Pokud máte s modlením stejné zkušenosti jako já, pak hlavu vzhůru. Mám pro vás dobrou zprávu. Už velká Terezie z Avily řekla, že nás při modlitbě bude neustále něco vyrušovat - alespoň na tomto světě. Bylo by velkou chybou považovat nesoustředěnost za znak toho, že se neumíme modlit. Co to vlastně znamená, když nás řekněme během půlhodiny stojedenkrát něco z modlitby vytrhlo? Znamená to, že jsme stojedenkrát překonali nesoustředěnost a opět upřeli pozornost k Bohu.
Znamená to, že jsme opakovaně řekli "ne" sobě a "ano" Bohu; stojedenkrát jsme projevili nesobeckou lásku, která nám umožnila zemřít svému sobectví, jež ovládá i ty nejlepší z nás. Aby se člověk naučil tomu nejdůležitějšímu, čemu se lidská bytost může naučit, totiž lásce, dobrovolně se uchyluje k modlitbě. Skrze ni se ve stanoveném čase cvičí v nesobecké lásce. Na procesu tohoto učení není vůbec nic pozoruhodného. Je založen na starém dobrém principu "Opakování matka moudrosti".
Naučit se vařit,
mluvit cizím jazykem
nebo i řídit auto vyžaduje čas a praxi.
A u modlení platí totéž.
Se svolením převzato z knihy Davida Torkingtona
Vždycky se může začít znovu,
kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství.
Několik kapitol z této knihy naleznete zde
