožena pochybami o lásce druhého a vlastní neschopností umět milovat.
Mnohokrát jsem slyšel, že nás Bůh miluje, ale…
V mnoha kázáních jsem slyšel, že nás Kristus miluje, a že zemřel z lásky k nám. Pro mne však bylo toto sdělení abstraktní a prázdné. Nedotklo se mě. Jedním z pokusů uvědomit si lásku Boží byla pro mne meditace o křtu Ježíšově (Lk 3,21). Ježíš sestupuje do Jordánu, otvírá se nad ním nebe a Bůh mu říká: „Ty jsi můj milovaný Syn, v tobě jsem nalezl zalíbení.“ Tento výrok, že jsme milovaní synové a milované dcery Boha, slýcháme dosti často. Většinou nám ale jde jedním uchem tam, druhým ven a míjí se účinkem.
„Ty jsi můj milovaný syn!“
„Ty jsi má milovaná dcera!“
Existenci Boží lásky jsem zakusil, když jsem jednou při meditaci vědomě nahlas vyslovil: „Ty jsi můj milovaný syn.“ Tuto větu jsem vyřkl do svého strachu, do své temnoty, do svého selhání, do své průměrnosti, do své životní lži. Ježíšův křest je pro mne krásný obraz - nebe se otevřelo právě tehdy, když sestoupil do hlubin (Jordánu). Nebe se chce otevřít i nad hlubinami a propastmi mé duše. Já však musím sebrat odvahu a do těchto vnitřních propastí sestoupit, abych tam v hloubce zaslechl nový zvuk slov: „Ty jsi můj milovaný syn!“ - „Ty jsi má milovaná dcera!“ Teprve když jsem větu o milovaném synu vyslovil do svého konkrétního života, dotkla se nejintimnější hloubi mé duše a přinesla mi vnitřní mír. Všechny řeči o Boží lásce kolem nás jen kloužou, nedosahují-li do zkušeností našeho běžného života.
Ve všech životních situacích
Výrok, že jsme synové a dcery Boží, prokáže svou proměňující moc jen tehdy, působí-li ve všech situacích našeho života, především pak v našem utrpení. Slova o Boží lásce nejsou něčím, co by nás mělo ve zbožných meditacích vzdělávat, ale chtějí proměnit náš život, otevřít nad námi nebesa právě tam, kde jsme ohroženi, zkoušeni, slabí a neschopní.
Se svolením zpracováno podle knížky Anselma Grüna: Bydlet v domě lásky,
kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství. Redakčně upraveno
