Často ve svém životě vycházíme z představy, že k úspěšnému a tvůrčímu životu nutně potřebujeme "svatý pokoj" neboli pohodlí. Domníváme se proto, že je potřeba za každou cenu se zbavit veškerého nepokoje, strachu, pochybnosti a stresu.

Jakmile se nás zmocní nějaké obavy, pochybnosti a neklid, napadá nás jako první: odstranit tyto překážky ze svého života - například útěkem, alkoholem, psychoterapeutickým sezením... To je to, co nám má navrátit psychické pohodlí. Semleti psychoanalýzou a terapií se ale můžeme začít motat jen kolem sebe a stávat se lhostejnými a necitlivými k druhým. Svatý apoštol Petr nás nabádá a zároveň nám zaslibuje: "Jestliže něco vytrpíme, sám Bůh nás zdokonalí, upevní, posilní a dá nám pevný základ" (srov. 1 Petr 5,10). Těžkosti a trápení v životě totiž mohou být pro člověka i zdrojem tvůrčí inspirace a impulsem pro jakousi změnu směru. Proto je třeba se učit určité napětí a nepokoj podržet a umět z něho vytěžit.

V případě větších těžkostí je ale nutné umět vyhledat a přijmout i pomoc... S duševním a duchovním zdravím a pohodou je to i jako se zdravím a pohodou tělesnou: (preventivně) je třeba žít zdravě, dodržovat alespoň v určité míře zdravou životosprávu, (psycho)hygienu, být v pohybu atd. V případě onemocnění je pak situaci třeba řešit, ale - přiměřeně poměrům. Jsou totiž lidé, kteří se s rýmou cítí jako umírající a vyžadují takovou péči, oproti tomu jsou lidé, kterým i když je sebehůře - a opravdu by potřebovali pomoci - odmítají jakoukoliv pomoc. I zde tedy platí pravidlo "zlaté střední cesty"...