Když jsme byli v koncentračním táboře v Terezíně, pomáhaly mi dvě věci.
Za prvé: na našem baráku zorganizoval jeden vězeň takový program, řekl bych vyprávění, abychom nevyhořeli. Počkali jsme, až nás večer zamknou, a začali si potichu povídat. „Čím seš?“ „Zahradníkem.“ „Tak nám budeš vykládat o zahradničení.“ A vězeň začal ostatním vyprávět o maceškách… „Co děláš ty?“ „Já vyrábím brýle,“ řekl dotyčný a začal vykládat, co všechno jeho práce obnáší. Dodnes si pamatuji adresu jeho závodu: Praha 2, Ječná 5. Pokaždé, když jdu v Praze kolem toho domu, na toho muže si vzpomenu. Tímhle způsobem jsme se udržovali psychicky při životu. Vzpomínky na svět venku nás akcelerovaly.
Druhá věc, která nám pomáhala, bylo německy (!) psané Janovo evangelium. Mít něco podobného na cele bylo přísně zakázáno. Nevím, jak se tam evangelium dostalo, ale zkrátka tam bylo. Byl to jen takový malinký sešitek, ale bylo to jediné, co bylo vytištěno a k dispozici k ilegálnímu čtení v táboře. Díky němu jsme si mohli připomínat, že Gott ist hier mit uns (Bůh je tu s námi).
Boží slovo mě provázelo celý život. Je to dobrá a dostupná volba pro každého z nás!
Se svolením zpracováno podle knihy: Dvě lásky,
kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství.
Několik kapitol z této knihy naleznete zde.
Redakčně upraveno.
