Jsem dospělá, ale stále nedovedu zapomenout svému otci...
Dobrý den, děkuji za možnost napsat to, co mě trápí roky... Je to přikázání - Cti otce svého. Ach jo. Můj otec od nás odešel k jiné ženě. Zažili jsme scény, alkohol, násilí, výhružky sebevraždou. Byli jsme rádi, že odešel. Je to už dávno. Vdala jsem se, mám rodinu. Vztah se zlepšil. Někdy si zavoláme, vídáme se, Přesto jsem z každé návštěvy nervózní, nikdy mě neposlouchá, mluví jen o sobě... Vrací se mi pocit křivdy. Nikdy nepochopil, jak mi ublížil, chová se jakoby nic. Myslím, doufám a prosím za to, abych mu odpustila, ale nedokážu zapomenout. Všechno to bolí, protože ho mám ráda, ale ctít... Jak ho mám ctít?
Milá ..., vztahy s rodiči, to je něco velmi zvláštního a jedinečného. I Bohu tyto vztahy hodně leží na srdci, a proto jsou otec a matka součástí jednoho přikázání Desatera. Když jsme malými dětmi, vnímáme rodiče jako neomylné, dokonalé, nejlepší.... Až postupem času, jak rosteme a dospíváme, začínáme objevovat i jejich nedokonalosti, nedobré vlastnosti, zlozvyky. Zakoušíme, jak nás svým jednáním zraňují. Vy sama píšete, že Vás bolest provází, i když se snažíte tátovi poctivě odpustit.
Co je to vlastně odpuštění...
Možná je důležité se zamyslet nad tím, co je to vlastně odpuštění. Odpustit neznamená zapomenout. To asi ani nejde a někdy by to ani nebylo dobré. Odpustit znamená pustit na svobodu. Netrvat na pomstě, vyrovnání, odplatě. Nebýt soudcem. Odpustit znamená také být schopen prosit za tátu Boha, aby mu také odpustil a přivedl ho k sobě. Aby táta zakusil Boha i jeho lásku, a pak mohl milovat sám ty druhé.
Pokud totiž nezakusíme, že jsme milováni, že někomu na nás záleží, že jsme pro někoho vzácní a jedineční, velmi často sami neumíme mít rádi a myslet na druhé. Ani Vy ani já jsme nebyli u toho, když se narodil Váš otec, nevíme, jak byl přijat, jak se k němu chovali jeho rodiče, kolik lásky (opravdové bezpodmínečné lásky) zakusil, kde je ta jeho startovací čára... Pravdu o každém z nás ví jen Bůh a ten jediný má právo soudit.
Co znamená chovat se k rodičům s úctou?
A co znamená chovat se k rodičům s úctou? Neponižovat, nepomlouvat, nabídnout pomoc, pokud potřebují, podle svých možností a schopností pomoci, když o pomoc požádají... Vidět v každém z nich jedinečnou lidskou bytost, chtěnou, stvořenou a milovanou Bohem. A také zraněnou a potřebující záchranu. Spásu. Neznamená to poslouchat je (když jsme dospělí) a vše dělat podle nich, ani to neznamená nechat si od nich vše líbit.
Vypovězte Bohu všechnu bolest, kterou v sobě máte...
Povzbuzuji Vás, najděte si čas, kdy budete sám a v tichu. Vypovězte Bohu všechnu bolest, kterou v sobě máte, všechno to zlé, co jste zažila od svého otce a odevzdejte mu to. Proste Boha, aby Vám dal milost opravdově vše pustit. Proste Boha, aby byl s Vámi při každém rozhovoru s otcem, aby Vás posiloval a proměňoval bolest v lásku.
Nemusíte vše snášet a vydržet...
Nemusíte vše snášet a vydržet. Pokud Vás otec stále svými postoji zraňuje, hledejte způsob, jak mu alespoň něco sdělit. Nemusíte se vracet k minulosti. Ale všímejte si toho, co je teď. A o tom zkuste mluvit. Jinak berete otci možnost, aby viděl pravdu. O sobě i o Vás. A měl šanci s tím něco dělat. Jste už dospělá a jste odpovědná za SVŮJ vlastní život i svou rodinu. A odpovědnost znamená pravdivě odpovídat na to, co k nám každý den přichází.
Internetový dotaz pro web vira.cz zodpověděla
soukromá psychoterapeutická poradna v Sušici.
V dotazu a odpovědi byly provedeny redakční úpravy,
které dotaz a odpověď zcela anonymizují.
Případná podobnost je čistě náhodná
(a ev. způsobená i tím, že popisovaný případ
se vyskytuje obecně častěji...).
