Příběh vypráví, že jeden muž si prý v životě stěžoval jen jednou. Neměl co na nohy a neměl peníze na boty. Pak ale potkal jednoho beznohého, který byl šťastný. Od té doby nereptal.
Reptání prý patří k životu a na první pohled se zdá neškodné...
Znal to velmi dobře Mojžíš. Vedl přes poušť vyvolený národ z otroctví do země zaslíbené, což bylo spojeno s mnohými obtížemi. Lidé měli žízeň, protestovali a křičeli: „Proč jsi nás vyvedl z Egypta?“ Za takových okolností se stává situace povážlivou. Jde nejen o to zajistit obživu, najít vodu či potravu, ale jde o to čelit těm, kteří zevnitř nahlodávají smysl samé cesty. Tak je třeba lidi nejen vést, ale neustále přesvědčovat o důvodech k vytrvalosti. To je úmorné. Chudák Mojžíš!
Jan Bosko - který koncem 19. století z ničeho založil obrovské dílo v péči o mládež - považoval reptání, otravování ovzduší za zády, za největší mor. Každé společenství může fungovat, když v ní je duch spolupráce a dobrá vůle. Proto říkal: Zasloužíte velkou odměnu a proslavíte naši práci, dokážete-li vzájemně snášet obtíže a těžkosti společného života. Místo aby se trousily poznámky o tom, co dělají a nedělají druzí, ať se každý pokusí pokud možno rychle a dobře plnit úkoly jemu svěřené. Je opravdu zvláštní, že někdo přesně ví, co a jak by měli dělat ti druzí. Někteří by mohli být od minuty ředitelem zeměkoule. Když to tak dobře víš, pojď to předvést! Reptající kritici ale mají často ruce v klíně a nic moc (zatím) nedokázali.
Kdo přijímá svůj díl odpovědnosti za celek,
s radostí vnímá každý krok správným směrem.
A kdo se naučil děkovat, zpravidla nereptá.
Člověk, který umí děkovat i za maličkosti,
bývá většinou spokojený,
protože nic nepovažuje za samozřejmost.
Se svolením převzato z knihy
Karel Herbst: O Božím vedení s Karlem Herbstem,
kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství
Redakčně upraveno
Několik kapitol z této knihy naleznete zde
