Závěť Svatého Otce 6.3. 1979
(a následující dodatky)
TOTUS TUUS EGO SUM

Ve jménu nejsvětější Trojice

„Bděte, protože nevíte, kdy váš Pán přijde“ (srov. Mt 24,42). Tato slova mi připomínají poslední povolání, které nadejde až bude Pán chtít. Chci ho následovat a chci, aby mě všechno, co je součástí mého pozemského života, připravovalo na tu chvíli. Nevím, kdy nadejde, ale jako všechno, také tuto chvíli kladu do rukou Matky mého Mistra: Totus tuus. V týchž mateřských dlaních nechávám všechno a všechny ty, s nimiž jsem spojil svůj život a své povolání. V těchto dlaních zanechám především církev a také svůj národ a celé lidstvo. Děkuji všem. Všechny prosím o odpuštění. Prosím také o modlitbu, aby se Boží Milosrdenství ukázalo větším než má slabost a nehodnost.
Během duchovních cvičení jsem si znovu pročítal závěť Svatého Otce Pavla VI. Ta četba mě pobídla napsat tuto závěť.
Nezanechávám po sobě žádný majetek, o němž by bylo nutno rozhodovat. Co se týká věcí denního užívání, žádám, aby se rozdaly, jak se bude zdát vhodné. Osobní poznámky ať jsou spáleny. Žádám, aby nad tím bděl P. Stanislav, jemuž děkuji za mnohaletou spolupráci plnou porozumění a pomoc. Všechny ostatní díky pak ponechávám v srdci před samým Bohem, protože je těžké je vyjádřit.
Co se týká pohřbu, opakuji tytéž pokyny, které dal Svatý Otec Pavel VI. (zde je poznámka na okraji: pohřbít do země, žádný sarkofág! 13.3.92). O pohřbu ať rozhodne kardinálské kolegium a mí krajané.
„Apud Dominum Misericordia et copiosa apud Eum redemptio“.

Jan Pavel II. pp.

Řím 6.3. 1979
Po smrti prosím o mše svaté a modlitby
5. 3. 1990

(List bez data)

Vyjadřuji hlubokou důvěru, že navzdory vší mé slabosti mi Pán udělí všechny milosti nutné k tomu, abych vykonal podle jeho vůle jakýkoliv úkol, zkoušku i utrpení, kterou bude chtít po Svém služebníkovi žádat během života. Doufám také, že nikdy nedopustí, abych ve svém postoji: slovech, skutcích nebo opominutích, mohl zradit své povinnosti v tomto svatém Petrově stolci.

24. 2. – 1. 3. 1980

Také během těchto duchovních cvičení jsem uvažoval o pravdě Kristova kněžství v perspektivě onoho Přechodu, kterým je pro každého z nás chvíle smrti. Rozloučení s tímto světem – abychom se narodili pro jiný, pro budoucí, jehož rozhodujícím, výmluvným znamením je pro nás Kristovo zmrtvýchvstání.
Četl jsem tedy zápis své závěti z loňského roku, který jsem udělal rovněž při duchovních cvičeních – srovnal jsem jej se závětí svého velkého předchůdce a Otce Pavla VI. s oním vznešeným svědectvím o smrti křesťana a papeže – obnovil jsem v sobě vědomí oněch otázek, na které se vztahuje zápis ze 6.3.1979, který jsem sám pořídil (byl spíše provizorní).
Chci připojit pouze, že s možností smrti musí vždy každý počítat. A vždy musí být připraven na to, že předstoupí před Pána a Soudce – a zároveň Vykupitele a Otce. A tedy i já to stále beru v úvahu a svěřuji onu rozhodnou chvíli Matce Krista a Matce církve – Matce své naděje.
Časy, v nichž žijeme, jsou nepochybně těžké a neklidné. Obtížnou a svízelnou zkouškou, jak je příznačná pro naši dobu, se stala cesta církve, pro věřící i pro Pastýře. V některých zemích (jako např. v oné, o které jsem četl během duchovních cvičení) se církev ocitá v době takového pronásledování, že nijak nezůstává pozadu za pronásledováním prvních tří staletí, ba překonává je v krutosti a nenávisti. Sanguis Martyrum – semen Christianorum. A kromě toho – tolik osob nevinně mizí beze stop, také v této zemi, v níž žijeme...
Chci se ještě jednou zcela svěřit vůli Pána. On sám rozhodne, jak má skončit můj pozemský život a má pastýřská služba. V životě i ve smrti Totus tuus skrze Neposkvrněnou. Již dnes přijímám tuto smrt, doufám, že mi Kristus dá milost pro poslední přechod – tedy mou Paschu. Doufám také, že ji učiní užitečnou pro mnohem důležitější věc, které se snažím sloužit: pro spásu lidí, pro záchranu lidské rodiny a v ní všech národů (mezi nimiž se zvláště obracím ke své pozemské vlasti), užitečnou pro osoby, které mi zvláštním způsobem svěřil, pro otázky církve a pro slávu samého Boha.
Nechci přidávat nic k tomu, co jsem napsal před rokem – jen vyjádřit tuto připravenost a zároveň důvěru, k níž mne probíhající duchovní cvičení znovu disponovala.

Jan Pavel II.

5.3.1982

Během letošních duchovních cvičení jsem (vícekrát) četl text závěti z 6.3.1979. Navzdory tomu, že jsem jej považoval za provizorní (ne definitivní), nechávám ho v té podobě, v jaké existuje. Neměním (zatím) nic, ani nic nepřidávám, co se týká dispozic v něm obsažených.
Atentát a můj život 13.5.1981 jistým způsobem potvrdil oprávněnost slov, která jsem napsal v době duchovních cvičení v roce 1980 (24. 2. - 1.3).
Tím hlouběji pociťuji, že jsem zcela v Božích Rukou – stále zůstávám k dispozici svému Pánu, a zcela se zcela svěřuji Jemu a jeho Neposkvrněné Matce (Totus tuus).

Jan Pavel pp. II.

5.3.1982

V souvislosti s poslední větou mé závěti z 6.3.1979 „O místě mého pohřbení, ať rozhodne kardinálský sbor a krajané“ objasňuji, že mám na mysli Krakovského metropolitu nebo Generální radu polského episkopátu – kardinálský sbor tedy žádám, aby pokud možno uspokojili eventuální žádosti shora uvedených.

1.3.1985 (během duchovních cvičení)

Ještě – co se týká výrazu „Kardinálský sbor a krajané“: „kardinálský sbor“ nemá žádnou povinnost dotazovat se na tuhle záležitost „krajanů“; nicméně to může udělat, bude-li to z nějakého důvodu považovat za správné.

JPII.

Duchovní cvičení ve Svatém roku 2.000
12.-18. 3.
(pro závěť)

1. Když 16. října 1978 konkláve kardinálů zvolilo Jana Pavla II., polský primas, kardinál Štěpán Wyszynski mi řekl: „Úkolem nového papeže bude uvést církev do třetího tisíciletí“. Nevím, zda opakuji přesně jeho větu, ale aspoň takový byl smysl toho, co jsem slyšel. Řekl to člověk, který vstoupil do dějin jako Primas Tisíciletí. Velký primas. Byl jsem svědkem jeho poslání. Jeho hrdinské oddanosti. Jeho bojů a jeho vítězství. „Vítězství, až přijde, bude vítězstvím skrze Marii“ – Primas milénia často opakoval tato slova svého předchůdce, kardinála Augusta Hlonda.
Tímto způsobem jsem byl nějak připravován na úkol, který přede mnou vyvstal 16. října 1978. Ve chvíli, kdy píšu tato slova, v jubilejním roce 2.000, je to už probíhající skutečnost. V noci 24. prosince 1999 byla otevřena symbolická brána Velkého jubilea v basilice sv. Petra, pak i brána u sv. Jana na Lateráně, pak v Santa Maria Maggiore, na Nový rok a 19. ledna brána v basilice sv. Pavla za hradbami. Tato poslední událost, pro svůj ekumenický ráz, se zapsala do paměti zvláštním způsobem.

2. Jak jubilejní rok 2.000 ubíhá kupředu, den za dnem a měsíc za měsícem, za námi se uzavírá 20. století a otevírá se 21. Podle plánu Prozřetelnosti mi bylo dáno žít v tomto obtížném století, které odchází do minulosti, a v roce, kdy léta mého života dospívají k osmdesátce („octogesima adveniens“), je na čase zopakovat s biblickým Simeonem „Nunc dimittis“.
13. května 1981, v den atentátu na Papeže během generální audience na náměstí sv. Petra, mě Boží Prozřetelnost zázračně zachránila před smrtí. Ten, který je jediným Pánem Života a smrti, On sám mi prodloužil tento život. Nějak mi jej dal znovu. Od té chvíle ještě více patří Jemu.. Doufám, že on sám mi dá poznat, do kdy mám pokračovat tuto službu, k níž mě povolal 16. října 1978. Prosím, aby mě zavolal, kdy Sám bude chtít. „V životě i smrti patříme Pánu... jsme Pána (srov. Řím 14,8). Doufám, že Boží Milosrdenství mi dopřeje nezbytné síly pro tuto službu, aby plnil „Petrovu službu“ v církvi.

3. Jako každý rok jsem v duchovních cvičeních četl svou závěť z 6.3.1979. I nadále stojím za dispozicemi, které jsou v ní. To, co bylo přidáno nyní, a při dalších duchovních cvičeních, odráží obtížnou a napjatou všeobecnou situaci, která charakterizovala osmdesátá léta. Od podzimu roku 1989 se tato situace změnila. Poslední desetiletí minulého století bylo osvobozeno od předešlých napětí; to neznamená, že by sebou nepřineslo nové problémy a obtíže. Zvláště buď vzdávána chvála Boží Prozřetelnosti zvláště za to, že údobí tzv. „studené války“ skončilo bez ozbrojeného nukleárního konfliktu, jehož nebezpečí viselo nad světem v předešlém údobí.

4. Na prahu třetího tisíciletí a„uprostřed církve“, chci ještě jednou vyjádřit vděčnost Duchu svatému za velký dar 2. Vatikánského koncilu, jehož dlužníkem se cítím spolu s celou církví, a především s celým episkopátem. Jsem přesvědčen, že ještě dlouho bude dáno novým generacím čerpat z bohatství, které nám dal tento koncil 20. století. Jako biskup, který se podílel na koncilním dění od prvního do posledního dne; chci svěřit toto velké bohatství všem, kteří jsou a budou v budoucnosti povoláni, aby jej uskutečňovali. Sám za sebe děkuji Věčnému Pastýři, že mi dovolil sloužit této náramně velké věci během všech let mého pontifikátu.
„In medio Eccleisae“ uprostřed církve ... od prvních let biskupské služby – právě díky koncilu – mě bylo dáno zakoušet bratrské společenství Episkopátu. Jako kněz Krakovské arcidiecéze jsem zakoušel, co to je bratrské společenství kněží – koncil otevřel novou dimenzi této zkušenosti.

5. Kolik osob bych měl vyjmenovat! Většinu z nich Pán Bůh už asi povolal k Sobě – a Ti, kdo jsou ještě zde, na tomto břehu, ať připomínají slova této závěti, všechny a všude, kdekoliv se nalézají.
Během více než 20 let, v nichž vykonávám Petrovu službu „in medio Ecclesiae“ uprostřed církve, jsem zakusil vstřícnou a velmi plodnou spolupráci mnoha kardinálů, arcibiskupů a biskupů, mnoha kněží, mnoha zasvěcených osob – Bratří a Sester – a konečně tak velmi mnoho laických osob v prostředí kurie, na vikariátu římské diecéze, jakož i mimo tato prostředí.
Jak neobejmout s vděčnou vzpomínkou episkopáty z celého světa, s kterými jsem se setkával v pravidelném rytmu návštěv „ad limina Apostolorum“. Jak také nevzpomenout na tolik křesťanských bratří – nekatolíků ! Na římského rabína a tak četné představitele nekřesťanských náboženství! A kolik představitelů světa kultury, vědy, politiky a sdělovacích prostředků!

6. Jak se přibližuje konec mého pozemského života, vracím se ve vzpomínkách ke svým Rodičům, k Bratrovi a Sestře, (kterou jsem nepoznal, protože zemřela před narozením), ke své wadovické farnosti, kde jsem byl pokřtěn, k onomu městu mého mládí, k vrstevníkům, kolegyním a kolegům ze základní školy, gymnasia, univerzity, do doby okupace, kdy jsem pracoval jako dělník, a pak k farnosti v Niegowici, ke krakovské sv. Floriana, k pastoraci vysokoškoláků, do společnosti... do mnoha různých prostředím v Krakově, v Římě... k osobám , které mi Pán zvláštním způsobem svěřil.
Všem chci říci jedinou věc: „Bůh vám zaplať“.
„In manus tuas, Domine, commendo spiritum meum“ (Do tvých rukou, Pane poroučím svého ducha).

L.P. 17. 3. 2.000




***

Se svolením převzato z: webu české sekce Vatikánského rozhlasu