V poslední době mě okolnosti naučily mnohem lépe hospodařit s časem. Peníze budou, my nebudem - řekla jsem si jednoho dne, a je-li to možné, pro delší cesty volím vlaky EC nebo IC. Jsou sice s příplatkem, zato pohodlné, čisté, většinou poloprázdné a dá se v nich v klidu pracovat. To ovšem platí pouze za předpokladu, že si k vám do kupé nepřisedne pět štěbetavých studentek.
I když - to štěbetání, pokud by šlo o nějaké neutrální téma, by se při troše úsilí ještě dalo odfiltrovat a nevnímat. Co však doléhalo k mým uším onehdy, to se odfiltrovat a nevnímat opravdu nedalo. Vysokoškolačky z posledního ročníku blíže neurčeného technického oboru byly notně otrávené, leč plně odhodlané: "Ani jeden člověk z našeho kruhu tu nezůstane. Všichni po promoci odejdou z téhle mizérie. Přece nebudeme celý měsíc dělat na nájem a na kus žvance. Venku za stejnou práci dostaneme desetinásobek. Tak co tady. Nejsme padlí na hlavu." V různých obměnách se to opakovalo plné dvě hodiny. Pak vystoupily, zavládlo ticho a mně zbyla hodina čistého času na práci. Nakonec z ní nic nebylo, protože se mi v hlavě rojily spousty otázek.
O co těm krásným, mladým, zdravým lidem jde? Opravdu jen o ten desetinásobný příjem? K čemu ty peníze potřebují? Co si za ně chtějí pořídit? Budiž jim to přáno, ať si koupí po čem touží. Ať se podívají do světa. Na tom není nic špatného. Ale bude jim to stačit? Je to právě to, po čem opravdu touží? Uspokojí je to? Netouží v posledku po štěstí? A touží-li po štěstí - jakou o něm mají představu? Uplyne pár let a v žebříčku hodnot s největší pravděpodobností předřadí tělesné zdraví před materiální hodnoty, které teď kladou na přední místo. Uplyne dalších pár let, nebo i desítek let, a - když to s nimi dobře dopadne - začnou si uvědomovat, že jsou hodnoty ještě větší, než to zdravíčko, které je v každém případě pomíjivé. I když někomu vydrží až do smrti, po ní mu už nic platné není. Jediné, co odolá i smrti, je skutečná, pravá, nezištná, obětavá láska. Co o ní tito mladí lidé vědí? Poznali ji ve své rodině? Jsou jí schopni? I když jsou krajně nespokojení a otrávení, v argumentaci jsou věcní a pragmatičtí, takže se na první pohled zdá, že to mají v hlavě srovnané. Obávám se, že opak je pravdou - alespoň pokud jde o smysl a cíl života. Neodsuzuji je, vím, že to uprostřed zmateného, proměnlivého a strachem naplněného světa nemají lehké. A nejtěžší to mají ti z nich, jejichž rodiče jsou na tom - pokud jde o smysl a cíl života - zrovna tak.
Někteří rodiče utratí spousty peněz za dárky a mají pocit, že dělají pro své dítě to nejlepší. Později budou ochotni zaplatit cokoliv komukoliv, jen aby dítě dostali na školu a dostalo se mu vzdělání. Nemám nic proti vzdělání, naopak. Ale vzdělání není totéž co výchova. Není to příprava na životní duchovní zápasy, na hledání a nelezení skutečného smyslu života. Je-li v tom dítě ponecháno samo sobě, může se snadno stát kořistí všelijakých sekt, může propadnout drogám anebo "jen" promarní půl života hledáním štěstí za kopečky, než přijde na to, že pravé štěstí je v něčem jiném.
Šťastné dítě, kterému rodiče od malička umožňují účast na svém duchovním životě. Dítě tak poznává, že je zde vyšší autorita - Bůh - na kterou se rodiče denně obracejí s prosbami i s díky. Vidí, jak se snaží v konkrétních situacích rozpoznávat a plnit vůli Boží. Poznává, že chybovat je lidské, ale současně se učí odpouštět a nacházet odpuštění u Boha i u lidí. Kolik lidí s tím má problémy. Kolik lidí je nešťastných z toho, že na tomto světě není spravedlnost. Není a nikdy nebude. Tady, ani za těmi kopečky ne. Šťastný je ten, kdo se naučil odpouštět a sám je schopen o odpuštění požádat a také ho přijmout. Taková schopnost je vlastně důkazem duševního zdraví.
Některé ohlasy na tento článek naleznete zde
I když - to štěbetání, pokud by šlo o nějaké neutrální téma, by se při troše úsilí ještě dalo odfiltrovat a nevnímat. Co však doléhalo k mým uším onehdy, to se odfiltrovat a nevnímat opravdu nedalo. Vysokoškolačky z posledního ročníku blíže neurčeného technického oboru byly notně otrávené, leč plně odhodlané: "Ani jeden člověk z našeho kruhu tu nezůstane. Všichni po promoci odejdou z téhle mizérie. Přece nebudeme celý měsíc dělat na nájem a na kus žvance. Venku za stejnou práci dostaneme desetinásobek. Tak co tady. Nejsme padlí na hlavu." V různých obměnách se to opakovalo plné dvě hodiny. Pak vystoupily, zavládlo ticho a mně zbyla hodina čistého času na práci. Nakonec z ní nic nebylo, protože se mi v hlavě rojily spousty otázek.
O co těm krásným, mladým, zdravým lidem jde? Opravdu jen o ten desetinásobný příjem? K čemu ty peníze potřebují? Co si za ně chtějí pořídit? Budiž jim to přáno, ať si koupí po čem touží. Ať se podívají do světa. Na tom není nic špatného. Ale bude jim to stačit? Je to právě to, po čem opravdu touží? Uspokojí je to? Netouží v posledku po štěstí? A touží-li po štěstí - jakou o něm mají představu? Uplyne pár let a v žebříčku hodnot s největší pravděpodobností předřadí tělesné zdraví před materiální hodnoty, které teď kladou na přední místo. Uplyne dalších pár let, nebo i desítek let, a - když to s nimi dobře dopadne - začnou si uvědomovat, že jsou hodnoty ještě větší, než to zdravíčko, které je v každém případě pomíjivé. I když někomu vydrží až do smrti, po ní mu už nic platné není. Jediné, co odolá i smrti, je skutečná, pravá, nezištná, obětavá láska. Co o ní tito mladí lidé vědí? Poznali ji ve své rodině? Jsou jí schopni? I když jsou krajně nespokojení a otrávení, v argumentaci jsou věcní a pragmatičtí, takže se na první pohled zdá, že to mají v hlavě srovnané. Obávám se, že opak je pravdou - alespoň pokud jde o smysl a cíl života. Neodsuzuji je, vím, že to uprostřed zmateného, proměnlivého a strachem naplněného světa nemají lehké. A nejtěžší to mají ti z nich, jejichž rodiče jsou na tom - pokud jde o smysl a cíl života - zrovna tak.
Někteří rodiče utratí spousty peněz za dárky a mají pocit, že dělají pro své dítě to nejlepší. Později budou ochotni zaplatit cokoliv komukoliv, jen aby dítě dostali na školu a dostalo se mu vzdělání. Nemám nic proti vzdělání, naopak. Ale vzdělání není totéž co výchova. Není to příprava na životní duchovní zápasy, na hledání a nelezení skutečného smyslu života. Je-li v tom dítě ponecháno samo sobě, může se snadno stát kořistí všelijakých sekt, může propadnout drogám anebo "jen" promarní půl života hledáním štěstí za kopečky, než přijde na to, že pravé štěstí je v něčem jiném.
Šťastné dítě, kterému rodiče od malička umožňují účast na svém duchovním životě. Dítě tak poznává, že je zde vyšší autorita - Bůh - na kterou se rodiče denně obracejí s prosbami i s díky. Vidí, jak se snaží v konkrétních situacích rozpoznávat a plnit vůli Boží. Poznává, že chybovat je lidské, ale současně se učí odpouštět a nacházet odpuštění u Boha i u lidí. Kolik lidí s tím má problémy. Kolik lidí je nešťastných z toho, že na tomto světě není spravedlnost. Není a nikdy nebude. Tady, ani za těmi kopečky ne. Šťastný je ten, kdo se naučil odpouštět a sám je schopen o odpuštění požádat a také ho přijmout. Taková schopnost je vlastně důkazem duševního zdraví.
Některé ohlasy na tento článek naleznete zde
MUDr. Marie Svatošová (* 1942)
