Když jsme oslovili známou „dvojku“ psychoterapeutů, MUDr. Vladislava Chválu a PhDr. Ludmilu Trapkovou, mile nás překvapilo, s jakou ochotou přistoupili k tématu, o kterém sami řekli: „Je nám blízké a v současnosti aktuální; vydalo by na publikaci.“ Pro větší přehlednost se vás pokusí vtáhnout do zamyšlení nad mužstvím a otcovstvím uvozující otázky.

Mezi témata, která si naléhavě žádají o pozornost, se stále hlasitěji protlačuje téma otcovství a s ním samozřejmě také mužství. Jako by se mezi dnešními muži něco dělo, jako by snad nebylo jasné, k čemu tady na tom světě jsou. Pozoruhodné je, že se něco podobného odehrávalo s populacemi žen v měnícím se světě během posledních zhruba tak sto až sto padesáti let. Po staletích utlačování a podceňování se ženy musely hledat a docházely k sebeuvědomování s mužskou rázností. Stačí se podívat na ženy ve filmech z třicátých či padesátých let, aby bylo jasné, jak moc se změnily. Změnili se však také muži? Záleží na tom, z jaké strany se na to díváme. Pohledem rodinných terapeutů s třicetiletou zkušeností sledujeme především postavení muže v rodině. Běžně se zabýváme historií rodin v minulých třech až čtyřech generacích. A v této perspektivě se mužský svět proměňuje poněkud se zpožděním za ženským, v posledních desetiletích se změny nepřehlédnutelně zrychlují. Jistě ne bez souvislostí se životy partnerek mužů. Co se jednomu stane, pocítí i ten druhý a nezůstane to bez odezvy. Jestliže je tomu tak v partnerství muže a ženy, pak o to víc to platí v páru rodičů, kteří nezrušitelně dali život dětem.

Jaké je současné dozrávání chlapce v muže?

Biologicky je proces dospívání a dozrávání v muže stále stejný. Mužský organizmus pod vlivem hormonů se typicky proměňuje, mozek pod vlivem testosteronu se organizuje jinak než mozek pod vlivem ženských hormonů. Mozek s „testosteronovou“ strukturou preferuje poněkud jiné jazykové operace a poskytuje tak odlišný obraz světa. V něm je důležitější hierarchie, rozlišování, logické operace, směřování k cíli a jeho dosahování včetně boje, zatímco mozek pod vlivem ženských hormonů je vhodnější pro tvorbu sítí díky respektu k odlišnému na základě vcítění. Rozdíly jsou patrné už po narození. Kulturní vlivy je zvětšují nebo oslabují tzv. mužskou, resp. ženskou výchovou. Současná evropská společnost význam těchto rozdílů bagatelizuje a snaží se je stírat ve jménu poněkud zjednodušeně vnímané spravedlnosti k oběma krajním polohám. To může ztěžovat orientaci jak dívek, tak chlapců v dospívání. Dominující představa, že pohlavní identita je jednoduše závislá pouze na genetických faktorech, jako je gonádové pohlaví, vede k podceňování sociokulturních faktorů. A ti, kteří si jejich sílu uvědomují, zase mohou podceňovat význam rozdílů mezi otcem a matkou, mezi mužem a ženou pro zdravý vývoj dětí v rodině a tím i celé populace, když usilují právě socio-kulturními zásahy o smazání rozdílů. Ty jsou v dospívání chlapců a dívek přes všechny deklarace totožnosti nápadné, i když stupňující se zmatek v tom, kdo je kdo, zvyšuje riziko gendrové nejistoty. V naší ordinaci přibývá mladých lidí, kteří si ještě ani po dvacítce nejsou jisti svou pohlavní identitou. Současně přibývá mužů, kteří zůstávají závislí na svých rodičích, zpravidla matce, u které bydlí dnes už třetina mužů do třiceti let! Spolu s nebezpečně nízkou porodností evropské populace (prostá reprodukce nastává při průměru dvou dětí na rodinu) jde o varující známky, že někde je chyba, pokud ovšem vymírání této civilizace je vnímáno jako problém. V centru pozornosti vědců bývají spíše faktory životního prostředí, ale málo se mluví o výchovném stylu rodiny a kultuře jako významném faktoru udržujícím generační výměnu v chodu.


Jaký je rozdíl mezi mužským a ženským přístupem k výchově dítěte?

V našich ordinacích léčíme mnoho rodin s nemocným členem nebo s poruchami chování. Zdravé rodiny jsou velmi různé, vzájemně se podobají méně než rodiny s problémem. Přesto se zdá jisté, že děti prospívají více v rodinách, kde je možné rozlišit dva rodičovské styly, možná v duchu tradičního „cukr a bič“, kde je dost lásky a současně pevnosti. To umí dnes samozřejmě jak muži, tak ženy, a nic proti tomu, aby se situačně zastupovali. Ale čím je dítě mladší, tím více potřebuje stabilitu. Je snazší udržovat ji při jisté specializaci dospělých, jeden víc konejší, druhý víc frustruje. I když to ženy z různých feministických hnutí nerady slyší, způsob vnímání a zacházení se světem, který umožňuje ženský mozek, se přirozeně hodí k akceptující a podporující výchově, kdežto soupeřivý mozek mužský zase spontánně snadněji vede k vyžadování a pevnosti. Vtip je v tom, že dětem se lépe daří tehdy, když se oba dospělí v těchto odlišných stylech podporují a doplňují, než když si je vyčítají, anebo dokonce soupeří o to, kdo je lepší matka a kdo horší otec. Vztah dítěte s matkou začíná o nějakých devět měsíců dříve, než dojde k porodu, a na oddělování potřebují oba podstatně delší dobu. Nejméně do roka jsou biopsychosociální jednotkou. Matku lze jen těžko nahradit brzy po porodu otcem a vyměnit jejich role, i kdyby byl otec sebevíce citlivý a matka drsňačka, prostě proto, že dítě se nikdy nerodí z otcova těla. Náš argument ve prospěch udržování rozdílu není veden nostalgií, ale praxí: mnoho příznaků, které rodiny sužují, se zlepší poté, co se každý z rodičů ujme svých přirozených úkolů. To je tím obtížnější, čím je kultura kolem nás více „unisex“. Možná proto se dnes stává módou hledat své „ženské“ nebo „mužské kořeny“. Na seminářích s takovými bloudícími můžete mít pocit, jako bychom objevovali trosky staveb zaniklých kultur v jihoamerických pralesích.

Co dělá otce otcem?

Otec je zcela jedinečná postava v našem životě, kterou nelze plnohodnotně nahradit nikým jiným. I když jsme nevyrostli v jeho těle jako v těle matčině, trvalé pouto vrozeného vztahu tkví v předané genetické informaci. Fenomenologicky vzato je to ten z dospělých, u kterého je možno hledat spolehlivou oporu, otužování, učení odpovědnosti a doslova po něm přejít jako po mostě z lůna rodiny do společnosti (Glaesonova teorie mostu, 1975). Dospělost otce se projevuje především ve schopnosti řešit své vývojové úkoly k dětem i k sobě bez ohledu na vlastní pohodlí, odpovědně a bez nároku na satisfakci, a že tyto úkoly sám bez donucování a pobídek zvedá a že se jich ujímá.


Dnešní role otců v rodině a společnosti; změnily se otcovské starosti a zodpovědnost v porovnání s minulostí? Co se dnes očekává od otce v rodině a je na to připraven?

Otec byl po mnoho staletí v rodině nepostradatelný především pro nebezpečí, která hrozila zvenčí. Jeho lovecká či bojová zdatnost za drsných podmínek rozhodovala o přežití žen a dětí. Později byl podstatnou pracovní silou na poli, v továrně, v obchodě a rodinu zajišťoval ekonomicky. Tak se formoval obraz muže bojovníka, vůdce s velkou autoritou a ochránce rodiny, „slabé“ ženy a dětí. S růstem bohatství celé společnosti a s liberalizací, se zajištěním bezpečnosti rodiny, které převzal od muže stát, se podstatná část obsahu mužské role vyprázdnila. Když se navíc ukázaly ženy stejně zdatné v mnoha původně ryze mužských činnostech, když se ukázalo, že si dokázaly ponechat ženské přednosti a ty obohatit o mnohé z mužských dovedností, otázka, k čemu tady muži jsou a jestli nezeslábli vedle svých zdatných žen, nemusela být ani vyslovena, aby nás zaskočila. V liberální bohaté společnosti je kladen důraz na individualitu, ve společnosti, která skoncovala s etikou povinnosti, se jeví vyžadování řádu a poslušnosti jako anachronizmus (G. Lipovetsky, 1998). Když se muži pokusí svou ztracenou autoritu prosadit silou, jsou vyhoštěni z domu. Přísnost a vyžadování je označeno za hrubost a násilí a muž, pokud si troufá na něm trvat, je odmítnut jako agresor. V rodinách to nepozorujeme jen u kalendářně dospělých, ale také už i u malých, třeba šestiletých chlapců, jejichž prosazování je diskvalifikováno jako údajná předzvěst patologické agresivity. Frustrace z tohoto faktu muže zahání do malých podpůrných skupin, třeba na fotbal, rybařit nebo do garáží, kde čekají, „až to přejde“. Přitom matky, učitelky, psycholožky, poradkyně, psychiatričky, sociální pracovnice, advokátky, soudkyně a nakonec ani policistky si nevědí se vzrůstající agresivitou dětí a mládeže rady. Víme, že je třeba vrátit do rodiny muže, manžela, otce, ale jak? Formální cestou to nejde. Svou autoritu si musí znovu vydobýt. Sotva to půjde silou a projevy formální nadřazenosti tak, jak by to prošlo před sto lety. Mohlo by se to zkusit zvýšenou zdatností, odolností, odpovědností. Zcitlivěním k vlastním prožitkům a ovládnutím svých emocí ne tak, že by je muž popřel a dělal, že nejsou. Ale tak, že si je uvědomí a zkrotí jako divokého koně, využije jejich síly ve prospěch svůj i svého okolí. Zkrátka vybudováním neformální autority.

Potřebují dnešní otcové vzory, chtějí je, a pokud ano, odkud je berou?

Vzory jsou pro růst totéž, co pro rostlinu chmele upínací drát. Je k čemu se vypínat, vzhlížet, od koho se učit. V absenci skutečně zralých a úctyhodných mužů tušíme hlavní bídu dnešních mladých chlapců. Na to se však může vymlouvat jen opravdu malý chlapec. V každé generaci máme možnost zlepšit konto, které nám rodiče dokázali předat a my si od nich dokázali vzít, a dát dětem lepší základy. Dříve bylo samozřejmostí tak uvažovat o rodovém majetku. Možná jsme dospěli jako ekonomicky bohatá společnost k bídě vztahové a ta se dědí z generace na generaci podobně jako majetek. I vztahy můžeme předávat – v horším, nebo lepším stavu, než jsme k nim přišli.

***

MUDr. Vladislav Chvála, PhDr. Ludmila Trapková – jsou psychoterapeuti, působí ve Středisku komplexní terapie psychosomatických poruch, které Vladislav Chvála po roce 1989 založil spolu s dalšími kolegy v Liberci. Zde se s týmem lékařů a psychologů věnuje těžko léčitelným tzv. psychosomatickým poruchám. Oba se angažují v organizaci rodinné terapie a psychoterapie ve zdravotnictví.

***

Se svolením převzato z časopisu Rodinný život 2/2010
Předplatné či ukázkové číslo si můžete objednat na adrese: Centrum pro rodinný život, Biskupské nám. 2, 771 01 Olomouc, tel.: 587 405 250, e-mail: rodina@arcibol.cz Více o časopisu se lze dozvědět na www.rodinnyzivot.eu