Před více než deseti lety přišel do mé pracovny v Yale mladý muž. Představil se jako Fred Bratman. Měl se mnou udělat interview do connecticutského vydání nedělních New York Times. Rozčiloval mě i fascinoval zároveň. Nezáleželo mu totiž na tom, co dělal, přesto jsem poznal, že mám proti sobě člověka naplněného velkými osobními dary.

Když mi asi půl hodiny kladl otázky, které zjevně ani jednoho z nás moc nezajímaly, bylo jasné, že interview se chýlí ke konci. Měl být napsán článek, který by si pár lidí přečetlo a mělo by z toho nepatrný - pokud vůbec jaký - užitek. Oba jsme to věděli a oba jsme cítili, že jsme mohli ten čas využít lépe.

Právě když se Fred chystal dát notes zpátky do aktovky a říci obvyklé "Děkuji vám," podíval jsem se na něj zpříma a řekl jsem:

"Povězte mi, děláte svou práci rád?"

K mému překvapení bez váhání odpověděl: "Ne, vlastně ani ne, ale je to moje zaměstnání."

"Když se vám to nelíbí, tak proč to děláte?"

"Pro peníze samozřejmě," řekl, a pak, netázán, dodal: "Já sice skutečně rád píšu, ale dělat tyhle malé noviny mě otravuje, protože při té omezené délce a předepsané formě nemohu pojednat o věci pořádně. Jak mám například udělat něco hlubšího o vás a o vašich myšlenkách, když se to musí vejít do 750 slov? ... Ale co můžu dělat?... Nějak si člověk musí vydělávat."

V jeho slovech jsem zaslechl hněv i rezignaci.

Náhle mě napadlo, že Fred se už začíná vzdávat svých snů. Za jeho sarkasmem a cynismem jsem cítil krásné srdce, které chtělo dávat, tvořit, žít plodný život...

Stali jsme se blízkými přáteli.

***

Ukázka zpracována podle knihy Život milovaných dětí, kterou vydalo nakladatelství Zvon. Několik kapitol z této knihy naleznete zde