Vychovatelka je v poslední době často nemocná. Prochází krizí středního věku a bojuje sama se sebou. Jenže její kolegové to nehodlají nést spolu s ní. Vidí jen to, že jim tím přibývá práce. Proto se snaží nepohodlné kolegyně zbavit. „Jemným“ způsobem jí sdělují, že je tu nežádaná. Jde o šikanu, zvanou mobbing.

Mobbing je fenomén, kterým se lékaři a psychologové začali intenzivně zabývat teprve v posledních letech. Je to citlivé téma. K nátlaku dochází často ve firmách se špatným vedením. Vedoucí pracovníci zaměňují vedení za zraňování. Jsou přesvědčeni, že když svého podřízeného zraní, bude se jich bát. A to prý je žádoucí předpoklad pro to, aby sami mohli rozhodovat autoritativně. Jenže tím předávají zranění dál a dál. Vzniká tak prostředí, které je na překážku jakémukoli efektivnímu výkonu.

Někdy z nátlaku nelze vinit vedoucího pracovníka, ale nezralé zaměstnance. Ti nedokážou vystát nového spolupracovníka, protože otřásá jejich dosavadními jistotami. Snaží se ho vyštípat. A on nemá ani tušení, odkud se ta zášť bere. Vždyť přece neudělal nic zlého, a přesto se stává terčem negativních přenosů.

Oběti mobbingu často vnímají ohrožení ze všech stran. Ztrácejí sebedůvěru, neví, jak reagovat. Některé jedince může mobbing dohnat tak daleko, že skutečně onemocní. Pronásleduje je na každém kroku, doma, u přátel a dokonce na dovolené. Přiznávají svým protivníkům příliš velkou moc. Důvod jejich nemoci je však často vlastní potřebnost. Tolik si přeji být u všech oblíbený, že nemohu snést, že je někdo proti mně. Měl bych si svou potřebu přiznat. Není na ní nic špatného. Ale zároveň se od ní musím distancovat. Nejsem závislý jen na uznání druhých. Žiji přece kvůli něčemu jinému!

Člověk by si nejprve měl položit otázku, jestli to nějakým svým jednáním nevyprovokoval. Když však u sebe nenajde žádný důvod, měl by přestat hledat vinu u sebe. V dalším kroku by se mohl pokusit nějak si chování těch druhých zařadit: Co proti mně mají? Čeho chtějí svou taktikou dosáhnout? Nepřenášejí na mě své problémy? Nenastavil jsem zrcadlo jejich slabinám? Neberu jim svým jednáním jistotu? Nechtějí si do svého uzavřeného kolektivu pustit nikoho nového? Nebo snad něco skrývají?

Podle tohoto zařazení je třeba následně zareagovat. Proti zatěžujícím vztahům je třeba vědomě se vymezit a distancovat se od nich. Čím méně na ně budeme reagovat, tím méně moci nad námi získají. Přesto se ale může stát, že zvolená strategie nebude účinná. Pak je třeba vyvodit z toho důsledky a v nejnutnějším případě si začít hledat novou práci. Důležité je jediné: vyjít z celé situace s rovnou páteří, ne jako poražený.

***
Se svolením zpracováno podle knihy: Pracovat i žít, kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří

***
Několik kapitol z této knihy naleznete zde