Tento svět tak, jak je, se jeví jako jeden velký blázinec. Na jedné straně blahobytná společnost, na straně druhé vzrůstající chudoba, války, přírodní katastrofy, které nás sužují stále častěji, a zjevný úpadek kultury, úbytek rozumu a moudrosti. Ještě nikdy snad nebylo tolik rozvrácených rodin, tolik narkomanů, alkoholiků, tolik rozbitých vztahů, narušených dětí, zbídačených a paradoxně i zkažených blahobytem. V takové době je stále těžší radovat se. (Peter Seewald)

Stále znovu pozoruji, že nenucená radost je vzácností. Radost je dnes jakoby stále více zatěžována morálními a ideologickými hypotékami. Má-li člověk radost, už se bojí, že se provinil vůči solidaritě s tolika trpícími. Nesmím se vlastně vůbec radovat, myslí si, ve světě, kde je tolik bídy, tolik nespravedlnosti. Dovedu to pochopit. Je v tom také morální smýšlení. Přesto je však tento postoj mylný.


Svět potřebuje lidi, kteří se radují

Protože svět se přece nestane ztrátou radosti lepším - a ani to trpící nezbaví utrpení. Právě naopak, svět potřebuje lidi, kteří objevují dobro, kteří se z toho radují, a získávají tak odvahu k dobrému. Radost tedy není ničím proti solidaritě. Je-li správná, není-li egoistická, vychází-li z vnímání dobra, chce být také sdělována a předávána dál. Vždycky je mi nápadné, že v chudých čtvrtích, například v Jižní Americe, můžeme vidět daleko více usměvavých, radostných lidí než u nás. Očividně při vší bídě ještě vnímají dobro, kterého se pevně drží, mohou z něho čerpat sílu.

Proto potřebujeme zase onu prazákladní důvěru, kterou nakonec může dát jen víra. Že svět je v podstatě dobrý, že Bůh je zde a je dobrý. Že je dobré žít a být člověkem. Odtud pak také přichází odvaha k radosti, která se zase angažuje, aby se mohli radovat i ostatní a přijmout radostné poselství.



***
Se svolením převzato z knihy: Joseph kardinál Ratzinger (Benedikt XVI.): Křesťanství na přelomu tisíciletí, kterou vydalo nakladatelství Portál


Několik kapitol z této knihy naleznete zde