Je výchova opravdu mocná čarodějka?
Rozhovor s psychologem Petrem Šmolkou z Poradny pro rodinu v Praze.



Možná i vám se v praxi stalo, že za vámi přišel pár rodičů s prostou otázkou, na kterou ale sami nedokážou najít odpověď. Otázka zní: Proč se mi děti nevyvedly, když jsem pro ně udělal všechno? Jak byste jim odpověděl?

O výchově se sice někdy s trochou nadsázky hovoří jako o „mocné čarodějce“, přesto však není ani zdaleka jediným faktorem, který se podílí na našem vývoji. Roli hrají i vlivy prostředí, především pak vrstevnických skupin a dalších modelů k nápodobě - dokonce včetně těch, které nám tak štědře servíruje „kultura“. Tu a tam si samozřejmě zařádí i dědičnost (a kdo z nás nikdy neměl mezi předky či v širší rodině nějakého toho podivína!?). Nejen pro úplnost je třeba dodat, že některé naše projevy mohou vyplývat také z drobných mozkových poškození. Byť jsou zpravidla léčitelná, přesto nás mohou někdy nehezky potrápit. Ti, jimž zlomyslná matka příroda „nadělila“ např. tzv. hyperaktivní dítě, by jistě mohli vyprávět! Také nadměrně zvýšená agresivita může být průvodním projevem některých vrozených nebo poúrazových epileptických změn. Opravdu si ještě myslíte, že výchova je až tak mocná čarodějka?

Za samostatnou úvahu by možná stálo i v dotazu zmíněné konstatování „když jsem pro ně udělal všechno“. Co všechno? Neuhlazoval jsem jim ty jejich životní cestičky až příliš? Dal jsem jim vůbec prostor pro jejich vlastní zrání a zodpovědnost? Nebylo by méně někdy více?



Na vývoj dítěte má bezesporu vliv spousta věcí - výchova v rodině, škola, okolní prostředí... Co ale například, když manželé adoptovali dítě, protože vlastní mít nemohli, a vychovali z něho skvělého člověka. Pak žena otěhotněla, narodil se jí syn - vychovávali ho stejně jako dítě předešlé, chodil do stejné školy, žil ve stejném prostředí, a přesto se z něho stal delikvent. Jak je to podle vás možné?

Možná by bylo na místě zopakovat mnohé, co již zaznělo v odpovědi na předchozí dotaz. A přičinit ještě pár dalších poznámek. Přes veškerou snahu se rodičům nemůže nikdy podařit vytvořit dětem zcela totožné výchovné prostředí. Už proto ne, že jedno z nich (kromě dětí z vícečetných porodů) je v pozici prvorozeného – v daném případě alespoň staršího ze sourozenců, další se musí nějak srovnat s pozicí toho mladšího. Zcela identické nejsou ani jejich ostatní sociální zkušenosti. Každé má své kamarády, svou třídu, případně jinou skupinu, jejíž normy přebírá. Ani výchovné praktiky rodičů nebývají vždy zcela totožné. Něco ovlivňují jejich životní zkušenosti, jejich vlastní zrání, nelze vyloučit (byť si to sami těžko připouštíme), že k některému z dětí si vytváříme vztah snáze, k jinému obtížněji. Vliv může mít i pohlaví dítěte, průběh těhotenství a porodu i případné pozdější onemocnění a úrazy. Nesmírně zajímavá data lze získat z mnoha výzkumů, které se zabývaly jednovaječnými dvojčaty, tedy dětmi, které měly zcela totožný biologický základ. Jak se jejich osudy vyvíjejí, vyrůstají-li spolu, jak tam, kde se nějakou shodou okolností dostalo každé z nich do jiné rodiny? Ukazuje se, že opravdu vrozené bývají pouze základní dispozice, včetně nadání, intelektu a podobně; to, jak jich dokážeme využít, je pak spíše věcí výchovy a vlivů prostředí.



Co by měli v podobném případě dělat rodiče? Jak se mají se stavem věcí vypořádat?

První a zároveň možná nejtěžší úkol bývá spojen s pocity viny, případně vzájemného obviňování. Dokud se těchto pocitů nezbavíme, dotud se s podobným stavem věcí nevypořádáme. Často právě naopak. Vnímáme-li jednání nezvedeného potomka jako přímý důsledek toho, jak jsme jej do života připravili a pro život vybavili, pak se může stát, že jej neustále až nezdravě omlouváme a nepřiměřenost jeho projevů dokonce i sami sobě popíráme. Až ve chvíli, kdy přijmeme za svou i možnost, že jeho projevy jsou výsledkem působení faktorů, které jsme ovlivnit nemohli a za které se nemusíme vinit, může dojít k úlevě. Nejen to! Až v této chvíli začínáme být schopni hledat účinnou pomoc. Pro problematického potomka a nezřídka i pro sebe. Případy, kdy dospívající či dospělý synek nebo dcerka doslova tyranizují vlastní rodiče, nejsou bohužel něčím, co bychom znali jen z literatury.



Jak bychom mohli či měli reagovat ve vztahu k dítěti, které není naprosto podle našich představ? Snažit se ho změnit, ukázat mu tu dobrou cestu, nebo ho nechat být a prostě ho "jen" milovat?

Opravdu jen velice vzácně se můžeme setkat s rodinami, kde děti naplňují bezezbytku ideální představy svých rodičů. Jednou z charakteristik dobře fungujících rodin je, že v nich dochází k průběžným korekcím a vzájemnému ovlivňování představ a reálných možností. I když pro mnohé z nás jsou děti prostředkem naplnění našich vlastních nerealizovaných aspirací (nemohli jsme studovat, o to více si přejeme, aby dítě ve studiu vyniklo; nebyli jsme dostatečně zdatní, o to více si přejeme, aby se náš potomek ocital častěji na sportovních stupních vítězů než v jamách poražených...), přesto bychom měli být s to smířit se s tím, na co má. To ovšem neznamená rezignaci na ty úplně základní výchovné cíle, na jakési elementární normy. Každé dítě i pro vlastní pocit bezpečí potřebuje vědět, co je, a co není správné, co se v dané rodině smí, zač bude oceňováno, a za co spíše peskováno. Nad tím vším by se však měl – obrazně řečeno – klenout náš základní vztah k němu. Chcete-li, tak vztah lásky. Nikoli však opičí a zcela bezpodmínečné. Úvahy o vlivu osobního příkladu by snad byly opravdu jen oním pověstným nošením dříví do lesa. Zcela neúčinné však bývá jakékoli mentorování; zvláště v obdobích dětského vzdoru (některá z nich jsou až nepříjemně dlouhá) vyvolává mentorování bezděčně spíše pravý opak, tedy vzdor a negativismus. Čeština má pro podobné jednání výstižný výraz, byť z němčiny pocházející – „a just ne“!



Máte v této souvislosti nějakou zkušenost ze své praxe?

Zkušenosti s výchovnými obtížemi a problematickými potomky nejsou bohužel ani v rodinných poradnách ničím výjimečným. Často jsou jedním ze zdrojů napětí mezi partnery („Kdo to dítě tak špatně vychoval? Já určitě ne, tak kdo asi!? Po kom je? Po mně jistě ne!“). Úlevou může být poznání, že některé děti jsou těžko zvladatelné, aniž by za jejich nezvladatelnost mohla výchova či dědičnost. V tomto kontextu se někdy mluví o tzv. konfliktogenních dětech. Dětech, které některými svými charakteristikami vyvolávají konflikty mezi rodiči. Dost typické je, že jejich dočasná nepřítomnost doma, třeba v souvislosti s prázdninovým pobytem na táboře, vede k výrazné harmonizaci vztahů mezi rodiči. Úplně vzácný však není ani pravý opak – dítě „zlobí“ proto, aby upoutalo pozornost rodičů, kteří by jinak byli až příliš zahlceni svými vlastními problémy. „Zlobením“ zde může být i „nemoc“ či „bezmoc“. Dočasná nepřítomnost dítěte pak konflikty mezi dospělými v tomto typu rodin ještě umocní.

Zcela specifickou skupinu v poradnách představují dospívajícími či dospělými dětmi „týraní rodiče“. Na rozdíl od některých jiných typů týrání je u nich často vůbec nejtěžší překonat stud a pocity viny tak, aby mohli vyhledat účinnou pomoc. S něčím podobným se můžeme někdy setkat i v jiných případech domácího násilí, jen zřídkakdy však v takové intenzitě.

***

Je výchova opravdu mocná čarodějka?
Rozhovor s psychologem Petrem Šmolkou z Poradny pro rodinu v Praze.
Renáta Holčáková, KT č. 36/2004
Se svolením převzato z: webu Katolického týdeníku